Život FrancŁoise Frédérika Chopina byl podle vnějších měřítek naplněn úspěchy a obdivem. Hýčkané dítě, malý Mozart obdivovaný urozenými dámami, pravý syn Polska, pianistická senzace letošní pařížské sezóny... Na materiální podmínky si Chopin nikdy stěžovat nemohl. Měl zámožné příznivce, vyučoval bohaté slečny a jeho skladby šly dobře na odbyt. Přesto trpěl nevyléčitelnou nemocí své doby – melancholií.
Skutečná životní dramata se totiž odehrávala uprostřed hradeb jeho duše. Několik událostí v ní zanechalo nesmazatelné jizvy: první láska, kterou již nespatřil, smutek nad odloučením od rodiny, šok z varšavského povstání, smrti otce a přítele Matuszynského, vášeň k George Sand a následný rozchod – to byly ve skladatelově životě skutečné krize. Všechno ostatní poznamenalo jeho krátký pobyt na zemi jen málo. Nebyl živ – tak jako Liszt – z lesku pozlátka ohromných koncertních sálů, netoužil být co nejvíce na očích jako jeho mateřská ochránkyně George Sand. Byl Frédéric Chopin, skladatel, učitel piana a největší lyrický génius všech dob.
„Posmrtný život“ Chopinův
Obrázek nepochopeného a zneuznaného umělce – – v devatenáctém století tak častý – k Chopinovi vůbec nepasuje. Jako skladatele si ho svět vážil již v době, kdy vyšly tiskem první skladby: vzpomeňme na prorocká slova, kterými uvítal jeho opus č. 2 Robert Schumann, toho času hudební kritik: „Klobouk dolů, pánové, je to génius!“
Chopinovy skladby se zkrátka líbily, měly příchuť polské exotiky a jejich sazba byla něčím zcela novým. Po smrti autora si však už hledaly místo na slunci problematičtěji. Jejich kompoziční styl byl v době pozdního romantismu a nastupující moderny shledán příliš tradičním, zastaralým, vhodným leda tak pro sentimentální staré panny.
Současně s tím, jak byl Chopin jako skladatel podceňován, patřil nadále k nejhranějším a publikem nejoblíbenějším autorům. A nehrály jej pouze ony citlivé slečny, ale žil i v repertoáru renomovaných pianistů. Velkou zásluhu na propagaci Chopinova jména měl klavírista a později polský prezident Ignaz Jan Paderewsky, jenž byl současně editorem Chopinova souborného díla.
Paderewského autorita ustavila jakousi normu, jak má být Chopin chápán a interpretován. A tak se něžné skladby měnily pod rukama snaživých pianistů v karikatury autorova záměru. Tempo rubato si Chopinovi vykladači vysvětlovali jako naprosté popření rytmu a metra, hudba se vlnila a kymácela jako třtina ve větru, melodie vládla nade vším, čímž zmizel promyšlený kontrapunkt. Chopin jako blouznivý snílek, skladby bez formy, jen nálada.
Tato situace naštěstí netrvala dlouho. Přišli jiní velcí pianisté a odkryli světu jinou tvář Chopina: krystalicky čistou, téměř mozartovskou. Za všechny jmenujme Arthura Rubinsteina, jehož interpretace byla stejně nadšeně přijímána jako vášnivě odmítána. Jeho nahrávky jsou však na rozdíl od jiných poslouchatelné dodnes, aniž by se staly archiválií.
Zajímavou otázkou je, jak by se Chopinův kompoziční styl vyvíjel dál, kdyby mu choroba nezabránila ve skládání a neukončila předčasně jeho život. Neměl čas opsat takový oblouk jako jeho současník Liszt. Zdá se však, že skladatel Chopin byl hotov již záhy, někdy kolem dvaceti let – a možná už dříve. Podstatné rysy jeho skladeb se postupem času neměnily, jen prohlubovaly.