Wolfgang Amadeus Mozart
Co byste řekli tomu, kdyby byl text o Mozartovi napsán pozpátku? Tedy: Gnagflow Suedama Trazom es lidoran... Takto totiž Wolfi trápil své blízké ve svých dopisech. Vymýšlel si různé přesmyčky, hry se slovy, vtípky i přisprostlé výrazy pro pobavení sebe i druhých. Chcete raději pěkně odpředu? Jak je libo!
Wolfgang Amadeus Mozart nebudoval své symfonické dílo soustavně tak, jako např. Joseph Haydn. Ve svých symfoniích spíše různě experimentoval nebo reagoval na vnější podněty. Jeho symfonie jsou tří- i čtyřvěté. Většina jeho raných symfonií vznikla na cestách – v Londýně a Holandsku, při návštěvě Vídně v roce 1767-68 a později v Itálii. Zdaleka nejvíce symfonií složil Mozart v Salcburku, jednu symfonii v Linci a jednu v Paříži. Zbývají symfonie, které vznikly v poslední třetině Mozartova života ve Vídni. Symfonie D-dur K. 385, tzv. Haffnerova, je pozoruhodná tím, že vznikla vypuštěním dvou vět ze serenády, kterou Mozart zkomponoval ještě v Salcburku, Pražská symfonie je výjimečná svou třívětostí. Poslední tři Mozartovy symfonie pak vznikly v neuvěřitelně krátkém časovém úseku v létě roku 1788.
Líčením životních osudů Wolfganga Amadea Mozarta bylo již popsáno mnoho stran. Je to pochopitelné, vždyť jeho příběh je pozoruhodný jako jeho hudba. Jestliže chceme i my opět letmo nahlédnout do fascinujícího Mozartova světa a hodláme-li přitom sledovat především skladatelův vztah k divadlu a jeho operní tvorbu, pak začíná naše cesta v Londýně na jaře roku 1764. A protože prvním, kdo nadšeně psal o mladičkém Wolfíkovi, byl jeho otec Leopold, bude nám zpočátku průvodcem právě on.
Roku 1756 vyšla tiskem jedna z nejvlivnějších učebnic nástrojové hry století. Jednalo se o Pokus o zevrubnou houslovou školu salcburského houslisty a skladatele Leopolda Mozarta. Úspěch knihy, která byla ještě za života svého autora přeložena do několika jazyků, stejně jako její přehledné a logické uspořádání svědčí o Leopoldově značném pedagogickém talentu. Vedle tohoto „duchovního dítěte” však téhož roku přišlo na svět i dítě skutečné, totiž syn Wolfgang Amadeus. Jeho pozoruhodný životní příběh je svým způsobem také dokladem otcových mimořádných pedagogických schopností. Vyzdvihujeme-li však Leopoldovy pedagogické vlohy, je nutno říci, že ve svém synovi nalezl žáka naprosto výjimečného.
Smrt sama je obklopena tajemstvím. Smrt mladého génia z ne zcela známé příčiny je tajemstvím několikanásobným. Není divu, že nedokončené Mozartovo Requiem má stále pověst tajemstvím a záhadami opředené skladby. Samotné okolnosti jeho vzniku byly značně neobvyklé. Ve světle skutečnosti, že skladatel zemřel během komponování zádušní mše určené pro neznámého zákazníka, se pak otevírá neuvěřitelný prostor pro všelijaké domněnky, mýty a legendy.
Druhá polovina 18. století je pro habsburskou monarchii dobou klíčovou a velmi převratnou. Podle historiků někde tady začíná i náš moderní věk. V době panování Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II., dochází poprvé k zpochybnění stavovsko-feudálních práv a počíná se prosazovat ideál individuální občanské rovnosti. Společnost se čím dál více sociálně tříští. Vzrůstá úloha peněz, trhu a dělby práce. Historici užívají pro tuto dobu již řadu desetiletí standardní pojmenování “doba osvíceného absolutismu”. Tento termín se skládá ze dvou významových komponentů, které vyjadřují jak duchovní dimenze doby, tak i způsob vlády. Na první pohled značně protikladné komponenty jsou vnitřně skutečně neoddělitelné. Termín osvícenství označuje celoevropské myšlenkové, kulturní, politické a hospodářské hnutí, které hlásá, že člověk by se měl ve svém konání řídit spíše rozumem než vírou, že by měl být snášenlivý k lidem, kteří nesdílejí právě jeho náboženské smýšlení, a že smyslem lidského konání není jen posmrtná spása, jak učí katolická a protestantská církev, nýbrž především důstojný život na zemi. Osvícenství je tedy silným duchovním proudem, který se po roce 1750 šíří celou kontinentální Evropou. Lidé té doby se tímto pojmenováním snažili oddělit začínající dobu “osvícenou” od “přítmí” doby minulé.