Guillaume de Machaut
Tvůrci středověké hudby byli v drtivé většině anonymové a – i když známe několik autorských jmen – jejich životopisy lze jen stěží sestavit. Určitou výjimkou jsou jen mnozí trobadoři, truvéři a minnesängři, zejména ti, kteří pocházeli z aristokratických vrstev. Zde ovšem vyvstává problém jejich autorství melodií, kterými opatřili své básnické texty. Připomněli jsme si jména dvou velkých zjevů v epoše převratu tvorby polyfonie okolo roku 1200 – ale jen Magister Leoninus, který se ve zralém věku stal význačným hodnostářem kapituly a katedrály Notre Dame, byl nalezen v archivních dokumentech spolu s datem úmrtí. O Magistru Perotinovi, jenž byl z „ryze hudebního“ hlediska pro další vývoj polyfonie asi významnější, nevíme ani to! Zkrátka: kdo rád čítá o narození, dětství, mládí a zrání hudebních skladatelů, o jejich mladistvých zájmech, láskách i nesnázích, ten bude ve středověku (a ještě i v několika dalších staletích!) určitě zklamán. I ke stručnému nastínění životního běhu Guillauma de Machaut budeme potřebovat (kromě hrstičky pevných faktů) mnoho obecných poznatků o době a jejích sociologických zákonitostech, hodně dedukcí z dochovaných skladeb i pouhých domněnek.
La Messe de Nostre Dame
Až do časů Machautových bylo zhudebňování textů mešního ordinaria poměrně vzácné: starobylé organální útvary, později pak pár (menzurálně komponovaných) částí a „cyklů“, jež však byly jen sestaveny dohromady z anonymních, stylově často velmi odlišných částí.
Čtrnácté století zaujímá v evropských dějinách výsostné postavení. Od západní až k východní výspě kontinentu vládlo shodné náboženství, gotická kultura na rozličných stupních svého vývoje, podobné monarchické systémy i hospodářský výrobní způsob. Zatímco na východě vydávala gotika své zralé plody, západ pociťoval spíše únavu a spěl ke krizi prohloubené morovou epidemií let 1348 – 1351. Příslib v podobě nových humanisticko-renesančních hodnot se v této době rodil v italských městských republikách. Evropa 14. věku byla ve znamení národních monarchií, z nichž zaujímalo nejpřednější místo francouzské království, které přebralo štafetu po upadající římsko-německé říši. Na severozápadě začínala monarchii rodu Kapetovců pomalu konkurovat ostrovní Anglie, proti níž se francouzští panovníci snažili pojistit spojeneckými svazky se středoevropskými vládci. Souhrou okolností vymřely roku 1301 a 1306 starobylé dynastie uherských Arpádovců a českých Přemyslovců a na stolce byli zvoleni Karel Robert z Anjou z vedlejší větve Kapetovců a Jan Lucemburský, syn římského krále Jindřicha VII. Lucembursko se sice rozkládalo na západním okraji říše, ale v propletenci vazalských vztahů byla hrabata v lenním poměru k francouzskému králi.
V období středověku, které v oblasti hudební kultury lze nejlépe vymezit hraničními daty ca 300 – ca 1420/1430, bylo bezesporu vytvořeno „mnoho hudby“: ohromující fond církevního liturgického zpěvu (takzvaného gregoriánského chorálu), rozsáhlý fond duchovní (neliturgické, tj. pro církev nezávazné) hudby, podivuhodné poklady kurtoazní (dvorské) světské lyriky v několika evropských jazycích a v neposlední řadě vzrůstající počet vícehlasých (polyfonních) útvarů. Kdo „to všechno“ vytvořil?