Životní příběh Leoše Janáčka by se dal ve své době přirovnat k americkému snu, neboli „jak chudý chlapec ke štěstí přišel“. Skutečně, jeho dílo se hrálo na předních evropských scénách, on sám s mladicky nevysychající invencí psal jednu skladbu za druhou a jednu lepší než druhou. Inu pohádka, potud ideální představa úspěšného skladatele. Kdyby... Kdyby Janáčkovi nebylo bývalo v době prvního výraznějšího úspěchu již 62 let! Představme si pouze pro zajímavost, že v tomto věku by například Mozart byl již dvakrát mrtev, o jiných géniích hudby ani nemluvě. Janáčkův život i umělecká dráha jsou plny paradoxů a jedním z největších je právě onen tvůrčí výtrysk ve stáří. Vskutku asi těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Jak silná a nezlomná asi musela být jeho povaha, když viděl kolem sebe úspěchy kolegů o generaci a více mladších, a přitom nezanevřel na svůj originální hudební projev. (Výjimkou je snad zničení klavírní sonáty Z ulice – 1. X. 1905, kdy rukopis vlastnoručně hodil do Vltavy. Sonáta sama – i když neúplná – byla naštěstí zachráněna díky opisu, jenž si tajně pořídila první interpretka.)
Jak tedy vnímat skladatele, u něhož velikost díla měříme spíše vypočítáváním jeho neúspěchů? Je opravdu možné prožívat vrcholné emoce prakticky v „důchodu“ a být rovnocenným partnerem tehdejší skladatelské avantgardy, mnohdy mladší o celé generace? Leoš Janáček o tom sám řekl: „Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti – bylo třeba zapomenout na sebe.“ Mohli bychom tedy říci, že vysvětlení jeho pozdní strmé kariéry je prosté: předtím prostě neměl na komponování čas. Zčásti to bude pravda, nejdůležitější impulzy je však třeba hledat jinde.
Ženy v životě skladatele
Nejde o to se nějak lacině pást na bulvárním tématu, ale Janáček byl typem člověka živelného, impulzivního, překypujícího nutností mít svou múzu. Není divu, že ho přitahovaly ženy, i ony samy byly pochopitelně jím přitahovány. První významnější ženou v jeho životě se stala jeho pozdější manželka, Zdenka Schulzová. O tom, jak horoucím byl milovníkem, svědčí skutečnost, že jí psával až čtrnáct dopisů denně! Jeho četná další milostná vzplanutí byla sice vždy bouřlivá, ale také krátkodobá. Skutečnými inspiračními zdroji a pozdními láskami se staly až pěvkyně Gabriela Horvátová a zejména Kamila Stösslová. Ta poslední byla jeho největším citovým vzplanutím, jež trvalo jedenáct let a skončilo až Janáčkovou smrtí. Právě jí jsou připsána taková díla jako Káťa Kabanová nebo smyčcový kvartet Listy důvěrné.
Citové odcizení s manželkou Zdenkou, jež nastalo již v poměrně krátké době po svatbě, mělo pro Janáčka jen urychlující význam, co se týče hledání mimomanželských inspirací. Jejich tichý rozchod definitivně završila i bolestná ztráta obou dětí – dvouletého Vladimíra i jedenadvacetileté Olgy. V době úmrtí Olgy přišlo i zamítavé stanovisko z Národního divadla ohledně nastudování opery Její pastorkyňa, a Janáček žádal o penzionování a ukončení svých učitelských závazků. Pro většinu lidí by tyto rány osudu zřejmě znamenaly rezignaci na uměleckou dráhu. Ne tak pro padesátiletého skladatele, jenž pak na pražskou premiéru Její pastorkyně čekal celých dvanáct let.
V mládí konzervativec, ve stáří avantgardista
Jako odchovanec starobrněnského kláštera, v jehož zdech prožil dospívání, byl zasažen tzv. ceciliánskou reformou. Ta usilovala o návrat k původním formám ve skladbě, k výrazové jednoduchosti a podřízení se liturgii. Z tohoto vlivu se postupně vymanil také díky studiím v Lipsku a Vídni. Jeho raný kompoziční styl se nevymykal dobovému průměru – ve srovnání s vrcholným Janáčkem bychom mohli zapochybovat, zda je autorem jedna a táž osoba. Přetavení všech zkušeností a vlastní tvůrčí originalita ho však předurčily k tomu, aby se v posledním desetiletí svého života stal jednou z největších osobností hudby dvacátého století.