Rušné a prosperující norské město Bergen se může pyšnit hned několika slavnými rodáky a obyvateli. Od nepaměti byl Bergen, z jedné strany omývaný mořem a z druhé strany chráněný pohořím, rušným kulturním i obchodním střediskem. Dnes tady stojí socha nevelkého muže, který vydobyl slávu nejen svému rodnému městu, ale celé zemi – a to svou hudbou. Edvard Grieg se narodil Gesinne Judith Hagerupové a bohatému kupci skotského původu Alexandru Griegovi 15. července roku 1843. Rodina byla ve městě vážená – otec Alexandr zastával mimo jiné místo britského konzula. K rodinné tradici však patřila zásluhou matky také amatérská kultura na vysoké úrovni. Jak bylo tehdy zvykem, zabývali se členové domácnosti čtyřruční hrou na klavír či zpěvem v kruhu přátel.
Gesinne byla jako výborná klavíristka a dobrá pěvkyně duší domácích večírků s hudební produkcí. Jejich dějištěm byl zpočátku dům v ulici Strandgaden, později venkovská usedlost v Landaasu v nádherném údolí při úpatí hory Ulriken. Edvardovi, čtvrtému z pěti dětí, bylo tehdy deset let. Brzy mu začala nemilá povinnost: školní docházka. Slovo „docházka“ je v tomto případě výstižné: pěší cesta do školy trvala malému Edvardovi asi hodinu.
Mladý Edvard Grieg
Vzdělávací instituci, na níž panoval přísný režim, si Grieg téměř okamžitě znelíbil. Snivý a citlivý, ale také ctižádostivý chlapec postrádal vlídné slovo a povzbuzení. Nepamatoval si názvy a jména nebo je překrucoval. Dnes bychom ho možná zařadili mezi dislektiky, ale tehdejší jednotná vyučovací metoda nedávala těmto dětem šanci. Odpor ke škole nutil Edvarda k nejrůznějším úskokům. Když venku pršelo a on přišel do školy promoklý, posílali jej učitelé domů, aby se převlékl. Když nebyl déšť tolik vydatný, stačilo si stoupnout na chvíli pod okap a propustka domů byla zaručená. Jenže učitelé by museli být slepí, kdyby jim jediný věčně promoklý Grieg nezačal být podezřelý. Jeho lest byla prohlédnuta a patřičně potrestána.
Jediný předmět, v němž Edvard vynikal a který opravdu miloval, byl zpěv. Učitel, shodou okolností Čech jménem Šedivý, jej označil za nejlepšího. Tehdy už měl Grieg základy klavíru za sebou – první učitelkou mu byla matka. Odmalička rád objevoval na klavíru souzvuky, jak líčí v eseji Můj první úspěch. Noty dovedl psát dokonce dříve než písmena a brzy došlo na první skladatelské pokusy. Hudební nadání, které zdědil i starší bratr John, brala rodina jako samozřejmost. Otcova praktická povaha však nepočítala s tím, že by se Edvard měl někdy věnovat hudbě profesionálně. Rozhodla o tom vlastně náhoda.
Dobrodruh v sedle
Jednoho dne zastavil před domem v Landaasu jezdec. Byl to slavný norský houslista Ole Bull, který se vracel z amerického turné. Noviny o něm často přinášely dlouhé zprávy, a tak Griegovi velmi stáli o to poznat legendu zblízka. Pozvali ho tedy dál. Nejprve je uchvátil vyprávěním o všech zemích, které procestoval, a pak přišla řeč na „fantazírování patnáctiletého Edvarda na klavíru“. Po krátkém váhání se dal přesvědčit a zahrál své variace na vlastní téma. Následovala vážná rozmluva mezi Ole Bullem a Edvardovým otcem. Autorita uznávaného houslisty přesvědčila oba rodiče, že je nutné poslat chlapce na lipskou konzervatoř.
