Claudio Monteverdi prožil neobyčejný a tvořivý život ve velmi dynamické době. Původní renesanční ideály směřující k novému chápání lidské bytosti a víře v neomezenost jejich možností byly v té době již vystřídány všeobecnou skepsí a deziluzí. Evropa se zároveň mocensky, nábožensky, politicky, ekonomicky a kulturně velice rychle proměňovala. Na přelomu století se umocňovaly konflikty všeho druhu a evropský kontinent se nezadržitelně řítil do největšího válečného konfliktu v jeho dosavadních dějinách, kterým se stala třicetiletá válka. Monteverdi nezažil válečné hrůzy přímo, ale důsledky tohoto střetu bezpochyby poznal. Intenzivně a aktivně se účastnil na vzniku a prosazení nového uměleckého stylu – baroka.
Claudio Monteverdi
V podstatě celý svůj život prožil Claudio Monteverdi v severní Itálii. Narodil se v květnu roku 1567 v Cremoně. Jeho otec Baldassare Monteverdi byl ranhojičem, avšak postupně povýšil na uznávaného lékaře. Svého syna Claudia Zuana Antonia nechal pokřtít v Cremoně 15. května v kostele sv. Nazzara a Celsa. Matka Maddalena Zignani pocházela z rodiny místního zlatníka. Původní tvar rodinného jména zněl poněkud odlišně od nám známé verze, a to Mo`dverdo. Na některých hudebních tiscích je později uvedena i další varianta: Monteverde. Je však pravděpodobné, že Claudio začal brzy používat známou verzi Monteverdi, která je mimo jiné uvedena ve více než 120 jeho dopisech. Claudio měl ještě další sourozence: roku 1571 se narodila sestra Maria Domitilla a o dva roky později bratr Giulio Cesare, který se později stal také hudebníkem. Cremona byla v době Claudiova dětství malým obchodním a částečně i průmyslovým městem. Známá byla svými výrobky z terakoty, zpracováním hedvábí a lnu a také stavbou hudebních nástrojů. Kde získal Claudio hudební vzdělání, není přesně doloženo. Pravděpodobně však navštěvoval místní latinskou školu a zároveň byl dětským zpěvákem v cremonském dómu. Zřejmě v této souvislosti poznal skladatele, městského kapelníka a houslistu Marca Antonia Ingegneriho, který patří mezi pozoruhodné skladatele italské vrcholné renesance. K jeho vlivu se patnáctiletý Monteverdi přihlásil v prvním tisku svých skladeb nazvaném Sacrae Cantiunculae, kdy sám sebe označil jako „discepolo di Ingegneri“ (Ingegneriho žák). Také v následujících letech byl Claudio kompozičně činný: roku 1583 zhudebnil 21 skladeb ve čtyřhlasé sazbě na duchovní texty a označil je podle dobových zvyklostí jako Madrigali spirituali. Skladby jsou stylově zcela poplatné době, mají velmi blízko ke kompozicím Ingegneriho a jeho generace. Obdobný charakter má i následující sbírka Canzonette a tre voci z roku 1584, ve které sedmnáctiletý Monteverdi pokračoval v tradici vokální polyfonie pozdní renesance.
Určitým projevem skladatelské samostatnosti je až sbírka 21 pětihlasých madrigalů Il primo libro de madrigali z roku 1587. Madrigal patřil v době vydání sbírky k progresivním hudebním druhům a Monteverdi čerpal z tradice, která je představována jmény Orlando di Lasso, Philippe de Monte či Luca Marenzio. Vydání sbírky souviselo zřejmě i s růstem muzikantské ctižádosti mladého skladatele. Roku 1589 cestoval Monteverdi do Milána ve snaze získat uvolněné místo dómského kapelníka. Ve městě byl přijat vcelku přátelsky, nakonec však odjel s nepořízenou. Přesto následujícího roku vydal sbírku Il secondo libro de madrigali (Druhá kniha madrigalů), kterou věnoval milánskému prezidentovi senátu Giacomu Ricardimu. Pro jeho další vývoj však byla mnohem důležitější skutečnost, že se ve stejném roce stal členem hudebního tělesa na dvoře vévody Vincenza I. Gonzagy v Mantově.
