Je život jen bludný, bídný herec

Tímto citátem ze Shakespearova Macbetha uvedli redaktoři českého vydání Paměti Hectora Berlioze. Na pěti stech stranách v nich Berlioz provází čtenáře svým životem a formou dopisů z cest informuje o tom, co viděl a zažil v cizině. Jako všechny paměti, jsou i tyto svědectvím o názorech, myšlenkovém a vzdělanostním zázemí, láskách i neláskách svého nositele. Jako očité svědectví událostí slouží memoárová literatura potud, máme-li při jejím čtení na paměti hranice subjektivního zážitku a objektivní skutečnosti. Lidská vzpomínka je nespolehlivá. Nejčastěji se mýlíme v časových údajích, ale i naše názory na určité věci se mění pod úhlem životních zkušeností. Všechno, co prožíváme, vidíme z hlediska našeho momentálního postavení v koloběhu příslušných událostí. Příčiny svých nezdarů málokdy připisujeme sami sobě, úspěchy bývají především naší vlastní zásluhou. Často se autor pamětí stylizuje téměř do role mučedníka; v případě romantika Berlioze tomu ani nemohlo být jinak. Memoáry vždy vypovídají víc o osobě, která je píše, než o událostech, které jsou v nich popisovány. Umělecké memoáry jsou tedy neocenitelnou cestou k pochopení uvažování tvůrce, k porozumění jeho estetických postojů a cílů. Slouží i jako zdroj informací o bezprostředních okolnostech vzniku díla, chceme-li je však  použít jako argument, nesmíme přitom zapomenout na výše uvedené výhrady.

 

Sen o divadle

Třicátá a čtyřicátá léta 19. století v Paříži, kde Berlioz žil, byla epochou velké opery (grand opéra) a virtuózního koncertu. Jeviště milovalo statečné reky a tragicky končící lásky s více či méně stylizovaným historickým pozadím příběhů, instrumentální umělci se předháněli v technické zběhlosti. V obrovské oblibě byl balet, lehčí žánr představovala komická opera (opéra comique), předchůdce pozdější operety.  Revoluční elán, kterým bylo poznamenáno půl století od francouzské revoluce, se přimísil i do opery. V době Berliozova mládí představovaly opery s revoluční tématikou Němá z Portici Daniela FranŁcoise Esprita Aubera či Rossiniho Vilém Tell. Velkou operu zastupovala díla Auberova, ale především opery Giacoma Meyerbeera. Jeho Prorok, Hugenoti či Robert ďábel znamenaly stanovení nových poměrů ve struktuře díla. Velké, dekorativně aranžované scény a sbory, které se podílely na ději stejně jako objevné prvky v instrumentaci, odpovídaly v mnohém tomu, jak si Berlioz představoval dramatismus na jevišti. Právě o Meyerbeerovi a Berliozových názorech na něj se však v pamětech nic nedočteme. Dozvíme se ale, že měl předsudky vůči operám na italské texty, a to byl pravděpodobně také důvod, proč například k Mozartovi „necítil víc než klidný obdiv“. V Paříži hrálo Italské divadlo (ThéŲatre italien) a Berlioz v něm viděl obě nejčastěji hraná Mozartova díla, Figarovu svatbu i Donna Giovanniho. Italští zpěváci zpívali italsky a „to mi stačilo, abych k těmto mistrovským dílům cítil jistý odpor, jehož jsem se nemohl zbavit“. Zejména koloraturní árii donny Anny z druhého dějství nemohl Berlioz Mozartovi odpustit.

Získat úspěch jako dramatický skladatel bylo Berliozovým snem. Jeho zájem o drama byl probuzen už v dětství, a když jej potkalo ztělesnění jeho fanatazií o Shakespearově Julii a Ofélii v podobě irské herečky Harriet Smithson, začalo se odehrávat drama jeho soukromého života. Jemu vděčíme přinejmenším za Fantastickou symfonii a Romea a Julii.

Drama bez jeviště

Jako operní skladatel se Berlioz úspěchu nedočkal. Jeho představa o hudebním divadle předběhla svou dobu. Popravdě řečeno, ta nebyla připravena ještě ani tehdy, když přišel se svou koncepcí Richard Wagner. Jeho mezní dílo Tristan a Isolda mělo premiéru roku 1865. To zbývaly Berliozovi  čtyři roky života, podle jeho vlastních slov života zahořklého, zklamaného, opuštěného umělce.

Berliozův cit pro drama se uplatnil v plné míře v instrumentální hudbě. Jeho příspěvek k dějinám programní hudby nelze opominout v žádném, ani sebestručnějším historickém shrnutí. Berlioz je tvůrcem programní symfonie, programních předeher, oratorních a kantátových děl, v nichž hledal a našel svou cestu ke spojení hudby s literaturou a dramatem. Bylo by však chybou považovat tato Berliozova díla za jakousi náhražku za neúspěchy na scéně, za východisko z nouze. Mají svou vlastní, plně oprávněnou koncepci, která v mnohém předznamenala další vývoj instrumentální hudby.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.