Na přelomu 19. a 20. století probíhal velmi rychle proces přeměny Spojených států amerických ve světovou velmoc. Byly překonány tíživé následky občanské války, dokončena takzvaná rekonstrukce Jihu a doznívala již i kolonizace území na západě kontinentu. Tím se uvolnily koncentrované a stále mohutnějící síly USA k budování rozsáhlé průmyslové základny a postupně i k zahraniční expanzi. V celé dosavadní existenci země nehrála zahraniční politika významnější úlohu. Právě v posledních desetiletích 19. století si ovšem Američané začali uvědomovat existenci svých zahraničněpolitických a zahraničněobchodních zájmů. Od této doby věnuje americká politická elita zahraniční politice rostoucí pozornost a zahraniční politika je dodnes pokládána za podstatu celé americké politiky.
I pro dnešek je zajímavé, že oblastí, kam se zahraničněpolitické úsilí amerických prezidentů a vlád upřelo nejprve, bylo Tichomoří. V březnu 1867 se Spojeným státům podařil skutečně výhodný obchod, když od Ruska koupily Aljašku. Současně s tím se snažily o zisk Britské Kolumbie, čímž by se vlastně téměř celé tichomořské pobřeží Severní Ameriky dostalo pod správu USA. Toto území se však nakonec stalo v roce 1870 součástí Kanadské konfederace.
Konec 19. století je obdobím takzvaného koncertu velmocí, který se však kromě Evropy odehrával i na mimoevropských jevištích. V důsledku stoupajícího konkurenčního boje a snahy získávat nové trhy a suroviny se evropské státy
vrhaly do koloniálních válek a dobrodružství. Počínal věk globalizace a USA již nemohly zůstat stranou tohoto vývoje. Tak jako zanikla jejich hranice na západě, zdálo se, že zanikají i hranice ekonomické. Vznikal světový trh. Struktura amerického hospodářství, dosud postaveného hlavně na zemědělství, se radikálně proměňovala a americký průmysl si troufal stát se konkurentem doposud dominantních evropských velmocí.
Americko-španělská válka
Měnilo se americké veřejné mínění, které vyzařovalo rostoucí sebevědomí celé americké společnosti. Jeho mluvčím se stávaly vlivné noviny. Právě v tomto prostředí byly ve druhé polovině devadesátých let 19. století podněcovány v souvislosti se španělským postupem proti kubánským povstalcům válečné nálady, jež nakonec (po záhadném potopení americké válečné lodi v havanském přístavu) vyústily v americko-španělskou válku. Ta se odehrávala jednak na Kubě, jednak na Filipínách a skončila naprostým vítězstvím na vzestupu se nacházejících USA nad zchátralou španělskou koloniální říší. Na prahu 20. století tedy USA výrazně posílily své pozice v Latinské Americe i v Asii. V obou těchto oblastech, které jsou dodnes americkou sférou vlivu, se jejich postavení ještě upevnilo prosazením takzvané politiky otevřených dveří v Číně (formální zachování čínské územní a správní celistvosti při dosažení jakési velmocenské rovnováhy) a postavením Panamského průplavu těsně před první světovou válkou. Formálním potvrzením vstupu USA mezi velmoci byla triumfální cesta amerického loďstva kolem světa.
Prezident jako symbol
Theodore Roosevelt
Ztělesněním amerického vzestupu byla osobnost prezidenta Theodora Roosevelta. Ve 43 letech se stal v roce 1901 sice nejmladším prezidentem, ale dějiny své země ovlivnil jako málokterý z jeho předchůdců i následovníků. V Theodoru Rooseveltovi se spojovalo několik charakterových rysů, které jsou typické pro americkou národní povahu a pro americké působení ve světě až do dnešních dnů. Jednalo se o spojení silného smyslu pro morálku a spravedlnost s tendencí k jejich silovému prosazování spolu s nekompromisní obhajobou amerických zájmů. Zmíněné zahraničněpolitické úspěchy a rostoucí váha USA v mezinárodních vztazích umožnily prezidentovi v roce 1904 formulaci takzvaného Rooseveltova dodatku k Monroeově doktríně. Zatímco prezident Monroe ve dvacátých letech 19. století vyhlásil právo USA zasahovat v mezinárodních problémech na americkém kontinentu jako první, hovořil Roosevelt o povinnosti své země provádět v oblastech svého zájmu „mezinárodní policejní dozor“.
Reformní progresivistické hnutí – nastolení nových témat
S obdobím, kdy prezidentskou funkci vykonával Theodore Roosevelt jsou ale spojeny i převratné změny uvnitř americké společnosti. Na počátku 20. století se v reakci na tíživé důsledky krize z devadesátých let rozšířilo reformní pokrokářské hnutí. Rozvíjelo se v mnoha podobách a na mnoha úrovních, takže jeho jednotná charakteristika je velmi obtížná. Za hlavní cíle lze pokládat prohloubení demokracie, boj proti korupci, silnější regulaci obchodu a dosažení větší sociální spravedlnosti. V souvislosti s usilováním představitelů progresivismu se součástí amerického politického života staly například primární volby, v některých státech Unie získali občané větší možnost účastnit se politického rozhodování.
Prezident Roosevelt nepodporoval progresivismus ve všech jeho snahách, ale nutno přiznat, že sám v mnoha ohledech předjímal moderní politická témata a hájil hodnoty, které jsou dodnes platné. Snad nejvýrazněji se to projevovalo v jeho podpoře ochrany přírody. Během jeho vlády bylo zřízeno několik nových národních parků a mnoho přírodních rezervací. Za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů pokládal zamezení neodpovědnému ničení přírodních zdrojů.
Na počátku 20. století se tak USA stávaly zemí, která nejenom prožívala nebývalý rozmach svého hospodářského a vojenského potenciálu, ale také řešila řadu problémů, jež plynuly z procesu modernizace a industrializace a jež poznamenaly celý právě počínající věk.