Ve službách Gonzagů
Mantova leží na dnešní poměry nedaleko Monteverdiho rodiště. Pro Claudia znamenalo první životní angažmá zásadní životní změnu. Z malého provinčního města se dostal k jednomu z nejvyhlášenějších italských dvorů. Rod Gonzagů udržoval své sídelní město jako středisko umění a vzdělanosti. I v hudební oblasti patřila Mantova k význačným centrům. Při gonzagovském dvoře a ve dvorním kostele sv. Barbory byl v době Monteverdiho nástupu kapelníkem Vlám Giaches de Wert, autor četných knih motet, madrigalů, canzon a villanel. Členem jeho kapely byl i skladatel Giovanni Giacomo Gastoldi, který byl mimo jiné autorem populárních zvukomalebných skladeb. Mantova měla svůj dóm nazvaný podle sv. Petra, kde hudbu řídil Ludovico Grossi da Viadana. Ten zanedlouho sehrál svojí sbírkou Centi concerti ecclesiastici (1602) důležitou roli při prosazení monodického koncertantního stylu a bassa continua v duchovní hudbě. Monteverdi se stal violistou mantovské kapely. K jeho povinnostem patřilo mimo jiné i pravidelné páteční hraní v zrcadlovém sále rezidence a účinkování v kostele sv. Barbory.
Monteverdi také stále získával zkušenosti jako skladatel. V roce 1592 vydal Třetí knihu madrigalů, kterou věnoval svému chlebodárci, vévodovi Vincenzu Gonzagovi. Tato sbírka je již dokladem větší skladatelské autonomie, i když některé skladby prozrazují vliv Giachesa de Wert. Monteverdi při volbě textů sáhl k dobově oblíbeným autorům Torquatu Tassovi, Pietru Bembovi a Batistovi Guarinimu. Sbírka byla zřejmě úspěšná, neboť v roce 1594 vyšla ve druhém vydání. Ve stejném roce Monteverdi poněkud postoupil ve dvorní hierarchii a začal být označován jako „cantore“, tedy vedoucí části kapely. Důležitějším dokladem vzrůstu jeho obliby u dvora je však spíše skutečnost, že byl roku 1595 vybrán jako vedoucí malé skupiny hudebníků, která měla doprovázet mantovského vévodu na turecké bojiště.
Přes Prahu na turecké bojiště
Rod Gonzagů vládl v Mantově od roku 1328. Mantovské vévodství bylo chápáno jako říšské léno podléhající císaři. Vztah Gonzagů s Habsburky byl ovšem mnohem osobnější. Posilován byl sňatky a častými kontakty. Kupříkladu matka Vincenza I., za jehož vlády Monteverdi přišel do Mantovy, pocházela z rodu Habsburků, stejně jako Vincenzova manželka Eleonora de’Medici. V roce 1595 se mantovský vévoda rozhodl podpořit císaře Rudolfa II. v jeho válce s „nepřítelem všeho křesťanstva Turkem“. Vydal se proto s početným doprovodem do Uher, kde bylo hlavní bojiště válečného konfliktu s osmanskou říší. Pomoc to byla spíše symbolická než skutečně vojenská. Mantovští se totiž na bojišti příliš dlouho nezdrželi a podstatně delší dobu strávili na cestě. Cestovali z Mantovy přes Korutany a Štýrsko do Čech, poté přes Moravu do Dolních Rakous a Uher a odtud nejkratší cestou zpět. Z větších měst tedy navštívili Trident, Innsbruck, Oetting, Linec, Prahu a Vídeň. V habsburských rezidencích v Innsbrucku a Praze se zdrželi delší dobu. Celá expedice trvala půl roku od června do listopadu 1595 a měla bezpochyby spíše reprezentační a poznávací smysl, než že by mohla být chápána jako akce vojenského charakteru. Monteverdi zastával během této cesty funkci vedoucího malé pětičlenné skupiny hudebníků. Do Prahy dorazila mantovská delegace koncem srpna 1595 a zdržela se až do 19. října. V Praze se setkala se vřelým přijetím a zájmem obyvatel a dvořanů. Na jejich počest se konal 3. září velký banket za účasti významných osob a také hudebníků. I když jsou doklady mantovského pobytu v Praze nečetné, je patrné, že Monteverdi v Praze hrál. Vystupoval nejen jako vedoucí ansámblu a violista, ale také jako hráč na strunný nástroj chitarrone. O jeho případných stycích s pražskými, především dvorními hudebníky nemáme žádné jednoznačné doklady, nicméně jsou více než pravděpodobné. Monteverdi je v té době mohl inspirovat především pojetím interpretace, neboť v oblasti kompozice teprve nalézal svoji osobitost. Není však bez zajímavosti, že krátce po pražském pobytu mantovských hudebníků koupili jihočeští Rožmberkové do své hudební knihovny Monteverdiho čtvrtou knihu madrigalů.
