César Franck
Narodil se 10. prosince 1822 v Lutychu v Belgii, ale místem jeho narození se mohlo stát jakékoli jiné místo. Franckův otec Nicolas Franck se považoval za Rakušana, matka byla Němka a do Belgie je zavála naděje na lepší existenci. Skutečnost očekávání nesplnila, z důlního kontrolora sice Nicolas postoupil na místo bankovního zaměstnance, ale zdaleka to nebylo postavení, na jaké pomýšlel. O to víc se upnul k budoucnosti svých synů. V okamžiku, kdy zjistil, že jak César Auguste, tak mladší Joseph Jean projevují hudební nadání, všechno své snažení upnul k jejich budoucí slávě. Měli se stát slavnými virtuózy a otcova náhlá rozhodnutí, díky jimž se rodina v následujících letech několikrát stěhovala, sledovala vysněnou kariéru obou chlapců. Vystudovali konzervatoř v Lutychu – César klavír a Joseph housle. Jako jedenáctiletý podnikl César první koncertní cestu. Kromě cvičení připraveného repertoáru také rád improvizoval a pokoušel se komponovat, což se ovšem otci moc nezamlouvalo. Podle jeho mínění to odvádělo Césara od systematického cvičení. Teprve když zjistil, že lze učinit Césarovy koncerty atraktivnějšími, když přidá něco svého, povolil.
Franckova jediná symfonie zazněla poprvé na koncertě Koncertní společnosti konzervatoře (Société des Concerts du Conservatoire) v Paříži 17. února 1889. Franck ji věnoval svému žáku Henrimu Duparcovi (1848 – 1933). Jako skladatel zanechal Duparc především písně, ale řadu svých děl zničil. Ostatně podobně přísné sebekritice podlehla i mnohá díla dalšího Franckova žáka, Paula Dukase. Jak vidíme, definitivní opuštění romantismu znamenalo i několik tvůrčích tragédií.
Nejsilnější mocností v Evropě byla až do počátku 19. století Francie, která po více než století určovala poměry na západě kontinentu. Nákladné války, přetrvávající zemědělský charakter i pomalý růst populace vedly však k pozvolné ztrátě jejího velmocenského postavení. Do druhé poloviny 19. století pak Francie vstupovala jako takzvaná II. republika, kterou na barikádách v únoru 1848 svorně vybojovali dělníci, studenti i liberální „buržoové“. Toto spojení nemohlo přirozeně dlouho vydržet, a tak po krvavé lázni nastoupil v červnu 1848 diktátor generál Cavaignac. Ten se však považoval za republikána, a proto koncem bouřlivého roku 1848 uvolnil místo novému prezidentovi. Tím byl zvolen muž s pestrou minulostí a slavným příbuzenstvem – Ludvík Bonaparte, synovec někdejšího pokořitele Evropy Napoleona I.