„Byl střední postavy, mohutnější ale ne obtloustlý tak, jako později. Světlé vlasy německého typu nosil sčesané dozadu. Obličej hladce oholen. Měl výrazné fyzické rysy s nádherným čelem. Pozoruhodné byly také modré oči, se kterými měl výraz intenzivní duchovní soustředěnosti. Silný spodní ret byl vystrčen ven, čímž vyvolával dojem, který připomínal Beethovenovy portréty. Měl hezky tvarovaný nos. Nohy a ruce měl malé…“ Tak popsala Brahmse jeho pozorná žákyně Florence Mayová v době, kdy bylo skladateli 38 let. Dívka patřila mezi několik málo šťastlivců, u kterých udělal tento umělec výjimku a alespoň krátce je učil. Její podrobné svědectví jen potvrzuje vzpomínky Brahmsových blízkých přátel a obdivovatelů. Bodrý rodák z Hamburku podle nich neměl sice pro nikoho hned napoprvé srdce na dlani, ale poté, co se ledy prolomily, oplýval nezištnou velkorysostí a ohleduplností. Zároveň však dokázal být až syrově upřímný a otevřený, čímž uváděl i své nejbližší do nepříjemných rozpaků. To pocítil na vlastní kůži Gustav Jenner, kterého Brahms krátce vyučoval kompozici. Při první hodině se dostalo dvaadvacetiletému mladíkovi natolik detailní kritiky, až mu z toho vstoupily slzy do očí. Teprve po uplynutí určité doby přišlo vysvobozující vysvětlení: „Nikdy ode mne neuslyšíte slova chvály; pokud to nejste schopen vydržet, vše, co ve vás je, si zaslouží jen přijít nazmar. Mladí se nesmějí rozmazlovat.“
Tajnůstkář
Zvláštní druh stydlivosti a skromnost způsobovaly, že Brahms zásadně nemluvil o svých skladbách, odmítal je hrát na požádání a raději probíral ve společnosti literaturu nebo vedl vášnivé hovory o politice. Pokud se přece jen nechal přemluvit, neochota a nechuť se výrazně odrazily i v jeho hře. Florence Mayová ve svých vzpomínkách konstatuje, že její první dojem z Brahmsova klavírního přednesu nebyl nijak výrazný – neměl totiž dobrou náladu. Při další příležitosti byl v daleko lepším rozpoložení a zahrál zcela dobrovolně takovým způsobem, že si Florence poznamenala: „…hrál tak, jak jsem ještě nikdy nikoho hrát neslyšela. (…) Hrál nadšeně a bylo to tak úžasné, divoké a tak krásné…“
Nikdo ale Brahmse nepřiměl hovořit o tom, co právě komponuje. Pouze několik málo lidí – – především Klára Schumannová a houslista Joseph Joachim – měli tu výsadu a důvěru, že s nimi probíral tvůrčí otázky u většiny svých děl a přijímal jejich rady. Pokud byl ale dotázán ve společnosti před větší skupinou lidí, mohlo z jeho úst bezelstně zaznít: „Právě skládám pauzy.“
Nekonformní vystupování
Vzhledem k prostředí, ze kterého Brahms pocházel, nebyly mu otázky společenského bontonu právě vlastní. Příliš se nestaral o správné oblečení nebo vybrané vystupování, čímž občas dráždil vysoce vzdělanou společnost, ve které se pohyboval. Často zapomínal na kravatu, nosíval nevhodně krátké kalhoty a místo svrchníku si vzal jen zelený přehoz, který si sepnul velkým špendlíkem. Říkalo se dokonce, že mu občas při dirigování vykukovala z pod fraku košile, protože na ni prostě zapomněl… Během cest se ubytovával nejraději ve skromných hostincích, kde mohl zcela nepozorovaně odpočívat, a kde jeho zevnějšku nikdo nevěnoval zvláštní pozornost.
Ani mluvení nebylo Brahmsovou silnou stránkou. Dokázal sice vystihnout podstatu věci, ale používání vhodných slov mu dělalo určité problémy. V dopisech se pak omlouval za svou neohrabanost…
Dlouhé hledání
Jako skladatel byl Brahms neuvěřitelně plodný a dotkl se téměř každé formy. Přestože měl velký zájem i cit pro opery, nikdy žádnou nenapsal. Bylo období, kdy o opeře vážně přemýšlel a debatoval o ní s přítelem J. V. Widmannem, ale nakonec nenašel žádné vhodné téma. Velice záhy se začal zabývat vokálními kompozicemi, které jsou v jeho tvorbě neustále přítomny, zatímco ke klavíru, svému původně stěžejnímu nástroji, se vracel až po delších odmlkách. Komorní díla se v jeho tvorbě objevila také brzy, ale k velkým orchestrálním skladbám se propracovával poměrně dlouho. O klavírní koncert se pokusil již ve svých jednadvaceti letech, jeho první symfonie však vznikla daleko později a při její premiéře bylo Brahmsovi 33 let. Houslový koncert vznikal za pomoci a mnohých rad houslisty Joachima, na kterého se skladatel obrátil z nedostatku zkušenosti s tímto nástrojem. Kritika pak dílo sice nepřijala jednomyslně kladně, ale i přes to se koncert stal součástí přední houslové literatury. Brahms se pak odhodlal i k dalším skladbám, ve kterých měly housle sólový part.
Náhled do svého způsobu práce nám prostřednictvím Gustava Jennera podává sám skladatel: „Musíte se naučit, jak je třeba pracovat. Pište hodně každý den a nemyslete na to, že to, co právě píšete, musí být nějak zvláštní. Na prvním místě jde o psaní samotné.“