Temná noc. Palestrina je sám ve svém pokoji a usilovně přemýšlí. Kardinál Karel Boromejský si u něho objednal mši, na čemž by nebylo vůbec nic zvláštního. Kardinál si ovšem přeje, aby to byla skladba polyfonní a uchu lahodící, přesto musí být dobře rozumět textu. Tento problém se zdá být neřešitelný, a bezradný Palestrina usíná. Ve spánku se mu zjevují duchové devíti zemřelých skladatelů, kteří jej napomínají, aby nezapomněl na jejich dědictví. Dodávají mu ovšem také odvahy do psaní a slibují, že se díky této skladbě velmi proslaví. Palestrina začíná v polospánku s komponováním a do rána mši dokončí.
Takto romanticky a tajuplně představil Palestrinu německý skladatel Hans Pfitzner ve své stejnojmenné opeře dokončené roku 1915. Ona v polospánku zkomponovaná mše měla být Missa Papae Marcelli. My se ovšem na následujících stránkách vydáme do 16. století, abychom si udělali představu o tom, jak to s Palestrinou a jeho skladbami spíše mohlo být. Ptáte se, proč ta nejistota? Historik (a stejně tak hudební historik) může rekonstruovat minulost pouze na základě dochovaných materiálů, které k některým obdobím Palestrinova života bohužel nemáme k dispozici. Výsledný obrázek potom připomíná mozaiku s mnoha chybějícími kamínky, a nelze se tedy divit, že řadu nejasných míst zaplnily legendy.
Vzor pro další generace
Giovanni Pierluigi zvaný Palestrina je jedním z mála skladatelů, kteří od své smrti až do dneška neupadli v zapomnění. Neznamená to sice, že by byly jeho skladby neustále provozovány (to snad pouze v papežské kapele v Římě), ovšem hudební teoretikové se na něho často odvolávali v souvislosti s naukou o kontrapunktu. Asi nejznámějším a ve své době nejvlivnějším spisem, který pojednával toto téma, je kniha vídeňského dvorního kapelníka Johanna Josepha Fuxe z roku 1725 nazvaná Gradus ad Parnassum. Devatenácté století Palestrinu objevilo jako vzor pro kompozici chrámové hudby, jeho skladatelským stylem se nechali inspirovat třeba Franz Liszt nebo Charles Gounod. Teprve ve 20. století vychází Palestrinovo dílo tiskem jako celek a díky muzikologickému bádání je vyvráceno mnoho mýtů, které byly s jeho postavou spojovány.
Skladatel chrámové hudby
On sám se nejčastěji podepisoval jako Giovanni Petraloysio. Na titulních stranách tisků se setkáváme s polatinštělou formou jeho jména: Joannes Petrus Aloysius Praenestinus. Zanechal nám po sobě obdivuhodné množství skladeb – na 100 mší, přes 300 motet a několik knih madrigalů. Vzhledem k tomu, že jeho působení bylo pevně spjato s církevními službami, nepřekvapí nás, že těžiště jeho skladatelské tvorby se nachází právě v duchovní hudbě.
Zbožný, ale praktický
Palestrina byl bez pochyby velmi zbožný člověk. V předmluvě ke své 4. knize motet z roku 1584 věnované papeži Řehořovi XIII. se vyznává, že v mládí podlehl módě a psal také milostné písně, které svými nemravnými texty kazí mládež. Minulost sice změnit nemůže, ale chce tento prohřešek alespoň částečně odčinit tím, že bude nadále psát už jenom skladby s texty duchovními.
Zbožnost však Palestrinovi nebránila v tom, aby neprojevoval zcela otevřeně také smysl pro praktický život a peníze. Většinu svého života prožil v Římě, přestože mu byly nabídnuty kapelnické posty i na jiných místech. Jeho finanční požadavky se však nelíbily ani německému císaři, ani mantovskému vévodovi, kteří měli o jeho služby zájem. Pozoruhodná je také skutečnost, že se krátce po smrti své první ženy, a navíc jako vysvěcená osoba oženil s bohatou vdovou.
Pátrání takřka detektivní
Přenesme se tedy o více než čtyři století zpět. Čeká na nás mnoho otázek, na které budeme hledat odpovědi téměř jako detektivové. Budeme skládat jednotlivé informace o Palestrinovi jako střípky do mozaiky a necháme se překvapit výsledným obrázkem. I když nám na něm zůstane mnoho temných míst, Palestrinova hudba má v každém případě co říci i člověku žijícímu na přelomu tisíciletí a rozhodně stojí za poslech.