Felix Mendelssohn-Bartholdy
Felix Mendelssohn-Bartholdy se narodil 3. února 1809 v severoněmeckém Hamburku jako druhý ze čtyř sourozenců. Rodné město však ani nestačil poznat, protože již roku 1811 rodina v důsledku napoleonských válek a francouzské okupace Hamburku přesídlila do Berlína, kde poté jeho otec založil odbočku hamburské banky Mendelssohn & Co. Berlín, který byl hlavním městem tehdejšího Pruského království, se právě v této době začal vymaňovat z provinčních pout a proměňovat v kulturní a politické centrum prvořadého významu. Roku 1810 byla otevřena berlínská (nynější Humboldtova) univerzita. Básník a učenec Wilhelm von Humboldt (1767 – 1835), který v té době zastával úřad pruského ministra školství, i jeho bratr, univerzitní profesor a klasický filolog Alexander von Humboldt (1769 – 1859), patřili k pravidelným hostům domu Mendelssohnových. V téže době začal spisovatel August Wilhelm Schlegel (1767 – 1845, bratr Mendelssohnova strýce) vydávat své překlady děl Williama Shakespeara a bratři Jakob a Wilhelm Grimmové zveřejnili své německé národní pohádky (Kinder- und Hausmärchen, 1812 – 1815). Dne 21. června 1821 byla v Berlíně s velkým úspěchem premiérována opera Čarostřelec (Der Freischütz) skladatele Carla Marii von Webera (1786 – 1826).
Felix Mendelssohn-Bartholdy patřil bezpochyby k nejpozoruhodnějším a největším skladatelům své doby. Jeho zázračný talent, který se projevil již v raném dětském věku, strmý tvůrčí vzestup i předčasný skon připomínají životní dráhu Wolfganga Amadea Mozarta; šíří uměleckého nadání, zahrnujícího též vynikající vlohy výtvarné a literární, i důkladností a hloubkou všeobecného (humanitního) vzdělání, jehož se mu dostalo, Mozarta dokonce převyšuje.
Houslový koncert e moll, op. 64
Budeme-li počítat všechna Mendelssohnova díla určená sólovému nástroji, respektive nástrojům a orchestru, pak dojdeme k číslu osm. První koncert pro housle napsal v roce 1822, tedy jako třináctiletý. Provedl jej až roku 1952 Yehudi Menuhin. Z téhož roku pochází i neprovedený Koncert pro klavír, následoval Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr a dva koncerty pro dva klavíry. S odstupem deseti let pak vznikly tři Mendelssohnovy koncerty – dva klavírní (g moll a d moll) a Koncert pro housle a orchestr e moll op. 64. Všechny tři patří trvale ke koncertnímu repertoáru a Koncert pro housle k nejčastěji hraným skladbám svého druhu. Mendelssohn jej napsal pro svého přítele Ferdinanda Davida, jehož mínění respektoval: „V sólovém hlase jsem udělal nějaké změny, doufám, že k lepšímu. Rád bych znal Tvé mínění, než dílo odevzdám neúprosné veřejnosti. Především: Souhlasíš se změněnou a prodlouženou kadencí? Mně se líbí mnohem víc; je ale také hratelná a dobře napsaná? Co chybí nebo čeho je příliš mnoho? Arpeggia mají začít v tempu a pokračovat až k tutti, ale není to pro hráče příliš unavující? A také to diminuendo do pianissima, je to pohodlné?“ Ještě dalšími otázkami zahrnoval Mendelssohn Davida: „Prosím Tě, ukaž to místo také Gademu a řekni mi jeho názor. A moc se mi nesměj; já se opravdu stydím, ale lépe to neumím a tápání se nikdy nezbavím.“
Symfonie č. 3 A dur op. 90 „Italská“
Ponecháme-li stranou 13 neopusovaných skladeb z dětství, o nichž jsme se letmo zmínili v životopisné části, napsal Felix Mendelssohn celkem pět orchestrálních děl, která nesou toto označení a jež dostala opusové číslo. Symfonie A dur Italská je co do doby vzniku třetí, předcházely jí Symfonie č. 1 c moll op. 11 z roku 1824 a Symfonie č. 5 D dur op. 107 Reformační z roku 1832, následovaly pak Symfonie č. 2 B dur op. 52 zvaná Lobgesang (Chvalozpěv, podle závěrečné části, v níž se k orchestru připojuje – podobně jako v 9. symfonii Ludwiga van Beethovena – také vokální sólo, sbor a varhany) z roku 1840 a Symfonie č. 3 a moll op. 56 Skotská, dokončená roku 1842. První náčrty k Symfonii A dur vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830 – 1831, dílo bylo dokončeno po návratu do Berlína v roce 1832 a poprvé zaznělo za řízení skladatele v březnu 1833 v Londýně. Podle vyjádření autora se zde jedná o hudební tlumočení dojmů převážně nehudební povahy. „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě,“ napsal a dodal, že s náčrty k Italské symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesměla chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, dojmů a zážitků. Čistá instrumentální hudba bez spojení s textem nebo divadelním projevem něco podobného ostatně ani neumožňuje. Symfonie A dur op. 90 má čtyři části.
V Německu se vlivem mnoha okolností žádné město nestalo celozemským centrem, svou důležitostí srovnatelným s významem Prahy pro české země nebo třeba Paříže pro Francii. Ani Berlín, hlavní město v roce 1871 vzniklého sjednoceného Německa, alespoň v kulturním ohledu nikdy zcela nepotlačil vliv Mnichova, Lipska či Hamburku. V první polovině 19. století, v době, kdy v Berlíně několikrát pobýval a pracoval i Felix Mendelssohn-Bartholdy, se jen pomalu budovaly základy pozdějšího všestranného vzestupu. V roce 1843 sice Balzac Berlín označil za „škaredé, ponuré malé město, ztracené v chladném zoufalství a postrádající jakoukoliv zábavu“, při bližším a podrobnějším pohledu však již začínalo být patrné, že pruská metropole získávala značný politický, hospodářský i kulturní potenciál, který začal být brzy využíván.
Konec válek s revoluční Francií, které po více jak dvě desetiletí sužovaly celou Evropu od Gibraltaru až po Moskvu a od Švédska k Neapoli, nastolil toužebně očekávaný klid a mír. Nezáleželo tehdy ani na tom, že tolik očekávaný pořádek měl podobu návratu do doby před vypuknutím revoluce. Vítězné mocnosti v čele s rakouským konzervativním kancléřem Metternichem a ruským carem Alexandrem I. se opájely těžce vydobytým vítězstvím a naivně se domnívaly, že mohou pomocí bodáků, tajné policie a cenzury nastolit a natrvalo udržet návrat k předrevolučním politickým a společenským poměrům. Společnost unavená léty strádání a nepokojů přijala vnucené pořádky a nacházela z nich únik v rozvíjejícím se romantismu či naopak v péči a zájmu o spořádanou rodinu a domov, které byly vlastní novému životnímu a kulturnímu stylu zvanému biedermeier.