Lipská strádání a úspěchy
„Pomalu! Prsty do výšky! Přesně!“ Takto si tedy mladý Grieg hudební výuku nepředstavoval. Jeho učitel klavíru, obávaný Louis Plaidy, jej ustavičně nutil přehrávat nudné schematické sonatiny v nejpomalejším možném tempu. A Edvard tak rád naslouchal, když se z vedlejší třídy ozvaly tóny poetických skladeb Roberta Schumanna! Jednou, když ho pedant vyhodil z hodiny, to už nevydržel a vymohl si u ředitele, aby mu byl přidělen nový profesor. Mnozí užasli nad drzostí malého Nora, který stále napůl vypadal jako dítě. Obdivovali však jeho vůli a přesvědčení. U Ferdinanda Wenzela se jeho klavírní technika a přednes konečně mohly plně rozvinout.
Griegova osobitost také několikrát narazila na neústupná pravidla učitelů kontrapunktu a kompozice. Rušil je typický severský charakter, jaký se Grieg už tehdy snažil svým skladbám vtisknout. Přece jenom však Grieg přitahoval stále větší pozornost. Carl Reinecke, ředitel koncertů v lipském Gewandhausu, jednou z ničeho nic nakázal Edvardovi napsat smyčcový kvartet. Chlapec, který se do té doby věnoval výlučně klavírním skladbám, byl poněkud šokován. Ale jeho ctižádost byla silnější než všechny obavy. Prostudoval dostupné partitury klasiků (Mozarta a Haydna) a pustil se do práce. Konečně předložil svému profesorovi hotové dílo. Reinecke si ho hned druhý den dal zavolat a oznámil, že kvartet bude proveden na večírku konzervatoře. Hráče, kteří se zprvu hrnuli k nastudování, však odradila velká náročnost partů. Reinecke Griega nešetřil: hned po provedení kvartetu mu uložil napsat orchestrální ouverturu. Přestože se Grieg ve skladbě beznadějně topil, uznali jej jako dostatečně schopného skladatele.
Definitivní zakončení studia oddálila vážná nemoc. Na jaře roku 1860 dostal mladý Grieg těžký zánět pohrudnice. Snad se na tom podepsalo nerozvážné postávání pod okapem, snad to způsobila slabá tělesná konstituce spolu s velkým pracovním nasazením. Lékař již oznámil rodině, že chlapci nezbývá více než rok života. Edvard se však uzdravil. Nemoc jej ale poznamenala na celý život: vyřadila polovinu plic z funkce, také druhá byla později postižena tuberkulózou. Záchvaty dušnosti, častá nachlazení a návaly slabosti byly následky, jichž se nikdy nezbavil.
Po rekonvalescenci v Norsku se Grieg vrátil a se ctí uzavřel studium na lipské konzervatoři absolventskou zkouškou, na níž provedl své Čtyři kusy pro klavír (psal se rok 1862). Ty také hned nato vyšly v Lipsku spolu s písněmi na německé texty jako Griegovy opusy 1 a 2. Těžko říci, dalo-li mu více navštěvování hodin kompozice, anebo možnosti bohatého koncertního života ve slavném hudebním městě. V minulosti zde působil slavný kantor u sv. Tomáše Johann Sebastian Bach, dále Mendelssohn a Schumann, narodil se tu Richard Wagner... V centru koncertního života Gewandhausu se pravidelně dávaly koncerty a sídlilo zde také významné hudební nakladatelství.
Zpátky doma
Po Velikonocích roku 1862 se tedy zpátky do Norska s vysvědčením v kapse vrátil hudebník vyškolený nejlepším učilištěm své doby. To samo o sobě ale nestačilo – bylo zapotřebí uvést se do povědomí lidí. Grieg dal o sobě vědět tím nejvhodnějším způsobem: uspořádal v rodném Bergenu koncert. Zazněly na něm Čtyři kusy pro klavír, písně op. 2 a smyčcový kvartet. Ohlas byl velmi povzbudivý a teprve devatenáctiletému Griegovi zdánlivě nestálo nic v cestě k dalším úspěchům. Sám však cítil, že to, co mu vštěpovali profesoři v Lipsku, jaksi nestačí k vyjádření všeho, co cítil. Devatenácté století bylo nejen v Norsku dobou národních snah v hudbě. Norská národní hudba, to byl tehdy ještě neznámý pojem. Tím, kdo ho měl definovat, se měl stát právě Edvad Grieg.
