Po svržení monarchie ve Francii byl na základě všeobecného volebního práva svolán Národní konvent a nastolena republika. Místo někdejších ministrů jmenovaných panovníkem byla zvolena výkonná rada odpovědná Konventu. Ministrem zahraničních věcí v radě se stal girondista Lebrun, ovšem značný vliv na zahraniční politiku měl Danton, zastávající ve výkonné radě funkci ministra spravedlnosti. Zahraniční politika Francie směřovala především k získání podpory za hranicemi země, maximálně byla podporována činnost zahraničních emigrantů, jejichž sympatie stály na straně girondistů. Ti spolu s Dantonem propagovali rozšíření revoluční Francie k Rýnu a Alpám, které považovali za „přirozené hranice“ své země. Vzdor všem dosaženým úspěchům však územní zisky nebyly ještě zajištěny.
Danton a girondisté
Ministr zahraničí Lebrun počítal s uzavřením spojenectví se Švédskem a Tureckem, podnítil je k válce s Ruskem, a svázal tak ruce Kateřině II. Zároveň girondisté věřili ve vítězství parlamentní opozice v Anglii, s níž se budou moci dohodnout. Navrhli obnovení obchodní smlouvy z roku 1786 a postoupení ostrova Tobago (což bylo podmíněno souhlasem tamního obyvatelstva), na oplátku měla Anglie poskytnout Francii půjčku. Hlavní problém však spočíval v tom, že Danton a girondisté si neuvědomovali a ani nechtěli připustit nesmiřitelné rozpory, které obě země rozdělovaly. Francouzské úspěchy byly totiž nebezpečné především právě pro Anglii – v jejich důsledku mohlo dojít k obchodnímu a průmyslovému rozkvětu Francie, a ta by tak v Evropě mohla získat převahu právě nad průmyslem anglickým.
Po svržení monarchie ve Francii s ní přerušily diplomatické styky téměř všechny státy, s výjimkou Švýcarska, Spojených států, Dánska a Švédska. Za těchto podmínek nezbývalo nic jiného, než se uchýlit k nezvyklým diplomatickým způsobům – k vysílání neoficiálních zástupců, zákulisním jednáním a podobně.
Válka s Anglií a protifrancouzská koalice
Po popravě Ludvíka XVI. byl z Londýna okamžitě vypovězen francouzský diplomatický zástupce. Opojeni vítězstvím v Belgii, odhodlali se girondisté k odvážné roztržce s Anglií. Domnívali se, že jsou dostatečně silní, aby se Anglii mohli postavit, a navíc stále věřili, že v Anglii co nevidět zvítězí parlamentní opozice. Francouzským vojskům byl vydán rozkaz ke vstupu do Holandska a 1. února 1793 vypověděl Konvent Anglii válku.
Vzhledem k tomu, že Anglie neměla dostatečně silnou armádu, uchýlila se ke starým osvědčeným způsobům – kupování si spojenců. Uzavřela smlouvy o společném postupu s Ruskem, Pruskem, Sardinií a Neapolí, dokonce se zavázala k vyplácení velkých finančních podpor. Vedle peněz však neváhala použít ani hrozeb, vydírání a provokací. V březnu tak protifrancouzskou koalici tvořilo již mnoho evropských států – Anglie, Rakousko, Rusko, Španělsko, Holandsko, některá německá knížectví, Sardinie s Piemontem a Neapol.
Změna francouzské zahraniční politiky vůči Anglii
Největším nepřítelem Francie se tak stalo anglické zlato a loďstvo. Především Anglie, Rakousko a Prusko, zakladatelé protifrancouzské koalice, finančně podporovali vyzvědačskou a záškodnickou činnost svých agentů na území Francie, kteří zakládali požáry a výbuchy ve zbrojních závodech, na dělostřeleckých stanovištích, ve zbrojnicích a skladištích, rozšiřovali falešné bankovky. Odpovědí francouzského Konventu bylo zatýkání podezřelých cizinců. Nastolením jakobínské diktatury v červnu 1793 došlo i k proměně francouzské zahraniční politiky. Místo spíše nerozhodné a kolísavé politiky girondistů prováděl Výbor pro obecné blaho
v čele s Robespirrem zahraniční politiku energickou a odvážnou, založenou především na tvrdé a nelítostné diktatuře v zemi. Za hlavního nepřítele považoval Robespierre Anglii. Dantonova nerozhodná vnitřní politika, snaha o navázání mírových jednání s představiteli protifrancouzské koalice, vedla nakonec ke ztrátě důvěry, takže v červenci 1793 již nebyl zvolen do Výboru pro obecné blaho. Zde jej vystřídal Barere, který 21. září 1793 pronesl jménem Výboru pro obecné blaho dlouhý ostře protianglicky laděný projev. Zároveň byl Konventem přijat navigační akt, na jehož základě byl anglickým lodím zakázán přístup do Francie. Později, již po pádu jakobínské diktatury, byly zásady tohoto aktu rozšířeny na všechny oblasti dobyté Francií a Napoleon uplatnil jeho zásady při kontinentální blokádě Anglie.