Petr Iljič Čajkovskij se narodil daleko na Urale – v městě Votkinsk 7. května roku 1840. Jeho otec zde byl váženým ředitelem školy. Péťa se narodil jako druhý syn po bratrovi Nikolajovi a po něm následovaly další čtyři děti: Alexandra, Hyppolit a dvojčata Modest a Anatolij. V rodině vládly velice vřelé a blízké vztahy, což dokazuje i pozdější intenzívní korespondence mezi jednotlivými sourozenci. Péťa měl ale ze všech nejraději svou matku Alexandru. Pocházela z rodiny francouzského emigranta a byla to zřejmě citlivá a jemná žena, po otci poněkud nervově labilní.
Zájem o hudbu se začal u Petříka projevovat velice záhy. Když mu byly čtyři roky, maminka odjela na delší cestu do Petrohradu, kam jí otec napsal, že Péťa složil s malou Sašou píseň Naše maminka v Petrohradu. Do Votkinsku pak s maminkou přijela mladá francouzská guvernantka Fanny Dürbachová. Dětem se rázem změnil život – začalo jim domácí vyučování ruštiny, francouzštiny a němčiny. Fanny je budila každé ráno v šest hodin a celý den byl pak pevně rozdělen do bloků s jen malými přestávkami. Díky Fanny se také v této době zrodila Čajkovského druhá velká láska – k četbě.
Nikdo z rodiny se hudbě vážněji nevěnoval, a tak nikoho nenapadlo, že by tomu u Péti mělo být jinak. Chlapec si ale neustále vyťukával různé rytmy do všeho, co mu přišlo pod ruku. Jednou bušil tak usilovně do okenního skla, až ho rozbil a poranil se. Po této příhodě obstaral otec pro svého pětiletého syna učitelku klavíru, jejíž klavírní umění malý žáček brzy překonal. Po třech letech odešel otec do důchodu a rodina se (bez Fanny) stěhovala do Petrohradu. Děti zde navštěvovaly soukromý penzionát a Petr dostal nového učitele hudby. Po roce se ale opět vrátili na Ural, do Alapajevska. Šťastné chvíle strávené v rodinném kruhu skončily.
Bolestná ztráta
Následujícího roku odjel Petr s maminkou do Petrohradu, kde byl zapsán do přípravné třídy právnické školy. Tento ústav mimo jiné podporoval hudební vlohy svých studentů. Jeho zakladatel a mecenáš, princ Oldenburgskij, byl velkým milovníkem hudby – pořádal ve škole koncerty a nejlepší žáci mohli dokonce navštívit princovu lóži v opeře. Krátce před Petrovým nástupem však bylo ve škole odhaleno proticarské spiknutí a studentům nastala tuhá vojenská drezúra, na kterou později Čajkovskij vzpomínal s jistou dávkou ironie.
Mladý Čajkovskij
Po zahájení školního roku však přišel den, který Čajkovskij později nazval jako jeden z nejhorších ve svém životě. Matka se musela vrátit zpět do Alapajevska a desetiletý chlapec zůstal v Petrohradě sám. Díky jeho silné vazbě na matku, kterou miloval „až chorobně vášnivou láskou“, ho odloučení velmi traumatizovalo.
Za dva roky se rodina vrátila do Petrohradu a idyla jako by se opět vracela. Bohužel ne nadlouho. Další dva roky poté onemocněla matka cholerou a zemřela. Ještě po pětadvaceti letech napsal skladatel své přítelkyni Naděždě: „Pamatuji si každou minutu toho strašného dne, jako by to bylo včera.“
Hudba utěšitelka
Smrt milované maminky o to více upnula Čajkovského k hudbě, která se stala jeho největší útěchou. Pokračoval ve studiu klavíru, k němuž přibyly hodiny zpěvu. Jeho tehdejší učitel Rudolf Kündinger nepovažoval svého žáka za výjimečný talent, i když připouštěl, že jeho improvizace jsou neobyčejně vynalézavé. Čajkovskému bylo patnáct let a pro hudbu se ještě definitivně nerozhodl. Zatím pilně studoval a žil obvyklým společenským životem.
