Vídeň byla na začátku 19. století po Londýně a Paříži třetím největším městem Evropy. Habsburská monarchie byla mnohonárodnostní stát a její obyvatelstvo hovořilo různými jazyky. Pro hudební život byla pestrost obyvatelstva požehnáním – setkávaly se zde nejrůznější hudební světy. Lidé, kteří přesídlili do Vídně, přinášeli s sebou kousek svého původního domova. Mohlo tomu tak být i u Schubertových rodičů, kteří měli kořeny v zemích Koruny české. Franz sám se narodil ve Vídni, jeho původ se však stal později předmětem mnoha spekulací. Objevovaly se snahy odvozovat od rodiště rodičů Franzovu národní identitu (jednou moravsko-slezskou, jindy sudetoněmeckou) a zdůvodňovat jí jeho sklon k písni, lidovost jeho melodiky ap. Spekulace, u nichž přání bylo otcem myšlenky a které vytvářely ideologizující dějiny. Pokud zde rodinná tradice svou roli sehrála, pak to byla tradice kantorská: v učitelských rodinách té doby hrála hudba stále ještě prvořadou roli. K průměrné vídeňské rodině té doby patřila hezká řádka dětí: rodina Franze Schuberta může sloužit jako typická. Vysoká byla nemocnost, k nejčastějším nemocem patřily případy tuberkulózy a pohlavní nemoci. Veřejně se o tom sice nemluvilo, ale zejména mezi umělci byly tyto choroby metlou.
Hudebnický život
Existenční úroveň hudebníka byla odvislá od příslušného zaměstnavatele: nejlépe na tom byl (ovšem až po 30 letech služby) operní kapelník, k jednomu z nejhůře placených hudebnických povolání patřila profese varhanická. Skladatel, který žádné pevné zaměstnání neměl a byl závislý pouze na prodeji svých děl a výtěžku z veřejných koncertů, si mohl trochu přivydělat věnováním své skladby nějaké movité osobě – slušelo se, že dotyčná osoba za tuto poctu zaplatila. Vyplácelo se psát menší, společností žádané skladby k tanci a oddechu. Takové nakladatelé vydávali v albech a sbírkách.
Vkus doby
Schubert byl oblíbeným skladatelem písní, ale ty nebyly vnímány jako umělecký čin. Dokonce část kritiky poukazovala na to, že Schubert marní svůj talent nevýznamnými drobnostmi. I spisovatel Franz Grillparzer, autor nápisu na Schubertově náhrobku, cítil podobně: „Hudební umění zde pochovalo své bohatství, ale ještě více krásných nadějí.“ Schubert, jako by žil v rozpolcenosti. Jeho drobné skladby nebyly považovány za umění, jeho rozměrná díla byla označována za příliš obtížná a neproveditelná. Schubertovo pravé docenění se dostavilo až několik desetiletí po jeho smrti.
Schubert versus Beethoven
Nabízí se (a také bylo mnohokrát učiněno) srovnání Schuberta s Beethovenem. Schubert byl o generaci mladší, v hudebních dějinách se však stali současníky, kteří společně tvoří hranici hudebních epoch. Beethoven měl na tehdejší dobu řádné a seriozní hudební vzdělání, Schubert byl v zásadě autodidakt. Beethoven byl vynikající pianista, Schubert nikdy žádný nástroj dokonale neovládal. Beethoven měl bohaté styky s hudebním a uměleckým světem své doby, nemluvě o jeho stycích s šlechtickými kruhy a vyšší společností. Podivínského samotáře z něj udělala až choroba, to již byl ale uznávanou osobností. Schubert měl svůj úzký okruh přátel, povahově byl však spíše plachý samotář. Beethoven více vydělával i díky svému diplomatičtějšímu zacházení s vydavateli, vlastnosti, která Schubertovi zcela scházela. Společná byla jim oběma láska k přírodě, svobodomyslnost, bezpříkladná oddanost umění, přesvědčení, že nejcennější v životě člověka je svoboda.