Papežství ve víru katolické reformy

Stařec, který by se na konci 16. věku ohlédl za svým dlouhým životem, by zřejmě přitakal historikům považujícím toto století evropských dějin za zlomové. Na jeho počátku vyrůstal ještě ve společenství sdílejícím jedinou víru, žijícím však v tušení blížících se nutných změn. V kmetském údělu bral již jako samozřejmost několik vyhraněných vyznání.

 

Cesta k Tridentu

Sotva by si vzpomněl na Lutherovo vystoupení r. 1517, které naplno otevřelo stavidla reformního hnutí, majícího od pozdního středověku za cíl kritiku zesvětštělé církve a kurie. Opravné snahy se nevyhnuly ani pozdně renesanční Itálii a papežskému státu, kde se o nich do 30. let 16. století ve skupinách vzdělanců živě a otevřeně diskutovalo. Odklon od tolerantního přístupu k reformačním směrům se výrazněji projevil během pontifikátu renesančně založeného Pavla III. (1534 – 1549), který přijal do kardinálského sboru nové členy, z nichž jako nesmiřitelný protivník nekatolických vyznání vynikl Giovanni Pietro Caraffa, pozdější papež Pavel IV. (1555 – 1559). Tato radikální skupina ovládla pole na všeobecném koncilu, svolaném Pavlem IV. po delších přípravných jednáních do Tridentu (1545 – 1563). Již v samých počátcích se projevovala rozbíhavost představ a očekávání dvou hlavních stran. Zatímco císař Karel V., světská hlava křesťanstva, kladl hlavní důraz především na vyjednávání s protestanty, zástupci papežovi považovali za hlavní úkoly stanovení katolického dogmatu a církevní reformu. Při tehdejším značném propojení společnosti a církve se nelze divit, že rokování zástupců koncilu bylo závislé na politické situaci v Evropě. Náboženské boje v říši, vzájemné spory mezi císařem a francouzským králem, kolísání vztahu papežů ke španělskému vládci Filipu II. způsobily dvojí přerušení průběhu koncilu (1547 – duben 1551; duben 1552 – 1562). Cestu k překonání krize otevřela až dohoda kurie se Španělskem a diplomatická obratnost nového papeže Pia IV. (1559 – 1565). Poslední dekrety byly přijaty v prosinci roku 1563. Počátkem  následujícího roku papež nálezy schválil a potvrdil tak svou jasnou převahu nad koncilem. Odsouzení Lutherova a Kalvínova učení zmařilo naděje na smírné řešení náboženského rozkolu. Katolictví vyšlo z jednání posíleno, opřeno o přehledné zformulování hlavních principů dogmatiky, liturgie, kultu a církevní disciplíny. Prosazení koncilních zásad v praktickém životě bylo hlavním úkolem, který ležel na bedrech papežů 2. poloviny 16. století.

Reformátoři, asketové, stavitelé

Protireformační nástup ukončil období renesančního papežství, otevřeného světskému poznání, vědám i umění a doznívajícího během působení Pavla III. a Julia III. (1550 – 1555). Pastýřská složka papežské moci nabývala postupně vrchu a za vlády Pavla IV. (1555 – 1559) a Pia V. (1566 – 1572) svým důrazem na asketickou přísnost a zásadovost tvrdě dopadala na římskou kurii i obyvatelstvo, uvyklé jisté mravní uvolněnosti. V horlivém boji proti kacířství a reformaci se hlavy církve plně spoléhaly na obnovenou římskou inkvizici (1542), nově vznikající řády (teatini, kapucíni, barnabité), z nichž největší služby kurii prokázali jezuité – Tovaryšstvo Ježíšovo. Papežská iniciativa v prosazování reforem vedla zároveň k posilování římského centralismu. Na konci století vystoupil Kliment VIII. (1592 – 1605) již jako vzor absolutního vládce, který s přehledem kontroloval náboženskou, církevně správní a politickou činnost podřízených kardinálských výborů (kolegií). Na panovnických dvorech byly prodlouženou rukou činorodého papežství nunciové a do Věčného města se naopak sjížděli zástupci evropských monarchií.

Řím se opět stával náboženským centrem Evropy a papežové jako jeho vrchní páni vyvíjeli značné úsilí, aby své sídlo proměnili v nejkrásnější město Evropy. Postupně mizely stopy po vydrancování Říma roku 1527 a po desítkách přibývalo přestavěných i nových kostelů (chrám sv. Petra, Il Gesu`, S. Maria in Vallicella), paláců (Pallazo Farnese, papežský palác ve Vatikánu a na Quirinalu), řádových kolejí a škol (Collegium Romanum), vil (Villa Giulia) a domů. V díle Michelangela (Sixtinská kaple, projekt Kapitolského náměstí) doznívala pozdní renesance a na sklonku 16. století se hlásilo o slovo rané baroko. O překotný rozvoj téměř stotisícového města se nejvíce zasloužili Řehoř XIII. (1572 – 1585) a především „posedlý urbanista“ Sixtus V. (1585 – 1590), jehož stavitelskému nadšení padlo za oběť mnoho antických památek. Poutníka jubilejního roku 1600 tak vítalo nikoli Věčné město zahleděné do slavné minulosti, ale duchovně obrozená a dynamická metropole, do které se opět sbíhaly všechny cesty.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.