V devatenácti školu dokončil a přijal místo úředníka na ministerstvu spravedlnosti. O dva roky později, v roce 1861, začal studovat hudební teorii u Nikolaje Zaremby v Ruské hudební společnosti, která se v následujícím roce přejmenovala na konzervatoř, první v Rusku. Zároveň začal docházet na hodiny skladby k zakladateli a řediteli konzervatoře, Antonu Rubinsteinovi. Tento všestranný muž, klavírista, dirigent, skladatel a pedagog měl na Čajkovského neuvěřitelný vliv. Mladý a zapálený student, který při škole zároveň pracoval, byl svým kantorem doslova okouzlen. Poprvé se setkal s někým, kdo celý svůj život zasvětil hudbě. Veden svým otcem k pracovitosti a poslušnosti stal se Petr skutečně horlivým studentem, takže odchod z ministerstva na sebe nenechal dlouho čekat. Zcela jistě povzbuzen pochvalami svého učitele, informoval o svém úmyslu rodinu: „Všichni profesoři z konzervatoře jsou se mnou spokojeni a říkají, že bu-
du-li pilný, mohu to daleko dotáhnout.“ Penzionovaný Petrův otec však nemohl svého syna dále finančně podporovat. Rubinstein svému žákovi sehnal přivýdělek vyučováním klavíru a hudební teorie, a tak mohl Čajkovskij skromně vyjít.
Proměna
Okouzlující mladý muž oblíbený ve společnosti a zvyklý dobře se oblékat změnil způsob svého života takřka ze dne na den. Přestal dbát na svůj zevnějšek a začal tvrdě pracovat na hudebním vzdělání. Ve svých dvaadvaceti letech měl jen chabé hudební znalosti, zatímco někteří jeho vrstevníci již napsali řadu skladeb. Anton Rubinstein byl pedagog velice náročný, ne každý student však bral jeho požadavky tak vážně jako Čajkovskij. Čím větší úkoly dostával, tím více pracoval, někdy i přes celou noc. Díky své pokročilosti byl záhy osvobozen od hodin klavíru a k nauce o hudebních formách, instrumentaci a kompozici přibral ještě hodiny flétny a varhan. Rubinstein byl na svého žáka hrdý, i když mezi nimi občas docházelo k neshodám. Čajkovskij si ho však celý život vážil a jeho názor byl pro něj vždy důležitý.
Během studia zkomponoval několik skladeb: předehru Bouře ke stejnojmennému dramatu Alexandra Ostrovského, hudbu ke scénám Puškinovy tragédie Boris Godunov a absolventskou práci – Ódu na radost na Schillerův text. Čajkovskij byl velice stydlivý, a proto na závěrečný koncert ze strachu nepřišel. Málem pak nedostal absolventský diplom – nakonec však bylo vše odpuštěno a Petr Iljič získal dokonce stříbrnou medaili. V novinách se ovšem objevila zdrcující kritika Césara Kjuje, člena „Mocné hrstky“, který Čajkovského označil za konzervativce.
Moskva
Těsně před ukončením konzervatoře se Čajkovskij setkal s mladším bratrem Antona Rubinsteina Nikolajem. Mladý třicetiletý muž nabídl Čajkovskému místo učitele harmonie na moskevské konzervatoři. Protože byl Čajkovskij již rozhodnut, že se hudba stane jeho životní cestou, nabídku přijal. Jeho otec tím ovšem potěšen nebyl – měl pocit, že sláva hudebníků je pomíjivá a nebo se nemusí vůbec dostavit. Petr přesto odjel do Moskvy a ubytoval se u Rubinsteina.
Život v Moskvě byl ve srovnání s Petrohradem uvolněnější a mladý umělec tak mohl načerpat řadu podnětů. Vyučování ve škole ale v lásce příliš neměl a později na něj vzpomínal s velkou nelibostí. K žákům se choval rozporuplně a náladově. Nejvíce svého času chtěl věnovat komponování a vyučování ho pouze zdržovalo. Na tvorbu navíc neměl potřebný klid, protože Nikolaj vedl bohatý společenský život a přijímal řadu návštěv.
I přes zmíněné nesnáze bylo toto období Čajkovského tvorby obdobím nejplodnějším. Zkomponoval pět oper, hudbu k baletu, čtyři symfonie, symfonické básně, klavírní koncert, smyčcová kvarteta a drobné klavírní skladby. Kromě toho si ponechával čas i na oblíbenou četbu a v Malém divadle poznával starší i současná dramata.
