Hector Berlioz

Louis-Hector Berlioz se narodil 11. prosince 1803, čtyři roky po Napoleonově převratu. Byla    to doba plná velkých idejí a činů, krve i bolesti. V květnu 1804 se Napoleon Bonaparte, ideál občanské revoluce, prohlásil císařem. Hectorovi bylo teprve necelého půl roku, jeho rodné město bylo od bouřlivé Paříže daleko a Hectorův otec doktor Louis-Joseph Berlioz byl váženým občanem. Základy vzdělání zprostředkoval Hectorovi právě tento osvícený muž. Krátký pobyt v kněžském semináři rodného města, kam byl dán v šesti letech na přání přísně katolické matky, byl epizodou, kterou ukončilo Napoleonovo rozhodnutí zbavit výchovu klerikálních vlivů. Seminář byl zrušen a odpovědnost za chlapcovo vzdělání převzal otec, který svého syna seznámil s klasickými básníky, poklady francouzské literatury, vybavil jej znalostmi historickými i zeměpisnými a naučil jej i základům hudby. Hector dosáhl slušné úrovně ve hře na flažolet (nástroj podobný klarinetu) a později flétnu a kytaru. Nikdy se neučil hrát na klavír, prý aby klavírní hra chlapce příliš nezaměstnávala. Skutečným důvodem však pravděpodobně bylo, že v St. André nepatřil klavír k běžnému vybavení domácností.

Symphonie fantastique – Fantastická symfonie op. 14 Hectora Berlioze je nesporně jedním z řady děl, která v dějinách hudby způsobila nemalý rozruch. Spíš by se v českém překladu měla jmenovat „fantaskní“, „fantazijní“ nebo „symfonie fantazií“. Jejím základem je totiž skutečně fantazie, sféra, která pro romantického umělce znamenala překročení hranic mezi reálným životem a snem, mezi skutečností a vizí. Sedmadvacetiletý Berlioz do ní vtělil své psychické stavy, do kterých ho uvedla blouznivá láska k Harrietě Smithson. Jen z pouhé milostné vášně a bolesti však nevznikne umělecké dílo. Uvidíme, že i tato tak individualistická skladba má své vzory a vazby, které mj. svědčí o Berliozově humanistickém vzdělání. Na první pohled se od obvyklého schématu symfonie liší svou pětivětostí. My však víme, že čtyřvěté schéma porušil už Beethoven ve své Pastorální symfonii. Symfonie má mimohudební program, ale i na ten jsme narazili už u Beethovena. Nová je ústřední myšlenka – ztělesnění postavy Harriet – která prochází v různých obměnách celou symfonií.

Při cestách Evropou navštívil Berlioz roku 1846 také Rakousko. „Cestuje-li člověk po Rakousku, musí se bezpodmínečně zastavit ve třech jeho hlavních městech, totiž ve Vídni, Pešti a v Praze. Někteří mrzouti sice předstírají, že Pešť je v Uhrách a Praha v Čechách. Přece však obě tyto země tvoří nedílnou část rakouského císařství a jsou mu oddány tělem i duší asi jako Irsko Anglii, Polsko Rusku, Alžír Francii, jako všechny porobené národy národům, jež nad nimi zvítězily.“ Tato slova snad nejlépe dokumentují dobovou i subjektivní podmíněnost Berliozových názorů. Právě ony národy, které vyjmenoval jako oddané vládnoucí koruně, se v průběhu dalších let prosazovaly stále sebevědoměji, nejprve kulturně a posléze i státoprávně. Ostatně návštěvu u císařského dvora Berlioz neuskutečnil, neboť se doslechl, že „císařovna, ten zbožný, jemný a obětavý anděl, má o mně ještě podivnější mínění než kníže Metternich“. Kníže Metternich totiž byl – ostatně jako mnoho jiných – přesvědčen, že Berliozova hudba představuje pouze nesnesitelný hluk stovek hudebních nástrojů. Místo návštěvy dvora odcestoval Berlioz do Uher, kde se vzápětí seznámil s onou „oddaností“ rakouskému mocnáři osobně, když zjistil, že pro uskutečnění jeho partitur má orchestr Národního divadla málo sil a výpomoc z Německého divadla byla zakázána.

