„Kdyby byla Evropa prstenem, byla by Itálie jeho diamantem.“ Takto velebil zemi německý cestopis z roku 1690 a ani český šlechtic Fridrich z Donína, který navštívil Itálii v roce 1607, nešetřil chválou: „Vlašská země jest nejslavnější, nejpřednější a nejpěknější strana Evropy, královna, hlava a ráj světa!“ Ve spisech zaalpských cestovatelů z doby pozdní renesance a baroka najdeme desítky variací na toto téma. Itálie byla považována za zemi krásnou a byla zemí navštěvovanou. Právě na Apeninském poloostrově se začal rodit moderní turismus. Do země se rok co rok valil proud cestovatelů, i když zdaleka ne každý Evropan mohl do Itálie zavítat, jako je tomu nyní.
Urození, umělci, učenci, učni
Každá doba a každá společnost měla a má své modely cestování. Stejně jako byly pro antiku typické obchodní cesty fénických kupců Středomořím či tažení římských legií, jsou charakteristickým jevem středověku pouti do Svaté země a křížové výpravy. Raný novověk znal několik stavovsky vyhraněných modelů cestování po Evropě.
Vzdor rozšířenému dobovému úsloví „nobiliora mobiliora” (čím je člověk urozenější, tím více cestuje) se za poznáním daleko od domova nevydávali jen šlechtici. Jedním z charakteristických cestovatelských modelů se staly například výpravy řemeslnických tovaryšů „na zkušenou“. Jiným typem byla „peregrinatio academica“ – cesta neurozených univerzitních scholárů po Evropě, jejíž uzlové body tvořilo studium na významných univerzitách. Od konce 16. století se zase mezi urozenci ze všech koutů Evropy rozvíjel model „kavalírské cesty“: mladý šlechtic završoval své vzdělání dlouhou, i řadu let trvající výpravou. Během ní měl projet hlavní evropské státy a nabýt přehled o různých typech politického zřízení a společenského uspořádání i o významných kulturních trendech. Hlavní cíle těchto cest byly dvojího druhu: jednak univerzitní centra, kde se šlechtic mohl zapojit do akademického života, ač častěji dával přednost „kavalírským cvičením“ (šerm, tanec, jízda na koni, výuka jazyků), jednak panovnické dvory, kde měl možnost osvojit si základní pravidla etikety, naučit se vystupovat přiměřeně svému postavení, navázat kontakty a začlenit se do nadnárodní šlechtické společnosti. Mladý šlechtic opouštěl svůj domov jako provinční hejsek a vracel se – v ideálním případě – jako světa znalý kavalír.
A konečně – cestovali také umělci a kumštýři všech druhů. Vzhledem k neexistenci zvukových záznamů a málo rozvinutým reprodukčním technikám byla pro skladatele, hudebníky, malíře, sochaře či architekty právě cesta za uměním a osobní setkání s autoritami toho kterého oboru jedinečnou – a v mnoha ohledech jedinou – příležitostí, jak se seznámit s různými technikami a novými trendy, popřípadě jak se proslavit.
Obraz Itálie včera a dnes
Právě v cestách obou posledně jmenovaných skupin – šlechticů a umělců – hrála pozdně renesanční a barokní Itálie prim. Pro šlechtice byla sama o sobě malým světem. Byla zde celá řada kulturně vyspělých dvorů, počínaje dvorem papežským a konče dvory drobných monarchů v Pádské nížině. Pestrý soubor různých politických zřízení trpasličích států byl výtečnou školou pro příští diplomaty. Savojsko bylo považováno za příklad výborně fungující monarchie, Benátky i malá Lucca zase názornou ukázkou republikánského zřízení. Politický systém, jaký představovala papežská kurie, neměl obdoby. Vedle univerzit v Padově a Bologni se oblibě těšila Siena, honosící se dobrým povětřím i kvalitou tamní italštiny.
Pro výtvarné umělce nabízela Itálie jedinečnou možnost setkání s antikou a s renesancí. Nikde na světě se neinvestovalo tolik peněz do umění a nikde tehdy nepůsobilo tolik umělců jako právě v Itálii. Protireformační a barokní Řím byl Mekkou umělců všeho druhu, barokní malířství kvetlo v Benátkách, Bologni i Neapoli. Pozdně renesanční Florencie a barokní Řím či Turín nabídly architektům jedinečnou příležitost k odvážným stavebním a urbanistickým řešením. Itálie se stala také vedoucí zemí hudby. Právě zde se zrodil a právě odtud se šířil zcela nový žánr – opera.
Cesty kumštýřů a kavalírů se v lecčems rozbíhaly a v lecčems sbíhaly, ale jejich způsob poznávání a vnímání země se podstatně lišil od našich představ, nesmazatelně poznamenaných měřítky romantismu. Raný novověk choval pramalý obdiv k zašlým středověkým městečkům etruského původu. Nepřál nijak výrazně ani pisánské, ani lombardské gotice a pro Alpy měli cestovatelé jen slova úzkosti a hrůzy. Přímořská turistika, tak jak se rozvinula ve 20. století, by byla těmto cestovatelům stejně málo srozumitelná, jako je nám jejich pozornost věnovaná bezedné propasti do pekla, pravidelně obdivované v jednom zapomenutém luckém kostele. Příznivé hodnocení krás Itálie, jakkoliv souzní s dnešním pohledem, vyvěralo ve skutečnosti z jiných pramenů. Cestovatelé zůstávali dětmi své doby a třebaže často putovali za stejnými cíli, pozorovali svět zcela jinýma očima než návštěvníci Itálie v době masové turistiky.