Na české vánoční tabuli již tradičně nemůže chybět ryba. Proto dostáváte do rukou poněkud atypické pokračování naší ediční řady – vánoční číslo se skladbami rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby. Jeho Česká mše vánoční, zvaná dle prvních slov skladby též „Hej, mistře“, se totiž stala jakýmsi synonymem českých vánoc. Zní rok co rok z mnoha desítek českých kůrů, koncertních síní a prostřednictvím nahrávek i v mnoha domácnostech. Její obliba trvá již přes dvě století, dokonce se v posledních desetiletích zvětšuje a je důvodem, proč Jakuba Jana Rybu zařazujeme mezi ostatní „mistry klasické hudby“.
Rožmitálský učitel
Nebudeme si zajisté nalhávat, že jde o osobnost pro vývoj hudebního umění srovnatelnou s jeho současníky Mozartem či Beethovenem (první byl o devět let starší, druhý o pět let mladší). Jakubu Janu Rybovi však také nebylo souzeno stát se skutečným skladatelským profesionálem. Poslušen otcových rad stal se učitelem a své povolání bral opravdu vážně. Snažil se školu všestranně zvelebit a vědom si své role vzdělance v maloměstském prostředí zdůrazňoval, že je třeba vychovávat nejen děti, ale i jejich rodiče. Byl zastáncem tehdejší školské reformy a svůj názor na úlohu školy ve společnosti stručně shrnul v listu hospodářskému úřadu: „Kdo má smysl pro morálku, potvrdí, že dobrá výchova mládeže je základní kámen, na němž lze budovat blaho rodiny, obce, vlasti a státu.“ Škola zkrátka zabírala Rybovi většinu času a na komponování zbývaly jen dlouhé večery a noci. Potřeba tvořit jej však spát nenechala, jak vzpomíná ve svém deníku: „Má náklonnost k hudbě byla od mládí a pak i v dospělosti tak mocná, že jsem pro ni často zapomínal na své zdraví.“ Přesto byl tvůrcem velmi plodným – vždyť během dvaatřiceti let složil téměř 1500 skladeb a jen tematický katalog jeho děl, která se alespoň částečně zachovala do současnosti, čítá 559 položek.
Populární skladatel
Ryba byl již za svého života žádaným autorem, o jeho skladby byl zájem, šířily se v opisech nejen po Čechách, ale v rámci tehdejší monarchie i do horních Uher a Haliče. Úspěch měly nejen skladby, kterých si sám nejvíce považoval a v nichž spěl od inspirace klasiky (některé Rybovy mše například byly šířeny po Čechách pod jménem Josepha Haydna) až k náznakům preromantického hudebního myšlení, ale především pastorální díla tvořená záměrně prostými, stylově jednotnými, v podstatě konzervativními výrazovými prostředky. Vrcholem této části Rybovy tvorby bezesporu je Mše „Hej, mistře“, považovat ji však za vrchol jeho kompoziční dovednosti by byl hluboký omyl. Je zřejmé, že populární Ryba narážel na kritiku profesionálních skladatelů své doby, což nesl těžce: „Prosím nedozrálých krytykantů a žvavých vysměváčků, kterých se snad v žádném kunštu tolik nevynachází, co v Muzyce (neb každý, kdo jen štemovati zná, již se za soudce v tomto kunštu vynáší), aby mne svým připomínáním dobrotivě ušanovali...“. Je ovšem jisté, že se do dějin české hudby zapsal silněji než mnohý z jeho „krytykantů“.
Vlastenecký buditel
Rybův historický význam spočívá především ve spojení staré, společensky významné tradice českých kantorů s nově nastupující českou obrozeneckou tendencí. Rybovo vyznání, že „výbornost své mateřské řeči teprve v dospělejším věku seznávat se snažil“, odpovídá výpovědím mnoha českých vlastenců o vzniku jejich národního cítění. Prohloubeným vztahem k češtině dospívali k představě, že v jazyku záleží bytost národa, jak to vyjádřil Josef Jungmann. Šlo o počátek procesu, v němž se utvářelo národní vědomí v plném významu tohoto pojmu.
Po překonání skepse – „Jest po české řeči veta... Čechové česky mluvit ani zpívat nechtí!“ – vydává Ryba jako první v Praze české písně, komponuje vedle pastorel i mše a Stabat mater na české texty, které si často sám píše. Ačkoliv nebyl žádným básníkem, spíše jen veršotepcem, jsou jeho české texty důležité pro uchování češtiny jako zhudebněné řeči. Vědomě přitom kultivuje tradici české barokní poezie dochované prostřednictvím katolických kancionálů.
Veden myšlenkou pomoci české venkovské mládeži a mladým učitelům, kteří neměli možnost pobývat v Praze a „déle v tomto místě mezi tak výbornými mistry obcovati“, napsal Ryba svou nejzávažnější literární práci, hudební nauku Počátkové a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému. Plného rozkvětu buditelského hnutí se již nedožil. Patří však k těm, kteří nástup národního obrození horlivě a s nadšením připravovali.