Jakub Jan Ryba
„Dobří rodiče jsou dětem největším bohatstvím. Moji milí rodičové byli vůči nám bohati moudrou spravedlností, ale chudí hmotnými prostředky“ – touto úvahou začíná vlastní životopis Jakuba Jana Ryby. A opravdu – u dveří jeho otce, vesnického podučitele, si podávaly kliku bída s nouzí. Poměry v polovině 18. století byly pro kantory neutěšené a situace se zlepšila až po vydání císařského dvorního dekretu Allgemeine Schulordnung (Všeobecné školské zřízení) z 6. prosince 1774. Do té doby plynul kantorovi příjem z kostela a pak přímo od rodičů jeho žáků. Ti odváděli učiteli desátky – koledy, koláče, vejce, obilí a trochu peněz. Doba však byla těžká i pro vesnický lid, a tak kantor musel často obcházet dům od domu a domáhat se toho, co mu právem náleželo. Aby si kantor přivydělal, hrával na tancovačkách, svatbách a pohřbech, přisluhoval při hostinách na faře, často též býval obecním písařem. Je tedy zřejmé, že musel být zběhlým muzikantem. Platilo to i pro Rybova otce, který byl zdatným varhaníkem, a dokonce i komponoval.
„Jednou bylo o nešporách provedeno Dittersdorfovo Salve. [...] V okamžiku jsem se rozhodl, že napíši také Salve dle tohoto vzoru. Ve čtyřech dnech byl jsem s hymnem hotov. Ukazuji jej otci – prohlíží jej, potřásá hlavou. ‚Dobře, dobře,‘ praví, ‚ale je trochu dlouhý, zkrátím jej.‘ Byl jsem jako bleskem zasažen. [...] Za několik dní bylo moje poraněné Salve provedeno. [...] Dostal jsem sice se všech stran pochvalu, ale srdce zůstávalo bez účasti.“ Tak vzpomíná Ryba na svou první rozsáhlejší skladbu, kterou napsal již v devíti letech. Co by asi říkal na současné provozování své České mše vánoční? Ona „Rybovka“, kterou zná snad každý Čech, je totiž s trochou nadsázky také „poraněnou skladbou“.
Na české vánoční tabuli již tradičně nemůže chybět ryba. Proto dostáváte do rukou poněkud atypické pokračování naší ediční řady – vánoční číslo se skladbami rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby. Jeho Česká mše vánoční, zvaná dle prvních slov skladby též „Hej, mistře“, se totiž stala jakýmsi synonymem českých vánoc. Zní rok co rok z mnoha desítek českých kůrů, koncertních síní a prostřednictvím nahrávek i v mnoha domácnostech. Její obliba trvá již přes dvě století, dokonce se v posledních desetiletích zvětšuje a je důvodem, proč Jakuba Jana Rybu zařazujeme mezi ostatní „mistry klasické hudby“.
Základem křesťanských vánoc je biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista a oslava této události. Mýtus o božském dítěti, o panenské matce a nadpřirozeném zrození pocházející z ovzduší orientálních kultur se spojil jak s předkřesťanskými oslavami zimního slunovratu vyjadřujícími vědomí o věčném vítězství života nad smrtí a světla nad tmou, tak i s římskými antickými slavnostmi, zejména se saturnáliemi. Prvotní křesťanství slavilo především Kristovo vzkříšení a věčné vykoupení, které lidstvu vynesla Spasitelova smrt, zatímco narození Ježíšovo zůstávalo stranou. Proto první zmínku o oslavách křtu a zároveň narození Ježíše Krista, pozdějšího svátku Epifanie, Zjevení Páně, nacházíme k 6. lednu z počátku 3. století z Alexandrie. Oslava narození Krista ve spojení s 25. prosincem je poprvé doložena v roce 354. Vánoce v prostředí západní církve provází po vzoru velikonoc přípravné období (advent), vigilie a jako jedinému církevnímu svátku vedle velikonoc jim přísluší od 7. století oktáv – osmidenní liturgické slavení svátku. V církevním kalendáři vánoční cyklus probíhá od 24. prosince do neděle po 6. lednu (Třech králích), do 2. vatikánského koncilu trval až do Hromnic (2. února).