Na jaře 1863 se přestěhoval do Kodaně. Ta byla skutečným kulturním centrem – „Paříží Severu“ – a mimo jiné sem Griega přitahoval Niels Willhelm Gade, skladatel a dirigent, přítel Mendelssohna a Schumanna a jeden z těch, kdo se snažili vtisknout severské hudbě osobitý charakter. Na cestách mezi Göteborgem a Prahou navštěvoval Gadeho i Bedřich Smetana.
Jednoho dne se Grieg v zábavním parku Tivoli ve společnosti mladých umělců seznámil s jedenavacetiletým Norem Richardem Nordraakem, který rovněž skládal. Přátelství s ním Griega hluboce poznamenalo. Dá se říci, že díky Nordraakovi rozpoznal svou cestu. „Jako by mi spadly z očí šupiny,“ vzpomíná Grieg po letech. „Teprve prostřednictvím Nordraaka jsem pochopil norské lidové písně i svou vlastí povahu. Nadšeně jsme se dali novou cestou, známou jako severská škola.“ Z Nordraakova díla se dodnes hraje v podstatě jen píseň Milujeme tuto zem, která je norskou národní hymnou.
Grieg také znovu navázal styky se starým známým Ole Bullem. V době letních prázdnin u rodičů v Bergenu spolu často hráli, podnikali výlety, diskutovali. Pod vlivem přátel, lidové hudby, překrásné přírody se poznenáhlu tříbil typický Griegův kompoziční sloh. „Nezmátlo mě, že moje hudba byla zpočátku kritizována jako vyumělkovaná a podivná; nyní jsem věděl, co chci, a směřoval jsem odvážně k cíli.“
Edvard Hagerup Grieg
Uvědomil si význam norského folklóru, lidových písní a tanců a jejich příznačné melodiky. Klavírní Poetické obrázky op. 3 už obsahují některé z příštích Griegových „poznávacích znamení“. Napsal písně na slova Heinricha Heineho a Alberta Chamisso op. 4 a na slova Hanse Christiana Andersena op. 5. Mezi nimi jsou dvě písně, které zůstanou Griegovými nejznámějšími: Dvě hnědé oči a Tys láska má. Druhá z nich měla konkrétní předobraz v osobě, jejíž zjev právě mladému skladateli nedával spát. Ninu Hagerupovou (podle jména se dá snadno uhodnout, že byla Griegovou sestřenicí) znalo početné obecenstvo komorních vystoupení, na nichž tato mladá zpěvačka účinkovala. Její poetická senzitivita a okouzlující hlas, stejně jako skromná a prostá osobnost uchvátily Griega natolik (navíc ani on jí nebyl lhostejný), že se v roce 1864 se svou sestřenicí zasnoubil. Muselo to proběhnout potají, neboť rodiče Niny naprosto nesouhlasili s nejistým zázemím skladatele. Představovali si raději oslnivou operní dráhu, kterou měla Nina po vzoru své matky (herečky) nastoupit.
Sňatek musel zatím ještě ustoupit povinnostem, které cítil Grieg-skladatel. Na zalesněném pobřeží v dánském Rungstedu, v domku, který dal Griegovi k dispozici jeho starý příznivec, napsal dvě stěžejní díla: Klavírní sonátu op. 7 a Sonátu pro housle a klavír op. 8. V zimě 1865 až 1866 podnikl Grieg jako mnoho skladatelů před ním a po něm cestu do Říma. Tam ho zastihla neočekávaná zpráva: Richard Nordraak náhle v cizině zemřel.
