Gioacchino Rossini
„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích. Ale nezoufejte: Rossini existoval, a dodnes existuje mnohé, co jej připomíná,“ říká se v jedné z mnoha knih o opeře, kde kapitola o Rossinim nikdy nechybí.
Kdybychom se mohli vrátit o nějakých stopětaosmdesát let zpátky, setkávali bychom se se jménem Rossini v podobném balení, v jakém se dnes setkáváme s hvězdami populární hudby, muzikálů a filmu. Patřil k módě a jeho opery byly hity své doby. Měl aristokratické chování, byl vytříbený v oblékání – krejčí si na něm dávali záležet snad právě proto, že rozhodně nevynikal ztepilou postavou, byl proslaveným labužníkem a mistrů umění kuchařského si vážil víc než umělců hudebních. Rossini určoval vkus doby nejen v hudbě. Kdo pro něj vynalezl přezdívku „labuť z Pesara“ už nezjistíme. Rossini ji přijal a zjevně jí byl polichocen.
Války mezi revoluční Francií a zbytkem Evropy nesmazatelně poznamenaly podobu Apeninského poloostrova. Ten se stal takřka permanentním svědkem válečného dění, které na jeho půdu přivádělo desetitisícové armády nejrůznějších států od Ruska až po Francii. Od středověku na mnoho států a státečků rozdrobená Itálie však v boji o vlastní budoucnost hrála jen roli pozorovatele. Střídání okupačních vojsk a režimů ovšem nepřinášelo pouze bídu a utrpení, nýbrž i nové ideje jako liberalismus, republikánství a nacionalismus, které pak v rozjitřené a nespokojené zemi rychle zapustily kořeny. Italští vlastenci začali snít sen o sjednocené velké Itálii, politicky a sociálně spravedlivé. K jeho uskutečnění však vedla dlouhá a trnitá cesta.