První díla
Hned v březnu roku 1866 začal psát svou první Symfonii op. 13 nazvanou Zimní snění. Zrod této skladby však provázely velké kompoziční obtíže a Čajkovskij se málem psychicky zhroutil. Od té doby se stalo téměř tradicí, že při psaní většího celku dostával Čajkovskij strach, že zemře dřív, než dílo dokončí. Když ukázal symfonii svým bývalým učitelům, Antonu Rubinsteinovi a Nikolaji Zarembovi, oba ji ostře zkritizovali. Ani po přepracování nebyla symfonie přijata příliš příznivě. Houževnatý mladík se nenechal odradit a pustil se do dalšího žánru – do opery. Vybral si Ostrovského drama Vojvoda a přemluvil jeho autora k napsání libreta. Dílo se dočkalo pouze pěti provedení a rozhodně nelze mluvit o úspěchu. Kritika Čajkovskému vyčítala „nedostatek ruského národního prvku“ a skladatel svoji první operu zničil.
Pokora
V roce 1868 se Čajkovskij poprvé zamiloval. Jeho názor, že ke svému životu ženy nepotřebuje a vystačí si jen s hudbou a knihami, změnila o pět let starší francouzská zpěvačka Désirée Artôt. Čajkovskij se s ní chtěl oženit, přestože přátelé i rodina byli proti. Měli obavy, aby zbytek svého života nestrávil jako manžel slavné ženy a nepřestal komponovat. Překážkou zde byla také skladatelova odlišná sexuální orientace. O té pravděpodobně Petr otevřeně hovořil pouze se svým bratrem Modestem, který byl stejného založení. Ze sňatku nebylo nic – mladá zpěvačka se provdala za španělského barytonistu. Poražený snoubenec na sobě nedal nic znát a o to horlivěji se ponořil do komponování.
Na začátku téhož roku se Čajkovskij také seznámil se zakladatelem „Hrstky“ Milijem Alexejevičem Balakirevem, který poznal talent mladého skladatele a rozhodl se s ním spolupracovat. Balakirev byl uchvácen Čajkovského plánem na komponování skladeb podle literárních předloh a na spojení hudby s malířstvím nebo poezií. Navrhl Čajkovskému téma Romea a Julie a formu fantazijní předehry a velice podrobně mu vysvětlil, jak má postupovat. Dokonce mu předepsal první čtyři takty. Čajkovskij téma přijal a snažil se postupovat podle Balakirevových připomínek. Dílo muselo být několikrát přepracováno, do té doby tvrdohlavý mladík se nechal přesvědčit a pokorně pracoval. U „Hrstky“ měla skladba ohromný úspěch.
K předehře Romeo a Julie přibylo další shakespearovské téma – Bouře, tentokrát ve formě symfonické fantazie. I tato skladba vyvolala u „Hrstky“ velké nadšení. Následoval Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23 a symfonická fantazie Francesca da Rimini na motivy Dantovy Božské komedie. Na objednávku časopisu Nuvellista pak vzniklo jedno z nejoblíbenějších klavírních děl – Roční doby op. 37. Čajkovskij se rozhodl, že si najde svůj vlastní byt, aby měl více klidu na práci. Kromě vyučování na konzervatoři se začal věnovat také psaní článků do novin, ale po třech letech s touto prací z časových důvodů skončil.
Přátelství a bolest
Finanční situace Čajkovského v té době nebyla zrovna nejlepší. Vysvobození přišlo více než včas. Jeden z jeho bývalých žáků byl podporován známou mecenáškou, manželkou stavitele železnic Naděždou Filaretovnou von Mekk. Tato bohatá dáma se jeho prostřednictvím dozvěděla o Čajkovského nesnázích a začala si u něj objednávat skladby – většinou díla pro klavír nebo klavírní úpravy. Po smrti jejího zámožného manžela si začali dopisovat a vzniklo mezi nimi zvláštní a důvěrné přátelství, které trvalo celých čtrnáct let. Nikdy se spolu nesetkali. Jeden pro druhého představoval ideálního partnera, jejich vztah měl čistě duševní rovinu. S výjimkou své homosexuality svěřoval Čajkovskij přítelkyni vše a dělil se s ní o své myšlenky, názory i pocity. V té době komponoval svou IV. symfonii,kterou Naděždě věnoval. Říkal jí „naše symfonie“.
Naděžda von Mekk
V roce 1877 dostal Čajkovskij milostný, poněkud hysterický dopis od ctitelky Antoniny Ivanovny Miljukovové, studentky moskevské konzervatoře. Žádala ho o schůzku tak vroucně, že se s ní soucitný Čajkovskij sešel. Snažil se ji marně přesvědčit, že její city neopětuje, ale dívka hrozila sebevraždou. Čajkovskij toužící změnit svůj život a snad i potlačit své odlišné zaměření požádal dívku o ruku. V červenci téhož roku se skutečně vzali. Nebyla to bohužel šťastná volba. Čajkovskij záhy zjistil, že skutečně není schopen té lásky, kterou od něj manželka očekávala. Psychicky se zhroutil a krátce po svatbě odjel na venkov.