Nový život
Po návratu z cest si Grieg položil otázku, jak dál. Myslel na to, jak zabezpečit svou existenci, aby si mohl vzít Ninu. Po Nordraakově smrti jej v Kodani nic nedrželo, a tak se rozhodl odejít do Osla. Svůj nástup zahájil velmi obratně: jako kdysi v Bergenu, i tady se uvedl koncertem. Obecenstvo, příznivě naladěné předcházejícím novinovým článkem, aplaudovalo klavírní i houslové sonátě, ale největší úspěch patřil Nině a jejímu přednesu Griegových písní.
Dne 11. června 1867 se mladí lidé konečně dočkali svolení rodičů a vzali se. O dva roky mladší Nina se stala neodmyslitelnou součástí Edvardova života. Inspirovala jej ke psaní písní, zasvěceně je interpretovala, starala se o domov a o manželovo zdraví... Ve vzpomínkách přátel byli manželé neoddělitelně spojeni. Fyzická podobnost (nezapomeňme, že byli blízcí příbuzní) se snoubila se spřízněností duševní. Po úspěšném koncertu zvolila Griega Filharmonická společnost v Oslo dirigentem. Současně dával hodiny na klavír a komponoval. Jako skladatel pokračoval neochvějně v započaté cestě. Vznikla zásadní díla: Druhá houslová sonáta a Klavírní koncert. U prestižního nakladatelství C. F. Peters v Lipsku vyšel první sešit Lyrických kusů. Úspěšný start narušila smutná rodinná událost: malá dceruška Alexandra záhy po narození zemřela. Lékaři jim zároveň oznámili, že Nina už žádné další děti mít nemůže.
Dopis od Liszta
Do nevlídné zimy v Oslo přišel v prvních dnech roku 1869 dopis podepsaný Franzem Lisztem. Svou elegantní francouzštinou a uhlazeným stylem psal: „Pane, těší mne neobyčejně, že Vám mohu říci o upřímném potěšení, jež mi způsobila Vaše Sonáta op. 8. Svědčí o silném, přemítavém, vynalézavém, skvěle uzpůsobeném skladatelském talentu, který nepotřebuje než sledovat svou přirozenou dráhu, aby dospěl vysoko. Mohu zajisté věřit, že nacházíte ve své vlasti úspěchy a povzbuzení, jichž zasluhujete; neminou Vás ostatně ani jinde; a přijedete-li tuto zimu do Německa, zvu Vás srdečně na krátkou zastávku ve Výmaru, abychom se skutečně dobře poznali...“
Můžeme si asi představit, jak mocně muselo takové povzbuzení z pera uznávané autority na Griega zapůsobit. Griegovi přátelé se postarali o to, aby byl dopis přetištěn hned v ranních novinách. Odezva na sebe nedala dlouho čekat: norská vláda poskytla Griegovi cestovní stipendium a na podzim se i s Ninou vydali za Lisztem – ne však do Výmaru, ale do Itálie.
Liszt bydlel v bývalém klášteře u San Francesca. Se sevřeným žaludkem se Grieg vydal k němu. Pod paží svíral noty – mistr má prý rád, když se mu přinese ukázat něco nového na ukázku. Mladý skladatel mu tedy nesl písně, smuteční pochod na památku Richarda Nordraaka a svou Druhou houslovou sonátu. Právě ta získala Lisztův obdiv poté, co Griega laskavě a srdečně přijal. Sedl ihned ke klavíru a sonátu, kterou předtím vůbec neznal, přehrál od začátku do konce bez jediné chyby. Stihl dokonce zachytit i houslový part do nejmenších podrobností i se správným přednesem. „Od starého zkušeného muzikanta se dá očekávat, že dovede hrát trochu z listu,“ usmál se klavírní génius na užaslého autora. Grieg od něj potom slyšel také jeho vlastní skladby.