V čele mantovské kapely
Krátce po Monteverdiho návratu z cest zemřel v Mantově kapelník Giaches de Wert. Na jeho místo však byl překvapivě jmenován Benedetto Pallavicino a Monteverdi se oprávněně cítil nedoceněn. Pracoval však dále a věnoval se i svému osobnímu životu. Dne 20. května 1599 se ve věku 32 let oženil s dvorní zpěvačkou Claudií Cattaneo, dcerou svého kolegy z kapely. Krátce po svatbě, na začátku června, se ovšem opět vydal na cestu. Znovu doprovázel s malou skupinou hudebníků Vincenza Gonzagu, tentokrát do lázní Spa. Cestovali přes Basilej a Nancy do Lutychu, Antverp a Bruselu. Pro Monteverdiho měla cesta nepochybně zásadní význam. Poznal řadu skladatelů a jejich hudbu, při četných slavnostech sám hrál. Setkal se s novou francouzskou hudbou, která ho ovlivnila především v oblasti chápání hudební deklamace a pěvecké manýry. Ještě i po letech se k této zkušenosti vracel a u některých svých skladeb předepisoval označení „canto alla francese“.
Roku 1600 vyšel spis boloňského duchovního a zároveň hudebního teoretika Giovanniho Marii Artusiho L’Artusi ovvero delle Imperfettioni della moderna musica (Artusi aneb o nedokonalosti moderní hudby). Artusi zde napadal Monteverdiho skladby, které odsuzoval pro jejich netradičnost a porušování platných zásad vokálního kontrapunktu. Vadilo mu především zacházení s disonancemi, způsob vedení hlasů a rytmická stránka skladeb. Zajímavé je, že Artusi napadal Monteverdiho skladby, které v době publikování spisu nebyly ještě vydány tiskem. Znamená to, že se šířily opisy a že známost Monteverdiho díla překročila hranice mantovského vévodství. Artusi své kritické poznámky dokládal ukázkami z madrigalů, které vyšly až ve Čtvrté (1603) a Páté (1605) knize madrigalů a ve sbírce Scherzi musicali (1607). Monteverdi se oficiálně k Artusiho kritice vyjádřil až o pět let později v krátké předmluvě k Páté knize madrigalů.
L’Artusi ovvero delle Imperfettioni della moderna musica
Dne 26. listopadu 1601 zemřel Benedetto Pallavicino a Monteverdi se písemně dožadoval uvolněného místa kapelníka. Na přelomu roku byl pak skutečně na toto místo jmenován. Jeho rodina se rozrůstala. Již 27. srpna 1601 byl pokřtěn syn Francesco Baldassare, 20. února 1603 se narodila dcera Leonora Camilla a 10. května 1604 druhý syn Massimiliano Giacomo. Monteverdi intenzivně pracoval. Roku 1603, po jedenácti letech odmlky, vydal tiskem Čtvrtou knihu madrigalů. Znamenala výrazný posun v kompozičním stylu. V celé sbírce je patrné harmonické cítění, nově byla chápána deklamace.
