Hádanka života – tak se nazývá kniha z roku 1990, která obsahuje Janáčkovy dopisy obdivované a milované ženě Kamile Stösslové. Janáčkův celý život je opravdu hádankou. Skladatel, který byl do svých šedesáti let téměř neznámý, se náhle rozvil jako obrovský květ a vytvořil množství nevídaných děl. „Seděl mezi keři, tisíce droboučkých malých květů nad hlavou a hlava jeho byla stejně bílá a zdála se mi největším z těchto květů. Usmívala se a já okamžitě poznal, že je to právě ten úsměv, který nám uděluje život“ – to je vzpomínka spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. Janáček, jen o čtyři roky mladší než Zdeněk Fibich, by klidně mohl být věkem romantik, tak jako řada jeho o dvacet let mladších kolegů. On se však ve svých sedmdesáti letech objevoval mezi mladými a nejmladšími představiteli hudební moderny. A vítězil nad nimi. Sám se vehementně hlásil k moderně, ale přijímal jen to, co uznal jako zdravý instinkt. Hudba čtvrttónová, stejně jako atonalita mu byly cizí. Vždy zůstával věrný melodii a sám sobě.
Rodný kraj
Hukvaldy, kde se Janáček narodil, jsou místem, kam se celý život vracel a kde prožíval významné momenty svého života. I ve chvílích největších společenských a uměleckých úspěchů Janáček nezapomínal na svůj rodný kraj. Jakoby tu žil druhý život. Rád tu sledoval a do svých nápěvků zaznamenával život prostých venkovských lidí, místní tradice a zvyklosti. To všechno pak přetavoval do svých originálních uměleckých děl. Přesto se vzpíral, aby byl zván skladatelem moravským – prohlašoval se za skladatele českého.
S tímto místem je spojena i milovaná dcera Olga, která na Hukvaldy tak ráda jezdila a zde také umírala. Na Hukvaldech se zrodila Liška Bystrouška, sem vodil Janáček Kamilu a snažil se s ní podělit o krásu a kouzlo zdejší přírody. „Mám ukvalskému životu tak mnoho co děkovat.“ Je víc než symbolické, že s krajem, kde se narodil, byly spjaty jeho poslední plány a samotný závěr života v roce 1928.
Zápas o uznání
Je těžké představit si, kde vzal Janáček v posledním desetiletí svého života tolik sil a energie, když celé předchozí období bylo vyplněno nepochopením a marnou snahou prosadit se. Každý, kdo chtěl v Brně něco znamenat, musel získat uznání Prahy a Janáček ztratil v tomto boji mnoho sil. Četní profesoři v narážkách naznačovali, že je asi opravdu zaostalý. Už ten jeho lašský přízvuk v řeči! Její pastorkyňa bývala v Praze „zlatým hřebem“ nechutných silvestrovských legrací, uváděných pod názvem Pálená kostelnica a skladatel pozbýval víry v sebe, ve své dílo i v uvedení Pastorkyně v Národním divadle. „Byl jsem ubit – vlastní moji žáci mi už začali radit, kterak skládat.“ V dvaašedesáti letech se konečně dočkal prvního úspěchu, který tak odstartoval přímo lavinu nových děl, která jsou nyní pevnou součástí světového repertoáru.
Veliké stáří
Náhlý obrat osudu a pozdní sláva měly velmi dobrý vliv na Janáčkovu produktivnost. Zdokonaloval svoji kompoziční techniku, toužil po nových skladebných problémech. Janáček vytvořil jedinečné operní dílo, které doplňují neméně významné skladby komorní, symfonické a vokální. Jeho obrovská chuť tvořit byla podněcována nezkrotnou, výbušnou povahou, prýštící invencí, láskou ke Kamile, ale i vědomou snahou přispět českému národu.
„To já vážím si ve svém umění a to je nejdůležitější, že nás to váže, že nás to dělá silnými, vzdornými proti všemu na světě. A že spojuju náš národ, tak zlobivý, tak svárlivý... tu cítím, že jsem nadarmo nežil.“ Janáček se nakonec dočkal velkých poct a uznání. Byl prvním českým skladatelem, který byl po Dvořákovi pozván do Anglie. Ani rodná obec nechtěla zůstat pozadu a chtěla zhotovit mistrovi sochu. „Sochař mne teše, malíř Ondruška maluje: a já jim dřepím doma!“ Janáček nikdy nevydržel nečinně sedět, poklidně přihlížet a vychutnávat si udílené pocty. Musel neustále tvořit a i v posledních dnech svého života měl plnou hlavu plánů do budoucnosti.