Na počátku druhé poloviny 19. století se Itálie na politické mapě Evropy nenacházela. Území Itálie bylo rozděleno na několik různě velkých oblastí tvořených jednak samostatnými státy a jednak podléhajících pod správu některých velmocí, především Rakouska a Francie.
Vliv romantismu a následného probouzení národního cítění a národních hodnot se samozřejmě nevyhnul ani italské společnosti. Od přelomu 18. a 19. století se proto politické roztříštění Apeninského poloostrova v porovnání se slavnou italskou minulostí pociťovalo jako tíživá potupa, kterou je třeba odčinit. Pokusy o sjednocení Itálie byly přitom provázeny i snahou o politickou a sociální modernizaci. Na různých místech v Itálii proběhlo v první polovině století několik povstání, která ale v atmosféře spolupráce určujících velmocí na uchování dosavadního stavu neměla naději na úspěch.
Ani revoluční rok 1848 nepřinesl ještě bezprostředně žádnou zásadní změnu. Na většině italských území byl obnoven absolutismus. Konstituční vláda se udržela pouze v Piemontu. Právě zde se postupně vytvářely podmínky pro úspěšné provedení sjednocovacího procesu. Piemont byl politicky i ekonomicky nejrozvinutější částí Itálie. V jeho čele stáli lidé, jež byli schopni provádět dlouhodobou koncepční zahraniční i hospodářskou politiku. To platí především o hraběti Camillo Cavourovi, který se počátkem padesátých let stal novým piemontským ministerským předsedou. Dokázal využít příznivé mezinárodní situace, kdy se jeho spojencem stal francouzský císař Napoleon III. S jeho pomocí si Piemont mohl dovolit vstoupit do ozbrojeného konfliktu s Rakouskem, v jehož průběhu získal některá severoitalská území.
Vyhlášení a postupná realizace sjednocení
Do hry ale ještě pozoruhodným způsobem vstoupil také proslulý revolucionář Giuseppe Garibaldi, jenž v květnu 1860 zorganizoval slavnou výpravu Tisíce na Sicílii, kde se pustil do neohroženého boje s tamní vládnoucí bourbonskou dynastií. Dobyl nejprve Palermo a v září po vylodění na pevnině také Neapol. Piemontský král Viktor Emanuel a Cavour takticky zvládli tuto situaci a dosáhli připojení Garibaldim získaných území. V březnu 1861 proto mohla být slavnostně vyhlášena jednota Itálie, kromě Benátska a papežského státu. Dokončení celého sjednocení ale znovu napomohl vývoj mezinárodních vztahů. Benátsko, které zůstalo jako poslední italská oblast pod rakouskou správou, bylo přičleněno pod Itálii – po pruské válce v roce 1866. Pokusy o to, aby se součástí nového státu stalo i jeho přirozené centrum, tedy Řím, se dlouho nesetkávaly s úspěchem. Na uchování nezávislosti papežského státu totiž měla zájem hlavně Francie, která byla nakonec nucena souhlasit s oslabením svého vlivu až po porážce v roce 1870. Tím byly přirozeně vztahy s bývalým spojencem značně poškozeny a vzhledem k průběhu sjednocování zároveň vznikly předpoklady pro pozdější příklon Itálie k Německu. Papež se se ztrátou své světské vlády dlouho odmítal smířit a setrvával vůči italskému státu v nekompromisní opozici. Zakazoval dokonce italským katolíkům účast na volbách, což je přivádělo do stěží řešitelného dilematu.
Politické a hospodářské problémy sjednocené Itálie
Itálie sice sjednocením dosáhla velkého triumfu, ale ani slavnostní nálada nedokázala zakrýt vážné hospodářské problémy země. Dlouhé války způsobily velké zadlužení. Oproti ostatním evropským mocnostem byla Itálie hospodářsky zaostalá. Při sjednocování hrála podstatnou roli sociální otázka na jihu, neboť tamní rolníci se z důvodů očekávání zlepšení svého neradostného postavení připojovali k sjednocovacímu hnutí. Sociální a ekonomické problémy jižních oblastí ale byly natolik hluboké a rozsáhlé, že je změna politických poměrů po sjednocení samozřejmě nemohla vyřešit a životní podmínky zemědělských dělníků na jihu zlepšit. Existence oblastí na zcela odlišné ekonomické, sociální, kulturní a civilizační úrovni v rámci jednoho státu tak od počátku představovala mimořádné zatížení pro státní aparát a dodnes silně ovlivňuje italský vnitropolitický život i mezinárodní postavení.
V osmdesátých letech 19. století vypukla v Itálii těžká zemědělská krize, na níž se podílela i výše zmíněná politika volného obchodu. Postihla hlavně obilnářství a chov dobytka. Jejím důsledkem byla masová emigrace do Evropy, Severní i Jižní Ameriky. Pro celou Itálii znamenal nesmírný otřes rok 1896, kdy italská armáda utrpěla zdrcující porážku v Etiopii u Aduy. Vláda byla donucena se dočasně vzdát dalších koloniálních dobrodružství. V nadcházejících čtyřech letech prožila Itálie období velkých nepokojů, povstání a politických konfliktů, které vyvrcholilo atentátem na krále Umberta v červenci roku 1900. Úspěšný ekonomický rozvoj ale nakonec přispěl ke stabilizaci poměrů.