Monteverdi zároveň zápasil s existenčními starostmi. Plat kapelníka byl nízký a Gonzagové, kteří se postupně dostávali do ekonomických potíží, jej vypláceli nepravidelně a v nedostatečné výši. V roce 1604 proto Monteverdi odjel s rodinou do Cremony ke svému otci, kde našel pochopení a zajištění. Snažil se tak vyřešit své finanční problémy, které se spojovaly s pocitem vysílení a přepracovanosti. Přesto skládal hudbu ke dvorním zábavám a k baletům a zasílal je do Mantovy. Své kapelnické povinnosti alespoň tímto způsobem plnil. Opakovaně psal vévodovi a žádal ho o zvýšení svého platu a zlepšení podmínek pro práci. Přes četné přísliby však tyto problémy nevyřešil po celé své mantovské působení. V létě roku 1605 vydal v Benátkách Pátou knihu madrigalů – Quinto libro de madrigali a cinque voci. Byl to zásadní zlom v jeho skladatelském vývoji. Poprvé vydal své skladby s instrumentálním doprovodem.
L’Orfeo, favola in musica
Dne 24. února 1607 se v paláci vévody Gonzagy v Mantově sešla uměnímilovná společnost Accademia degli Invaghiti (Společnost okouzlených), aby v rámci společenských akcí pořádaných při příležitosti tradičního karnevalu shlédla premiéru nového Monteverdiho díla Orfeo, kterou autor označil jako „favola in musica“. Máme autentický doklad o této události – je jím dopis vévodova syna Francesca Gonzagy z 23. února 1607, ve kterém sděluje svému bratrovi Ferdinandovi do Pisy, že je připravena premiéra, zároveň zdůrazňuje, že text favoly byl vytištěn, takže každý účastník ji bude moci sledovat při provedení. Orfeo měl brzy ohlas i mimo Mantovu. Vzápětí následovalo provedení v Cremoně, Turínu a ve Florencii. V roce 1609 pak byla vytištěna partitura celé opery. O šest let později se dokonce dočkala druhého vydání. Orfeo je jediná Monteverdiho opera, která se dochovala v tištěné podobě. Pro poznání Monteverdiho díla a skladatelského vývoje je to velmi důležitý pramen. Ale nejen to. Je to i významný dokument pro poznání raně barokní italské opery. Tisk partitury totiž obsahuje řadu důležitých informací. Uvádí údaje o obsazení, jak pěveckém, tak i nástrojovém. Víme proto, že provedení se účastnilo osm sólových zpěváků, sbor nymf, pastýřů a duchů a 36 nástrojů včetně dvou cembal, varhan, regálu, čtyř pozounů, klariny a tří trumpet. Monteverdi oživil ve své opeře báji o antickém pěvci Orfeovi. Libreto mu napsal mantovský dvořan Alessandro Striggio mladší. Ten původní děj mýtu poněkud pozměnil. Zachoval sice základní dějovou linii s hlavními postavami pastýřem Orfeem a jeho ženou Euridikou, ale mantovské libreto má jiný závěr než příběh v Ovidiových Proměnách, které byly předlohou pro libretistu. Striggio v duchu doby a po vzoru oblíbených pastýřských her nechal zoufalého Orfea jen krátce truchlit nad nezdařeným pokusem vysvobodit zemřelou Euridiku z podsvětí. Vzápětí vstupuje do děje bůh Apollon, který je dojat Orfeovou láskou a vyzývá ho, aby s ním vstoupil na nebesa, kde může spatřit Euridiku, kterou tam nalezne mezi blaženými. Opera tak končí tím, že Apollon spolu s Orfeem stoupají na nebesa a pastýři jim k tomu tančí morescu.
Seconda prattica
Úspěch provedení Orfea byl vzápětí zkalen soukromou tragédií. V létě roku 1607 onemocněla Monteverdiho žena a skladatel s ní odcestoval k otci do Cremony. Přes všechnu péči a snahu však manželka 10. září zemřela. Monteverdimu zůstali dva malí synové (dcera žila jen několik měsíců) a spousty starostí. Přesto vydal téhož roku sbírku Scherzi musicali a tre voci, kterou dedikoval Francescu Gonzagovi. Sbírka obsahuje tříhlasé skladby většinou na texty Gabriela Chiabrery, jedno balletto a dvě skladby bratra Giulia Cesara. Známá je však především díky obsažené podrobné odpovědi na výtky teoretika Artusiho. Autorem této odpovědi je Claudiův bratr Giulio Cesare. Vysvětluje rozdíl mezi stylem „prima prattica“, který je charakteristický pro hudbu minulosti a vládne v něm hudba nad slovem, a Claudiem užívaným stylem „seconda prattica“, který označuje za moderní a v němž je upřednostňován text před hudbou. Nový způsob kompozice také jinak chápal konsonance a disonance a opíral se o matematiku, požadavky řeči a o smysly, a tím způsobem byl schopen vyjádřit hnutí mysli a emoce. „Nechť se svět stane soudcem,“ říká ve své úvaze Giulio Cesare veden snahou obhájit hudbu svého bratra. A měl pravdu. Další vývoj evropské hudby potvrdil správnost Monteverdiho cesty.
