Důležitou součástí společenského a kulturního života v Brně, na Moravě a později i v Čechách se od přelomu 19. a 20. století stávaly Lidové noviny. Dodnes se v jejich záhlaví můžeme dočíst, že byly založeny v roce 1893. Bohužel tam však již nenajdeme zmínku o tom, že jejich duchovním otcem byl dr. Adolf Stránský. Advokát, který se v Brně usadil v roce 1880 a rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností moravské metropole (aktivně například působil v Družstvu českého Národního divadla v Brně, kde se mimo jiné setkal i s Leošem Janáčkem), se samozřejmě nevyhýbal ani politice.
Adolf Stránský
Veden nespokojeností s oficiální konzervativní českou politikou na Moravě založil v roce 1891 Moravskou lidovou stranu, která měla velmi blízko k Národní straně svobodomyslné (takzvaným mladočechům) působící v Čechách. Ta právě v tomto roce dosáhla ohromujícího vítězství ve volbách, po nichž vystřídala konzervativní staročechy v postavení dominantní politické síly. Moravská lidová strana se hlásila k jejímu programu spočívajícímu v nacionalismu, úsilí o sociální, kulturní a ekonomický rozvoj českého obyvatelstva a v silném antiklerikalismu. Tiskovým orgánem strany (do roku 1908) a hlasatelem těchto myšlenek se staly Lidové noviny, jejichž první číslo vyšlo 16. prosince 1893.
Přestože zpočátku v jejich redakci chyběly výraznější osobnosti, ihned se kladl důraz na kvalitu. Největší zájem se pochopitelně upíral na politické záležitosti, ale na stránkách Lidových novin vycházely i romány na pokračování. Významnou součástí byli externí spolupracovníci – od samého počátku v Lidových novinách publikoval například Leoš Janáček. Prvním šéfredaktorem byl Emil Čermák, který list vedl ostře proti staročechům a klerikalismu. Navzdory obvyklým počátečním problémům pod ním Lidové noviny zaznamenávaly nadějný rozjezd. V roce 1895 ovšem Čermák záhadně zmizel. Až po čase se zjistilo, že z dodnes nevyjasněných důvodů odešel do bulharské Sofie. Vzestupu Lidových novin ovšem tento případ nezabránil, úspěchů dosahoval také Adolf Stránský, který byl do roku 1898 jejich výhradním majitelem.
Novými metodami k moderním novinám
Mohutným impulzem dalšího rozvoje se stal nástup z Prahy pocházejícího nedostudovaného právníka Arnošta Heinricha. Ten byl kromě několika krátkých přestávek s Lidovými novinami spjat až do své smrti v roce 1933. Před svým odchodem do Brna byl v Praze ve styku s Tomášem Garrigue Masarykem, Janem Herbenem nebo některými omladináři. Lidovým novinám dal do služeb své vynikající žurnalistické schopnosti, rozsáhlé vzdělání a hluboké znalosti historie, literatury a umění vůbec. Heinrich přicházel do velmi dramatické doby, kdy se na Moravě stupňovaly národnostní rozpory (ztělesňované zejména voláním po české univerzitě v Brně) i sociální problémy. Národnostní střety vyvrcholily pouličními bouřemi v Brně 1. října 1905. Lidové noviny hrály v těchto událostech roli rozhodného hlasatele a obránce českých zájmů. Nikdy se tak ovšem nestávalo na úkor kvality novinářské práce, nikdy se z Lidových novin nestal jednoduchý agitační plátek. Od prosince 1905 začaly vycházet i jako raník – do té doby se ke čtenářům dostávaly jen odpoledne. Odpolední vydání bylo však i nadále považováno za hlavní. Kromě již zmíněného vyhraněného antiklerikalismu věnovaly Lidové noviny velkou pozornost problematice Moravy a jejího vztahu k Čechám a Čechům a nebezpečí potenciálního moravského separatismu. Heinrich vždy jednoznačně potíral planý moravský regionalismus, ale na druhé straně prosazoval zachovávání moravských specifik a moravskou jedinečnost.
Věhlasní spolupracovníci
V letech před první světovou válkou začal Heinrich budovat síť spolupracovníků mimo redakci. Hledal je mezi intelektuály usazenými v Brně i mezi svými pražskými přáteli. Do Lidových novin tak začali přispívat Viktor Dyk, Antonín Sova, Pavel Váša, Karel Toman, Marie Majerová či Rudolf Těsnohlídek. Respekt, jaký Heinrich vzbudil u Adolfa Stránského potvrdila skutečnost, že si na něm a formálním šéfredaktorovi Bohuslavu Štěchovském vymohl angažování Stanislava Kostky Neumanna. Neméně důležité však bylo posilování kmenové redakce. V ní začínaly působit osobnosti, které později získaly věhlas v různých oborech. Mezi nimi bychom nalezli třeba Bedřicha Hlaváče (pozdějšího autora dodnes ceněného životopisu Františka Josefa I.), Františka Xavera Hodáče (v období první republiky předsedu Ústředního svazu československého průmyslu), Jaroslava Stránského (syna Adolfa Stránského, pozdějšího politika a mimo jiné i ministra školství v období před únorem 1948) nebo Karla Zdeňka Klímu (pozdějšího šéfredaktora Lidových novin a Českého slova). Od roku 1907 měly Lidové noviny vlastního zpravodaje ve Vídni, což potvrzovalo kvalitativní vzestup listu.
Za první světové války se Lidové noviny dostaly do těžké situace. Již z dřívějšího období měly u úřadů pověst podezřelého a nespolehlivého podniku, který musí být ve válečných zpřísněných podmínkách pod zvlášť silným dohledem. Řada redaktorů musela narukovat. Do článků zasahovala cenzura. I za velmi obtížných okolností se však vedení snažilo udržet si svůj kredit, nepodlehnout nátlaku a nezpronevěřit se svým zásadám. Nakonec byl navzdory všem pokusům o ochranu do armády povolán i sám Heinrich. Válku však přežil a v novém státě mohl vést Lidové noviny do další, ještě slavnější kapitoly jejich historie.