Johannes Brahms
Kdyby se dvacetiletý Johann Jakob Brahms jednoho krásného dne nerozhodl opustit rodiče a odejít do Hamburku, jeho potomci by s největší pravděpodobností pokračovali v zavedené rodinné tradici a byli by z nich poctiví obchodníci. Johann Jakob měl ale jinou představu o své životní cestě. Coby zdatný muzikant založil v Hamburku organizaci, která zajišťovala hudební produkci k různým příležitostem, a po čtyřech letech se oženil s Henrike Christiane Nissenovou. Přestože byla o 17 let starší, manželství řadu let fungovalo zcela bez problémů. Po roce se jim narodila dcera Elisabeth, o dva roky později, 7. května roku 1833, syn Johannes a v roce 1835 nejmladší Friedrich. Otec si přál, aby jeho synové pokračovali v tradici, kterou sám vytvářel, a tak je brzy začal seznamovat s hudbou. Ovládal hru na šest nástrojů (housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna a lesní roh), ale tehdy módní klavír dětem pořídit nemohl. Když bylo malému Hansovi sedm let, otec ho odvedl k mladému klavírnímu pedagogovi Otto F. W. Cosselovi a život malého chlapce se začal rychle měnit. Cossel, Hansův otec i jeho kolegové velice brzy zjistili, že je Hans mimořádně nadaný. Nastala nejlepší chvíle pro vytvoření kultu „zázračného dítěte“, uspořádání velkého koncertu a vydělávání peněz. V roce 1843 se podařilo uskutečnit koncert, kde hrál Hans s otcem a jeho přáteli. Ohromný úspěch přinesl i nabídku na cestu do USA. Znepokojený Cossel přesvědčil Johanna Jakoba, že Hans je více než pouhé „zázračné dítě“, navštívil svého bývalého učitele a ten se malého Hanse ujal. Eduard Marxsen, výborný klavírista, skladatel, znalec literatury a filozofie, byl více než dobrou volbou. Rozvíjel Hansovu klavírní techniku, učil ho improvizovat a poté, co mu začal nový žáček nosit vlastní skladbičky, také komponovat.
Svou první symfonii komponoval Brahms v průběhu 21 let. Skladatelovým velkým přáním bylo, aby byla symfonie poprvé uvedena v malém městě, „kde by byl dobrý přítel, dobrý dirigent a dobrý orchestr“. Úspěšná premiéra se uskutečnila v roce 1876 v Karlsruhe pod vedením Felixe Otto Dessoffa, bývalého dirigenta Vídeňské opery. Provedení v dalších městech už Brahms dirigoval sám. Zanedlouho byla Eduardem Hanslickem přirovnána k Beethovenově IX. symfonii a nazvána „X. symfonie“. Téma její poslední části totiž kritikovi připomnělo Ódu na radost, což samotného skladatele velice překvapilo a později ho mrzelo, že o tom hovoří „kdejaký hlupák“.
Johannes Brahms je jedním z nejzáhadnějších a nejtajuplnějších hudebních skladatelů. Jeho život plynul na první pohled klidně bez výkyvů a skandálů, ale zároveň byl plný nevysvětlitelných situací a nenadálých zvratů. Pro nejbližší přátele představoval mnohdy nerozluštitelnou hádanku. Patřil k lidem, kteří raději pracují, než mluví, a když už mluví, tak zásadně ne o sobě a o své práci. Své soukromí střežil téměř jako „oko v hlavě“ a vše, co by o něm mohlo vypovědět více, než považoval za vhodné, pečlivě tajil. A v případě dopisů také ničil. Přestože uzavřeným chováním mohl své okolí spíše odrazovat, opak byl pravdou. Popsali bychom mnoho papíru, než bychom vyjmenovali všechny Brahmsovy obdivovatele, přátele, dobrodince a osobnosti, se kterými se během života setkal. Byl člověkem, který celou svou bytostí lidi přitahoval. Fascinoval příznivce, dráždil odpůrce.
„Byl střední postavy, mohutnější ale ne obtloustlý tak, jako později. Světlé vlasy německého typu nosil sčesané dozadu. Obličej hladce oholen. Měl výrazné fyzické rysy s nádherným čelem. Pozoruhodné byly také modré oči, se kterými měl výraz intenzivní duchovní soustředěnosti. Silný spodní ret byl vystrčen ven, čímž vyvolával dojem, který připomínal Beethovenovy portréty. Měl hezky tvarovaný nos. Nohy a ruce měl malé…“ Tak popsala Brahmse jeho pozorná žákyně Florence Mayová v době, kdy bylo skladateli 38 let. Dívka patřila mezi několik málo šťastlivců, u kterých udělal tento umělec výjimku a alespoň krátce je učil. Její podrobné svědectví jen potvrzuje vzpomínky Brahmsových blízkých přátel a obdivovatelů. Bodrý rodák z Hamburku podle nich neměl sice pro nikoho hned napoprvé srdce na dlani, ale poté, co se ledy prolomily, oplýval nezištnou velkorysostí a ohleduplností. Zároveň však dokázal být až syrově upřímný a otevřený, čímž uváděl i své nejbližší do nepříjemných rozpaků. To pocítil na vlastní kůži Gustav Jenner, kterého Brahms krátce vyučoval kompozici. Při první hodině se dostalo dvaadvacetiletému mladíkovi natolik detailní kritiky, až mu z toho vstoupily slzy do očí. Teprve po uplynutí určité doby přišlo vysvobozující vysvětlení: „Nikdy ode mne neuslyšíte slova chvály; pokud to nejste schopen vydržet, vše, co ve vás je, si zaslouží jen přijít nazmar. Mladí se nesmějí rozmazlovat.“
Revoluční rok 1848 důkladně otřásl staletými základy mnohonárodnostní habsburské říše. Za přežití říše vděčila jen oddaným generálům Windischgraetzovi, Jelačićovi a Radeckému. Ti se sice v poli i v městských ulicích dokázali vypořádat s rebely, ale bodák se nemohl stát trvalou odpovědí na problémy moderní doby. Zejména neplatil na rodící se nacionalismus. Na začátku padesátých let však situace habsburského mocnářství vypadala vcelku nadějně.
Šedesátá léta 19. století se v habsburské monarchii nesla ve znamení nekončících ústavních experimentů. Jejich cílem bylo nalezení kompromisu mezi tlakem liberálního občanstva a panovníkem, který se nehodlal vzdát práva posledního slova. Hledání rovnováhy, která by uspokojila obě strany, se rovnalo hledání pověstné „kvadratury kruhu“. Rozvrácené státní finance, vojenské a diplomatické porážky, provalující se zkorumpovanost špiček státní správy a především nezájem občanstva o blaho státu spojený se škodolibou radostí z každého neúspěchu přiměly mladého Františka Josefa (1834 – 1916) k rozhodnému kroku. V říjnu 1860 ohlásil „říjnovým patentem“ brzký přechod k ústavnímu režimu, který měl spočívat v uznání autonomního postavení historických zemí monarchie. Panovníkova slova vzbudila naděje.