Violoncellový koncert h moll op. 104
Druhý violoncellový koncert h moll op. 104 je dnes jedním z nejslavnějších Dvořákových děl a zároveň jedním ze základních kamenů světového violoncellového repertoáru. Je také jediným dílem, které skladatel zkomponoval v závěrečném roce svého pobytu ve Spojených státech. Skica i definitivní partitura vznikaly současně, práce byla započata v listopadu 1894 a dokončena v únoru 1895. Po návratu do Čech ovšem Dvořák provedl v závěru díla závažné změny. Na rozdíl od předešlých děl vzniklých během pobytu v USA nenese tento koncert téměř žádné stopy Dvořákova „amerického” stylu. Navazuje spíše na vrcholná díla z konce 80. let (7. a 8. symfonii, klavírní trio Dumky op. 90 aj.) a otevírá zároveň poslední období skladatelovy tvorby.
Koncert má tři věty. První věta, Allegro ve 4/4 taktu, přináší nejprve úvod neboli expozici orchestru. Hlavní téma zazní na počátku nesměle v klarinetu a poté naplno v orchestrálním fortissimu, druhé neboli vedlejší téma je svěřeno lesnímu rohu. Třetí téma (opět v plném orchestru) se už v dalším průběhu věty znovu neobjeví. Následuje energický vstup sólového violoncella, které pak hraje prakticky bez pauzy, provázeno střídavě dechovými a smyčcovými nástroji. V první části (expozici sólového nástroje) slyšíme opět tři témata, z nichž prvá dvě známe z předchozí orchestrální podoby a třetí je nové. V druhé části, neboli provedení, se objevuje a obměňuje pouze téma první (hlavní) a třetí část, čili repríza, začíná nejprve tématem druhým, pokračuje třetím a končí prvním.
Druhá věta, Adagio ma non troppo, má písňovou formu. Obsahuje dvě výrazné melodické myšlenky či „strofy”, z nichž první zazní na začátku a druhá (jež se opakuje dvakrát za sebou v obměněné instrumentaci) je v závěru předzvěstí finále. Třetí věta, Allegro moderato v 2/4 taktu, je psána v rondové formě. Začíná rovněž – dost neobvykle – delším orchestrálním úvodem a obsahovala původně tři témata. Dvořák, který s kompozicí tohoto koncertu dlouho váhal, protože měl pochybnosti o možnostech violoncella jako sólového nástroje, byl nakonec s výsledkem své práce velmi spokojen. Avšak v květnu 1895, několik týdnů po návratu do Čech, se pod dojmem zprávy o úmrtí své švagrové a dávné lásky Josefiny provdané Kounicové rozhodl přepracovat závěr třetí věty tak, že na toto místo vsunul citát ze své starší písně Laßt mich allein... (ze Čtyř písní na německé texty op. 82), kterou měla v oblibě. Tímto zásahem, navazujícím na melodii ze středního dílu druhé věty, ale zároveň zvýraznil a posílil hudební (symfonickou) jednotu celého díla, kterou stvrdil ještě návratem k tématu první věty v posledních taktech skladby.
Cellista Hanuš Wihan (1855 – 1920), z jehož podnětu skladba vznikla a jemuž byla věnována, se ovšem s touto její podobou nemohl smířit a kromě dílčích úprav sólového partu (které byly zahrnuty do tištěné partitury a které dodnes slyšíme v podání většiny interpretů), napsal právě do závěru třetí věty velkou virtuózní kadenci. To bylo zase naprosto nepřijatelné pro Dvořáka. Koncert tedy poprvé zazněl 19. března 1896 v Londýně za řízení skladatele a v podání Leo Sterna (1862 – 1904), zatímco Wihan jej hrál poprvé až v roce 1899 a byl také sólistou při provedení v Budapešti v prosinci toho roku. Londýnská premiéra se uskutečnila během poslední Dvořákovy návštěvy v Anglii, a koncert v Budapešti byl zase posledním Dvořákovým dirigentským vystoupením mimo Prahu.
Hanuš Wihan
Smyčcový kvartet F dur op. 96 „Americký”
Nejznámější z Dvořákových smyčcových kvartetů vznikl v červnu 1893 během prázdninového pobytu v osadě Spillville a je jedním z nejtypičtějších projevů skladatelova amerického tvůrčího období. Oproti jiným Dvořákovým komorním dílům je mnohem stručnější a ani svými technickými požadavky nepatří k těm nejnáročnějším. Zdá se, že zde autor mínil vytvořit spíše oddechové, nenáročné dílko, jež by odráželo prázdninovou idylu a jež bylo možno případně provést při společném domácím muzicírování se spillvillskými rodáky.
Kvartet má čtyři části. První věta, která nese tempové označení Allegro ma non troppo, je psána v sonátové formě. Hlavní téma
slyšíme ponejprv ve třetím taktu v partu violy, zatímco druhé téma nastoupí nenápadně ve druhých houslích. Očekávaný kontrast (ztišení a zpomalení rytmického pohybu) přináší teprve téma třetí, svěřené prvním houslím.
Druhá věta (Lento) je pomalou instrumentální písní či ariettou, v níž na sebe jednotlivé formové úseky neboli periody navazují bez předělů či zastavení a v níž se pak v samotném závěru ještě jednou vynoří úvodní melodická myšlenka.
Třetí věta (Molto vivace) je scherzem se dvěma kontrastními oddíly neboli trii a závěrečné Vivace ma non troppo má formu sonátového ronda. Pro kvartet jsou typické tónina F dur, dlouhé ležící basy, „dudácké” kvintové prodlevy, mnohokrát opakované rytmické figury, dokonce i pentatonika (považovaná jinak za součást Dvořákova „amerického” stylu a důsledek ovlivnění černošským a indiánským folklórem) a často připomínaná nápodoba ptačího zpěvu ve 3. větě. Tyto rysy známe z tradice evropské umělé hudby 18. a 19. století – objevují se všude tam, kde jde o přírodní (pastorální) scenérie a nálady. Připomeňme Pastorální symfonii č. 6 Ludwiga van Beethovena, ale také Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho nebo naopak 3. větu (Scénu na venkově) z Fantastické symfonie Hectora Berlioze. V pomalých „chorálních” úsecích závěrečné věty spatřují někteří vykladači ozvěnu varhanních improvizací, které Dvořák provozoval pravidelně každé ráno ve spillvillském kostelíku – a o dvacet let předtím v Praze u sv. Vojtěcha. Jednoduchost, lehkost a přístupnost však v sobě skrývá – jak je to ostatně pro Dvořáka typické – značný kompoziční důmysl. Projevuje se například v nenápadném, avšak důsledném motivickém propojení jednotlivých vět prostřednictvím drobné melodicko-rytmické figury, která zazní poprvé hned v úvodních taktech první věty jako součást hlavního tématu.
Úspornost a přehledné členění formy pak můžeme chápat buď jako retrospektivu a návrat k osvědčeným klasickým vzorům, nebo naopak jako protějšek a předzvěst kvartetních děl mladších současníků Claude Debussyho nebo Maurice Ravela.
Smyčcový kvartet F dur op. 96 zazněl poprvé v podání Kneiselova kvarteta na Nový rok 1894 v Bostonu a o dvanáct dnů později také v New Yorku.