Hudební skladatel Arnold Schönberg (1874 – 1951) v jedné ze svých úvah na otázku „co je to vzdělání?“ lakonicky odpověděl „o všem něco vědět, ale ničemu nerozumět“. Naproti tomu položil důraz na pojmy „vzdělávání, propracovávání“. Varoval tak nejenom před povrchností, ale i před pohodlným přejímáním cizích mínění a ustálených stereotypů. Pro nás je tato úvaha o to inspirativnější, že byla formulována umělcem vyjadřujícím se hudbou. Neboť právě hudba – slovy snad nejobtížněji uchopitelné umění – – si zasluhuje, aby byla znovu a znovu poznávána jako živý organismus. Naštěstí nám sama hudba prostřednictvím hudebníků – pokaždé jinak oživujících „známé“ dílo – poskytuje dostatek nových podnětů ke svému poznávání.
Dvořák se zdá být poměrně neproblematickou, jasně čitelnou postavou. Ryzí lidská povaha, vzorný otec rodiny, zbožný, přátelský, skromný, nadaný, pracovitý, snadno tvořící člověk. Často bývá charakterizován jako geniálně nadaný spontánní muzikant, kterému je cizí vznešené prosazování nových uměleckých a filosofických idejí a hluboká vnitřní rozervanost, tolik typická pro 19. století s vypjatým individualismem „romantických géniů“. Paradoxně právě tento jakoby jasně, čitelně vnímaný Dvořákův obraz nám poněkud zacloňuje možnost celistvějšího nahlédnutí jeho osobnosti, která ve své velikosti nebyla plně a adekvátně doceněna ani svými současníky, ani pozdějšími „hodnotiteli“.
Dvořák se veřejně o své tvorbě – ale i o tvorbě svých současníků – vyjadřoval zcela minimálně. Nepsal knihy osvětlující své tvůrčí postoje (jako například Wagner) ani deník (třeba jako Smetana), až na vzácné výjimky nepsal ani do novin a časopisů. O to cennější je tedy rozsáhlý soubor jeho dopisů nebo řada vzpomínek Dvořákových žáků.
Kontrasty
Tak jako Dvořákův život, počínající v bídě chudé rodiny a velmi dlouho pokračující v prostých podmínkách usilovné píle a práce a vedoucí nakonec až k největším světovým úspěchům a slávě, tak i míra popularity jeho skladeb vykazuje podobně extrémní rozdíly.
Několik Dvořákových skladeb se dnes nachází na výsluní celosvětové popularity a stalo se doslova hity („Novosvětská“ symfonie, Violoncellový koncert, Slovanské tance, „Americký“ smyčcový kvartet, sedmá Humoreska), velká část tvorby se hraje velmi málo, něco se má – dodnes! – – dokonce za problematické (například většina operní a klavírní tvorby). Ale především v Dvořákově díle samotném nalézáme bohatství kontrastů: vyjadřoval se takřka ve všech formách a druzích své doby, s nesmírnou rozmanitostí výrazových poloh, nuancí, barev. K Dvořákově univerzalitě – dokázal psát jak velkolepá orchestrální a operní díla, tak komorní tvorbu, temperament a virtuozita byly jeho parketou právě tak jako intimita a pokorné zamyšlení – stěží najdeme v 19. století někoho, kdo by se jí vyrovnal.
Dobrodružství objevování
V tomto čísle je věnována zvláštní pozornost Slovanským tancům a Symfonii „Z Nového světa“. Přes tolik nápadné rozdíly v době jejich vzniku, inspiračních zdrojích i způsobu zpracování obou těchto děl jsou jejich shodné znaky snad ještě charakterističtější a zároveň pro Dvořáka obecně platné, totiž skladatelova geniální schopnost objevovat hodnoty (zde například melodické nebo rytmické modely určitých etnik) a dále s nimi pracovat co možná nejlepším způsobem.
Inspirováni Schönbergovým výrokem bychom tak mohli říci, že mnohem více než na objevení Dvořáka bychom měli myslet na jeho objevování. A to nejen v jeho dosud méně známé tvorbě, ale i v té „všeobecně známé“. Nebo jinak (méně mravokárně): o historické objevení Dvořáka už se postarali jiní, na nás však „zbyla“ ještě lepší možnost – jeho neustálé objevování.
Vedle lásky k Bohu, k lidem a k přírodě, v níž trávíval tolik volného času, byl pro Dvořáka, pro jeho lidský i tvůrčí charakter, neméně příznačný obdiv k technice, obecně známý především slabostí pro jeden z tehdejších vrcholů techniky – železnici – a později v Americe navíc pro zámořské parníky, které záhy znal z četných pozorování v přístavu podle jejich jmen i jízdních řádů.
Nevíme, zda o Dvořákových lokomotivách a parnících věděl pilot lunárního modulu Apolla 11, druhý muž, jenž vstoupil hned za Neilem Armstrongem na povrch Měsíce, astronaut Buzz Aldrin. Jisté však je, že do své osobní letové výstroje Aldrin zahrnul právě nahrávku Dvořákovy Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, kterou pak poslouchal během první historické mise člověka na Měsíc. Název „Z Nového světa“, Dvořákem míněný jako jakýsi hudební komentář k objevování nového kontinentu, tímto získal při objevování vesmíru nový rozměr.