Poslední roky v Mantově
Dvorské povinnosti však přiměly Monteverdiho tvořit. V roce 1608 mimo jiné zhudebnil drama Ottavia Rinucciniho L’Arianna a zkomponoval balet Il Ballo delle Ingrate. Arianna měla premiéru 28. května. Dochoval se dopis účastníka, který oceňoval celou operu, nejvíce však byl dojat lamentem (žalozpěvem) hlavní představitelky. To je také jediná část opery, která se nám dodnes dochovala, zbytek se ztratil. Z těchto slavností se tak v úplnosti dochovalo pouze Ballo delle Ingrate (Balet nevděčnic), a to díky tomu, že bylo po třiceti letech otištěno v Osmé knize madrigalů.
Přes všechna vévodova ubezpečení se Monteverdi v Mantově necítil dobře a poohlížel se po jiném místě. V souvislosti s tím se začal více věnovat duchovní hudbě. Během krátké doby tak vznikla šestihlasá mše a rozsáhlá sbírka Mariánské nešpory. Obě vyšly společně roku 1610 v Benátkách ve sbírce, kterou Monteverdi věnoval papeži Pavlovi V. zřejmě ve snaze získat místo v papežských službách. V této záležitosti dokonce osobně cestoval do Říma. Cesta však nebyla úspěšná.
Benátské působení
Situace v Mantově se na počátku druhého desetiletí 17. století rychle proměnila. V prosinci 1611 zemřela vévodkyně. Vincenzo Gonzaga ji přežil o pouhé dva měsíce. Na trůn nastoupil syn Francesco, který se v důsledku špatné hospodářské situace zbavil řady zbytečných dvořanů, včetně komediantů, alchymistů, ale i několika hudebníků. Dne 31. července 1612 byli propuštěni i Claudio a Giulio Cesare Monteverdi. Po 22 letech služby tak dostal jeden z nejznámějších hudebníků Itálie výpověď. Ve svých 45 letech byl v podstatě nezaopatřen.
Monteverdi se opět přestěhoval do Cremony, kde pobýval rok. Dne 19. července 1613 zemřel v Benátkách kapelník od sv. Marka Giulio Cesare Martinengo. Chrámoví prokurátoři se rozhodli velice rychle: na začátku srpna 1613 informoval benátský vyslanec v Cremoně Monteverdiho, že mu představitelé města chtějí nabídnout kapelnické místo. Již 19. srpna řídil Monteverdi koncert u sv. Marka a vzápětí byl jednohlasně schválen na místo „maestra di Capella“ s ročním platem 300 dukátů a dalšími požitky, včetně volného bytu. Monteverdi se tak dostal na jedno z nejdůležitějších míst hudební Itálie. Jeho povinnosti se podobaly těm mantovským jen částečně. V podstatě byl organizačním a uměleckým vedoucím hudebního souboru v chrámu sv. Marka. Znamenalo to však zajistit hudbu k velkému množství bohoslužeb. Po nástupu se ihned pustil do reorganizace, neboť úroveň souboru před jeho nástupem upadala. Vydal Šestou knihu madrigalů, na které pracoval bezpochyby již v letech předchozích. Kniha dokládá proměnu autora: obsahuje tradiční a capellové madrigaly, ale i sólové skladby s užitím nástrojů. Na začátku roku 1615 se prostřednictvím Alessandra Striggia obnovily styky s Mantovou a Monteverdi komponoval na tamní objednávku řadu skladeb. Důležitým momentem nové spolupráce s mantovským dvorem byla skutečnost, že Monteverdi některé objednávky odmítl. Bylo to možné i proto, že byl v Benátkách dobře zaopatřen. Město si ho vážilo a již roku 1616 mu zvýšilo roční příjem o sto dukátů.