Svůj zážitek z následné druhé návštěvy Liszta popisuje Grieg v jednom ze svých dopisů. Liszt přehrával jeho nový klavírní koncert. „…Při zmíněném g napřáhl ruku jako imperátor a zvolal: ,G, g, ne gis! Skvělé!’ a k tomu docela pianissimo, jako v závorce: ,Smetana mi onehdy poslal něco podobného.’ pak se vrátil ke klavíru, zahrál celou strofu ještě jednou a skončil. Když mi vracel noty, pravil se zvláštním, procítěným přídechem: ,Pokračujte tak dál, říkám vám, je to ve vás a – nedejte se odradit!’“ Po návratu z Říma se Grieg, uznaný Lisztovou autoritou, vrátil do vyjetých kolejí. V roce 1871 byla z jeho popudu založena hudební společnost, jejíž koncerty také řídil. Za jeho působení se zde dával například Schumannův Ráj a Peri, Mendelssohnův Eliáš, Mozartovo Requiem, ale i skladby severských autorů. Díky dirigentské činnosti se Grieg obeznámil s orchestrem a to mu při pozdějších koncertních cestách Evropou přišlo často vhod. V norském hlavním městě pobyl Grieg sedm let. Jako skladatel stál na vrcholu. Povzbuzen Lisztem a úspěchy u publika stal se mezinárodně uznávaným skladatelem.
Scénická hudba a nikdy nedokončená opera
K nejznámějším postavám severské literatury patřili Björnstjene Björnson (strýc Richarda Nordraaka) a Henrik Ibsen. S Björnsonem se Grieg seznámil v roce 1866 v Oslo (Björnson tam byl tehdy ředitelem divadla). Manželé Griegovi byli často hosty v Björnsonově domácnosti. Na jeho básně zkomponoval Grieg Písně op. 21, kantátu Před branou kláštera a scénickou hudbu k dramatu Sigurd Jorsalfar. Tehdy také vznikly první plány na operu Olaf Trygvason.
Edvard a Nina Griegovi
V lednu roku 1874 se na skladatele obrátil Henrik Ibsen s přáním, aby složil scénickou hudbu k jeho hře Peer Gynt. Grieg ji komponoval na jaře 1874 v bergenském předměstí Sandvikenu – měl zde k dispozici malý pavilon jako pracovnu – a dokončil ji následující zimu v Dánsku. Po dlouhých a vyčerpávajících zkouškách se premiéra Peera Gynta odehrála v Oslo 24. 2. 1876. Hra i hudba měly velký úspěch – zejména Solvejžina píseň (podrobněji v kapitole Průvodce hudbou). Na podzim roku 1875 ztratil Grieg krátce po sobě oba rodiče.
Již od své první návštěvy Kodaně cítil Grieg (jako asi každý skladatel) v hloubi duše touhu po velkém díle. Tehdy se pokoušel o symfonii, ale zůstalo jen u prvních náčrtů. Onou velkou formou se tedy měla stát norská opera, společné dílo dramatika Björnsona a Griega. Jako předlohu si Björnson zvolil příběh skutečné historické postavy – Olafa Trygvasona. Ten byl povolán lidmi sužovanými krutou vládou Jarla Haakona, aby jej svrhl. Po úspěšném boji byl Olaf provolán králem, ale o pět let později jej v bitvě přemohl Haakonův syn Erik. Björnsonův text zůstal pouhým torzem, libreto se mu nějak nedařilo. K fragmentům tří scén zkomponoval Grieg hudbu, avšak kvůli špatnému textu či z důvodu svého založení nedopadla velmi dobře. Norská opera tedy zůstala Griegovým neuskutečněným snem. Naštěstí sám uznal, že v určitých oblastech jsou povolanější autoři. I sebekritika a zdravý odhad vlastních sil patří k vlastnostem pravých umělců.