„Bude znít paradoxně, řeknu-li, že žádný hudební skladatel není tak špatně znám jako Berlioz. Každý myslí, že ho zná. Jeho hlavní skladby jsou stále hrány na koncertech. Byla mu věnována spousta pojednání. On sám sebe vylíčil a vyložil v četných spisech. Ba i jeho tvář je populární. I ona je, jako jeho hudba, tak nápadná a tak zvláštní, že stačí jediný pohled, abyste pronikli jejím smyslem. Máme-li chápati, nepotřebujeme zvláštního zasvěcení jako u Wagnera. Jsme hned napoprvé přáteli nebo nepřáteli; a první dojem zůstane dojmem konečným. A to právě je chybou, že si ho troufáme poznávat tak lacino. Temnost škodí velkému umělci méně než patrná jasnost, neboť jestliže zůstane dlouho nepochopen, aspoň si ten, kdo chce chápat, dá práci, aby hledal tajemství jeho myšlenky. Máme-li dojít k porozumění, musíme prorazit zeď předsudků, konvenčních názorů, pedantství a myšlenkového snobismu. Vlastně musíme se sebe setřásti vše, co je dnes běžným míněním, chceme-li zbavit dílo prachu, který na ně nakupil čas.“

Tímto citátem ze Shakespearova Macbetha uvedli redaktoři českého vydání Paměti Hectora Berlioze. Na pěti stech stranách v nich Berlioz provází čtenáře svým životem a formou dopisů z cest informuje o tom, co viděl a zažil v cizině. Jako všechny paměti, jsou i tyto svědectvím o názorech, myšlenkovém a vzdělanostním zázemí, láskách i neláskách svého nositele. Jako očité svědectví událostí slouží memoárová literatura potud, máme-li při jejím čtení na paměti hranice subjektivního zážitku a objektivní skutečnosti. Lidská vzpomínka je nespolehlivá. Nejčastěji se mýlíme v časových údajích, ale i naše názory na určité věci se mění pod úhlem životních zkušeností. Všechno, co prožíváme, vidíme z hlediska našeho momentálního postavení v koloběhu příslušných událostí. Příčiny svých nezdarů málokdy připisujeme sami sobě, úspěchy bývají především naší vlastní zásluhou. Často se autor pamětí stylizuje téměř do role mučedníka; v případě romantika Berlioze tomu ani nemohlo být jinak. Memoáry vždy vypovídají víc o osobě, která je píše, než o událostech, které jsou v nich popisovány. Umělecké memoáry jsou tedy neocenitelnou cestou k pochopení uvažování tvůrce, k porozumění jeho estetických postojů a cílů. Slouží i jako zdroj informací o bezprostředních okolnostech vzniku díla, chceme-li je však  použít jako argument, nesmíme přitom zapomenout na výše uvedené výhrady.

První polovina 19. století znamená ve francouzských dějinách období restaurace moci bourbonské dynastie a vyrovnávání se se sociálními, politickými a právními důsledky Francouzské revoluce a Napoleonova císařství. Poslední desetiletí 18. věku vedly k rozrušení starého režimu spočívajícího na stavovských privilegiích a ryze monarchickém uspořádání světa. Revoluce sice rozmetala veškeré struktury francouzského života – státní a politickou správu, církev i dobové pojetí hodnot –, avšak na jejich místo nepostavila struktury nové. Bourbonská dynastie, jež se po pádu stodenního Napoleonova císařství v osobě Ludvíka XVIII. chopila moci na příštích více než třicet let, stála před obtížně řešitelným dilematem. Na jedné straně se nemohla vrátit před rok 1789 a odmítnout veškeré výdobytky revoluce, na straně druhé však přece jenom musela reprezentovat dynastický a monarchistický princip. Ludvík XVIII. přiznal ve své chartě rovnost všech Francouzů před zákonem a zrušení stavovských privilegií, respektoval svobodu myšlení, slova, náboženství i svobodu tiskovou a zachovával i Občanský zákoník – Code civil vyhlášený roku 1804, platnost všech hospodářských smluv, konfiskací majetku i důchodů, rent a penzí. Zároveň však chartu vyhlásil jako svrchovaný monarcha a výrazně omezil pravomoci parlamentu. Parlament ztratil zákonodárnou iniciativu a schvaloval pouze zákony předložené panovníkem či panovníkem jmenovanými ministry, včetně rozpočtu. Následující období vlády Ludvíka XVIII. (1815 – 1824) pak bylo naplněno ostrými střety mezi ultraroajalisty, k nimž mimo jiné patřil i René Chateaubriand, a liberální opozice.

Autoři textů:

Vlasta Reittererová
Jaromír Havlík
Luboš Velek
Martin Nodl

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.