Bazilika svatého Marka v Benátkách
Roku 1622 získal na doporučení mantovské vévodkyně Monteverdiho syn Massimiliano místo v konventu v Bologni, kde začal studovat lékařství. Po promoci se vrátil do Mantovy a zde se začal věnovat astrologii a vědě. Jeho zájmy a především vlastnictví zakázaných knih ho dovedly až do inkvizičního vězení, z něhož mu musel pomoci otec a rodinný přítel Striggio. Starší syn Francesco se stal v roce 1623 tenoristou u sv. Marka. Monteverdi byl kompozičně velmi aktivní. S velkým úspěchem uvedl roku 1624 v Benátkách Combattimento di Tancredi e Clorinda na slova Tassova díla Osvobozený Jeruzalém. Jeho proslulost se šířila. V srpnu 1627 kupříkladu obdržel objednávku z Parmy na zhudebnění intermédií.
V roce 1628 přijel na studijní cestu do Benátek Heinrich Schütz, nejvýznamnější představitel raně barokní hudby v protestantském Německu. I když se nedochovaly žádné přímé doklady, je zcela jisté, že se oba skladatelé museli setkat. Schütz po svém návratu proměnil styl své hudby. Jeho prostřednictvím se tak i do německé hudby dostaly výrazové prostředky prosazené Monteverdim.
Roku 1630 zemřel poslední mantovský vévoda Vincenzo II. Gonzaga a rozpoutala se válka o jeho dědictví. Rakouské oddíly zplundrovaly Mantovu včetně vévodského paláce a zničily a vyrabovaly vše, co jim přišlo do ruky: obrazárnu, archiv, zařízení paláce a také knihovnu včetně všech rukopisů Monteverdiho skladeb. Ve stejném roce byl do Benátek zavlečen mor, který během následujícího roku a půl zdecimoval město. Při příležitosti ukončení morové epidemie zkomponoval Monteverdi slavnostní mši pro děkovnou bohoslužbu v chrámu sv. Marka.
Závěr života
Monteverdi přijal roku 1632 nižší svěcení. Intenzivně pracoval na kompendiích svého kompozičního umění. O šest let později vyšla jeho Osmá kniha madrigalů: Madrigali guerrieri et amorosi. Obsahuje dvě řady mistrovsky zkomponovaných madrigalů pro různé obsazení. Do sbírky byly přiřazeny i dvě starší skladby, v nichž je užita madrigalová technika: Ballo delle ingrate a Combattimento di Tancredi e Clorinda.
Rok 1637 je důležitým mezníkem ve vývoji opery. Dne 6. března bylo v Benátkách otevřeno první veřejné operní divadlo S. Cassiano. Nový způsob prezentace opery vytvořil nové požadavky na skladatele. Vzápětí vznikly v Benátkách další operní scény. Monteverdi inspirován novou skutečností zkomponoval několik operních děl. Roku 1640 byla opět s úspěchem provedena opera Arianna. následujícího roku zazněla v Bologni a na podzim i v Benátkách opera Il ritorno d’Ulisse in patria. Ve stejném roce měla premiéru Monteverdiho opera La nozze d’Enea con Lavinia a v roce následujícím jeho poslední mistrovská opera L’incoronazione di Poppea.
V září roku 1643 se Monteverdi vydal na cestu. Navštívil své rodné město Cremonu, odtud cestoval do Mantovy, kde se marně pokoušel dosáhnout proplacení penze z doby svého působení. Po návratu do Benátek dostal horečku a 29. listopadu ve věku 76 let zemřel. V chrámu sv. Marka byla na jeho počest realizována velká pohřební slavnost, kterou připravil Monteverdiho nástupce Giovanni Rovetta. Pohřbu v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari se zúčastnili obyvatelé města, jehož chrámy a paláce zněly více než třicet let Monteverdiho hudbou. Skladatelův hrob se v tomto kostele nachází dodnes.