Na začátku školního roku se vrátil do Moskvy, kde se pokusil celou situaci vyřešit sebevraždou. Po večerech chodil na procházky, bloumal po moskevských ulicích a podél řeky. Jednoho večera, když trochu mrzlo, vlezl si po pás do vody a snažil se vydržet v ní co nejdéle. Doufal, že si přivodí zápal plic. Jeho zdraví bylo však pevnější, než si myslel – zápal plic se nedostavil. Čajkovskij však pochopil, že se ke své ženě už nikdy nemůže vrátit. Velkorysý Rubinstein mu poskytl roční stipendium a bratři ho přiměli k cestě do západní Evropy. Naděžda mu začala pravidelně posílat nemalou částku peněz, a tak se mohl zotavovat a komponovat. Léto trávil většinou u sestry na venkově, kde byl nejšťastnější. Současně usiloval o rozvod, který jeho manželka tvrdošíjně odmítala. Po roce pobytu v zahraničí se už na konzervatoř nevrátil a díky Naděždině štědré podpoře dále cestoval. Dokončil operu Evžen Oněgin, která neměla příliš velký úspěch, stejně jako Houslový koncert D dur op. 35, který jeden kritik nazval „páchnoucím“. Uznání stále nepřicházelo.
Volnost
Po třech letech se konečně podařilo dosáhnout rozvodu. Čajkovského bratři zjistili, že má Antonina nemanželské dítě, a tak již nebylo těžké ji k rozvodu přimět. Skladateli se ulevilo, avšak během cesty po Itálii ho zastihla smutná zpráva o smrti Nikolaje Rubinsteina. Rozhodl se zkomponovat klavírní trio, které věnoval „památce velkého umělce.“ Trio a moll op. 50 neopomněl předat také Naděždě, jejímž dvorním klavíristou byl tehdy devatenáctiletý Claude Debussy. V osmdesátých letech začalo být Čajkovského dílo konečně přijímáno kladně, což byla pro skladatele po těžkém a psychicky namáhavém období velká vzpruha.
Konečně úspěch
Po roce 1884 jako by chtěl Čajkovskij dohnat zameškané roky a znovu s velkým elánem pracoval. Splnil si svůj sen a koupil dům na venkově. Kromě skladatelských se dostavily také úspěchy dirigentské. Čajkovskij měl vždy strach z pódia a jeho tři pokusy o dirigování vlastních děl skončily fiaskem. Náhoda ho donutila svůj pokus ještě jednou zopakovat a tentokrát sklidil velké ocenění. Jeho malé sebevědomí vzrostlo a přátelé doufali, že začne konečně dirigovat svá díla i mimo Rusko, čímž by snadněji vešel ve známost. Ve svých téměř padesáti letech skutečně vyjel na své první koncertní turné po západní Evropě. Během této cesty navštívil také Prahu, kde byl vřele přijat a setkal se s řadou českých umělců, včetně Antonína Dvořáka.
Nečekaný konec
Na podzim roku 1890 ukončila Naděžda náhle jak písemný styk s Čajkovským, tak i jeho finanční podporu. Jako důvod udávala zhoršení své finanční situace, ale pravděpodobně jednala pod nátlakem své rodiny, která vztah „Mekši“ s Čajkovským považovala za nenormální. Čajkovskij byl zaskočen a dalších osm měsíců se marně pokoušel své přítelkyni psát.
V roce 1891 se skladatel vydal do USA, kde ho po jednom z koncertů zastihla tragická zpráva o smrti milované sestry Alexandry. V následujícím roce odjel na své druhé turné po Evropě, odkud ho předčasně odvolal stesk po domově. Bylo to turné nanejvýš úspěšné – v Paříži byl zvolen členem francouzské Akademie a v Cambridgi mu byl udělen čestný doktorát hudby. Žil stále svým náročným tempem – denně věnoval pět hodin komponování. Na začátku roku 1893 začal přemýšlet o další symfonii, která se měla původně jmenovat Programní. Po jejím dokončení se vrhl na třetí Klavírní koncert a ještě několik menších skladeb. Byl na vrcholu svých tvůrčích sil, plný inspirace a chuti do života. O to nepochopitelnější je fakt, že několik dnů po premiéře své VI. Symfonie „Patetické“, 6. listopadu 1893 náhle zemřel – podle oficiální zprávy na choleru, s největší pravděpodobností však vlastní rukou...