Bohatá a komplikovaná osobnost Roberta Schumanna si zaslouží zevrubný pohled z několika úhlů. Schumann - rozpolcený ve dvě postavy, jež pojmenoval Eusebius a Florestan; introvertní lyrik s panickou hrůzou ze společnosti, energický organizátor a vůdce, vtipný a neúprosný glosátor a kritik... Jeho povaha je zrovna tak zajímavá jako jeho dílo, které čítá na sto padesát opusů. Jedním z posledních je symbolicky Requiem, mše za zemřelé. Když je v roce 1853 komponoval, schylovalo se již k tragickému konci vleklé choroby, která jej dohnala k pokusu o sebevraždu a vedla k hospitalizaci v ústavu.
Dětství? Neznám
Tentokrát jsme se více zaměřili na Schumannově manželku Claru. Je to proto, že životy obou byly tak těsně spojené, že do hudební historie vstoupili společně. Tato fascinující žena měla skutečně pozoruhodný osud. Přišla na svět 13. září 1819 (byla tedy o devět let mladší než Robert Schumann) v rodině klavírního pedagoga Friedricha Wiecka a koncertní pianistky Marianny rozené Tromlitzové. Její život se vyvíjel zcela ve scénáři otce: pětiletou Cůaru usadil ke klavíru a nepustil ji z dohledu ani po rozvodu s její matkou. Heslem bylo: technika jako prostředek: technika jako účel kazí veškeré umění. Ne snad, že by Claru přetěžoval: denně hrála dvě, později tři hodiny na klavír, stejný čas byl vyhrazen procházkám. Ale: žádné panenky, žádné chození na plesy, žádní muži. Clara neměla dětství, zanedlouho však bylo jasné, že otcova výchovná metoda nese ovoce. Z nemluvného děvčátka se stala zdatná klavíristka, která uchvacovala nejen technikou, ale také zdravým tónem a neobvyklou vyzrálostí projevu. Sám Goethe, za nímž do Výmaru Clara s otcem zavítali během koncertní cesty, se schopnostem mladé umělkyně obdivoval.
Žena bojovnice
Život Clary Wieckové však náhle vybočil z otcem nalinkované dráhy. Na vině byl mladý klavírista a skladatel, "budižkničemu" podle názoru starého Wiecka. Šestnáctiletá Clara se poprvé vážně zamilovala a s rozhodností, kterou neotřásly ani pomluvy, ani nátlak, ani soudní proces, následovala svého vyvoleného po celý zbytek jeho života, jak se říká v dobrém i zlém. Zní to jako pohádkový příběh, jaké Robert tehdy ještě malé Claře rád vypravoval. Ale skute_nost byla mnohdy horší než zlý sen.
Život jim oběma uchystal těžké zkoušky. Boj za uznání Roberta jako skladatele, nelehká materiální situace rodiny, do níž přibývaly a potom ji i opouštěly děti jedno za druhým - to vše leželo na bedrech jediné ženy a matky, která mimo to musela a chtěla koncertně vystupovat. Mnohokrát přetřásaný vztah Clary k Johannesu Brahmsovi zůstává podnes hádankou. Nabízíme vám alespoň důvěrné dopisy, které snad měly být spáleny, ale oběma to bylo líto učinit. Záleží, jak si jejich tón kdo vyloží.
Bohaté prameny
Kromě dopisů jsou nejvěrnějším a nejkrásnějším dokumentem vztahu manželů Schumannových jejich deníky - tedy něco na způsob rodinné kroniky. Také Robertovy deníkové sešity z mladých let se zachovaly. Mají literární názvy a snad kdysi měly i takové ambice. Pramenem ke studiu Schumannova života je též práce nejmladší dcery Eugenie. Ta zaznamenala v knize z roku 1921 vzpomínky své i matčiny.