Úrodná léta
Jedním z nejkrásnějších norských fjordů je Hardangerský. Leží jižně od Bergenu a zasahuje hluboko do pevniny. Na jednom z jeho výběžků zvaném Soerfjord (Jižní fjord) hledal Grieg klid a koncentraci. Příroda zde slučuje divoké skály i obdělávaná pole, ledovce i lesy. Malý domek, který si tu Grieg nechal postavit, stál ve svahu. O kus dál padal ze skal nádherný vodopád. V Hardangeru se nacházelo srdce norského folklóru. Grieg poznával domácí obyvatele, jejich písně a tance, pohádky. Odpověděl na ně svými Norskými tanci. Na Soerfjordu pobýval zejména v teplejších obdobích let 1877 – 1884. Tato doba, kdy mohl podnikat své oblíbené výlety do přírody, patřila k jeho nejplodnějším. Zbylou část roku trávil v cizině na koncertních cestách.
Zásluhou nakladatelství se Griegovy skladby rozšířily za hranice. Zájem o jeho hudbu se zvýšil a koncertní pořadatelé jej začali zvát k účinkování. Griegův život dostal vyšší obrátky: koncerty v Evropě, zastávky v Lipsku, Kodani, Oslu, nový letní domov v Troldhaugenu... Na člověka, kterému již před dvaceti lety předpovídali lékaři smrt, je toho až dost. Občas proto pobýval v některém ze sanatorií. Nic mu však nezabránilo, aby se každé léto, jen co sejde sníh, nevypravil do hor. „Tady se rodí nové nápady,“ říkával. Nové nápady, to byly především nové a nové písně a lyrické skladby (jejich desátý a poslední sešit vyšel roku 1901). V létě roku 1896 se Griegovi dostaly do ruky dosud neuveřejněné lidové písně. Jejich zpracování pro klavír vydal pod názvem Norské lidové písně jako op. 66. Grieg zde zachází s lidovými předlohami mnohem volněji než dříve, jako by odkrýval i to, co lidová melodie jen naznačuje.
Poslední léta
„Jako k opravdové hudbě nepatří jen crescendo a fortissimo, ale i diminuendo, tak i v životě vidíme tytéž odstíny. S crescendem a fortissimem jsme skončili. Nyní přichází diminuendo. A diminuendo může být i krásné,“ napsal Edvard Grieg 5. 9. 1900. Vystihl tak svůj životní pocit. Skutečně nyní už téměř nekomponoval. Koncertní cesty však stále pokračovaly: Varšava, Praha (25. března 1903), Paříž, Stockholm, Amsterodam, Londýn, Berlín, Mnichov, Lipsko, Kiel... Jako by Grieg nesnesl nečinnost. V období utlumené skladatelské invence potřeboval alespoň hrát, dirigovat starší skladby a těšit se z publika. A také – za koncertní honoráře (a nebyly malé!) si mohl dopřát „spoustu ústřic“, které byly jeho drobnou náruživostí.
Spolu se skladatelskými úspěchy přicházely i veřejné pocty. Roku 1893 jmenovala Griega univerzita v Cambridgi čestným doktorem (stejnou hodnost obdržel v roce 1897 Antonín Dvořák), tentýž titul přišel z Oxfordu. Grieg byl členem Francouzského institutu a berlínské Akademie umění. Jeho busta je od roku 1903 umístěna ve vestibulu lipského Gewandhausu. Také festival v Bergenu, jehož první ročník byl pořádán v roce 1898 a který funguje dodnes, je dalším dědictvím, jež nám Grieg zanechal. Festival v Leedsu roku 1907 se měl stát jeho dalším triumfem. Avšak skladatel se tam již nedostal – zemřel 4. září v bergenské nemocnici. Slabé tělo, které drželo pohromadě snad jen silou vůle, vzdalo svůj zápas s dlouholetou nemocí. Nina Griegová přežila svého muže o téměř třicet let: zemřela roku 1935 v Kodani.