Bio

Když se Antonio Vivaldi v roce 1678 narodil, nebyly již Benátky mocným obchodním a politickým centrem Evropy. Městský stát byl však stále velmi bohatý a jako proslulé kulturní centrum byl cílem cest milovníků umění z celé Evropy. Každý šlechtic jako součást svého vzdělání obvykle absolvoval několikaletou kavalírskou cestu po Evropě. Itálie nemohla na trase takové cesty chybět a v Itálii bylo zcela nutno vidět právě Benátky.

V samotném centru města je na hlavním náměstí dóžecí palác jako centrum politické moci benátského státu, hned vedle něj pak stojí basilika sv. Marka, která byla centrem duchovním a také hudebním. Tamní místo hudebního ředitele bylo opravdu prestižní, navíc výjimečně dobře placené. Není divu, že se zde střídali již od 16. století ti nejlepší italští hudebníci, jmenujme jen Claudia Monteverdiho nebo Francesca Cavalliho. Členy kapely pak často po jejím opuštění čekala závratná kariéra.

Antoniův otec Giovanni Battista Vivaldi byl holičem, hrál však také na housle. Je zřejmé, že byl dobrý hudebník, neboť byl v roce 1685 povolán právě do kapely u sv. Marka. Zajímavé je, že na výplatní listině byl zapsán jménem „Gio:Baptista Rossi“. Jednalo se o přezdívku, kterou mu vysloužily jeho zrzavé vlasy (rosso znamená italsky zrzavý). Jeho syn Antonio je po něm podědil; víme, že byl přezdíván „il prette rosso“ (zrzavý kněz) anebo zkrátka „Rossi“. Otec byl bezesporu prvním Antoniovým učitelem. Je také možné, že mladý Antonio vypomáhal v kapele, když bylo třeba většího obsazení.

Antonio Vivaldi

Jako nejstarší syn z celkem chudé rodiny byl Antonio předurčen pro povolání kněze, které skýtalo možnost dobré kariéry. Nechodil do kněžského semináře, nýbrž dostal potřebné vzdělání ve škole při dvou menších benátských kostelech. Kněžské svěcení Antonio obdržel roku 1703. Zdá se však, že nesloužil mše příliš dlouho. Sám se po letech zmínil v dopise o svojí nemoci (zřejmě se jednalo o astma), kvůli které byl snad zproštěn této povinnosti.

Ospedale della Pietà

Rok 1703 byl významný nejen pro Vivaldiho kněžskou dráhu; důležitá změna nastala i v jeho kariéře hudební. Byl povolán jako učitel hudby do jednoho z benátských „Ospedali“. Jednalo se vlastně o sirotčince, ve kterých byli vychováváni nejenom sirotci a nalezenci, ale také nemanželské děti.

Tyto instituce měly v Benátkách dlouhou tradici. Byly zpravidla připojeny k nemocnicím (ospedale znamená italsky nemocnice), financovány byly z veřejných prostředků a z různých nadací a darů. Nejproslulejší byly v Benátkách čtyři Ospedali, všechny pro mladé dívky. Hudbě byla v těchto ústavech věnována velká pozornost. Přitom se rozlišovalo mezi dívkami méně nadanými a mezi těmi talentovanými, které se mohly plně uplatnit ve sboru a orchestru. Řada z nich ovládala hudební nástroje nebo zpěv skutečně virtuózně. Protože často nebyla známa jejich příjmení, říkalo se jim podle nástroje, na který hrály, například Michiellita della violino nebo Luciana organista.

V čele těchto souborů stáli výborní hudebníci, v případě Ospedale della Pietà to byl v té době Francesco Gasparini, přední benátský operní skladatel. Ten se také zasadil o přijetí Antonia Vivaldiho na místo učitele houslí a posléze i violy. Antoniovým úkolem bylo zlepšit zvuk orchestru a zřejmě také zavést výuku hry na dřevěné dechové nástroje, tedy hoboj a fagot. K jeho povinnostem patřilo i obstarávání nových nástrojů pro orchestr. Roku 1709 Vivaldi místo v ústavu ztratil, po dvou letech byl však opět přijat jako učitel houslí; po nemocném Gasparinim brzy převzal i jeho povinnosti.

V „La Pietà“ působil Vivaldi s většími či menšími přestávkami téměř celý život, pro zdejší soubor napsal mnoho koncertů i vokálních děl. Ještě v roce 1740, když Vivaldi nadobro opouštěl Benátky, koupil od něj ústav řadu jeho instrumentálních skladeb.

L’estro armonico

Prvním tištěným dílem Antonia Vivaldiho byla sbírka triových sonát. To ostatně zcela odpovídalo tradici, kterou založil Arcangelo Corelli a kterou dodržovali téměř všichni velcí italští skladatelé tohoto období – tištěným opusem číslo jedna byly zkrátka téměř vždy triové sonáty.

Velkého úspěchu dosáhl Vivaldi až svou první tiskem vydanou sbírkou houslových koncertů L’estro armonico (Harmonický vrtoch, nápad nebo vnuknutí) op. 3, která vyšla v Amsterodamu u tiskaře Estienna Rogera roku 1711. Tato sbírka patřila ve srovnání s ostatními tištěnými sbírkami instrumentální hudby v 18. století pravděpodobně k nejvlivnějším. Nalezneme v ní sólové koncerty a také koncerty pro dvoje nebo čtvery housle a orchestr.

Na celou Evropu zapůsobila Vivaldiho moderní koncertantní hudba jako blesk. V Itálii pěstovalo novou hudební formu sólového instrumentálního koncertu několik skladatelů již před Vivaldim, byli to například Giuseppe Torelli nebo Tomaso Albinoni. V zemích ležících na sever od Alp však byl tento styl naprostou novinkou.

Autograf Houslového koncertu G dur

Šest koncertů z tohoto Vivaldiho opusu upravil pro klávesový nástroj J. S. Bach ve Výmaru a také ostatní němečtí skladatelé byli z Vivaldiho hudby nadšeni. Na své první setkání s koncertantními díly Antonia Vivaldiho vzpomínal ještě po letech flétnový virtuóz a skladatel Johann Joachim Quantz ve své autobiografii: „Učinily na mne, jako tenkrát zcela nové hudební kusy, nemalý dojem. Neopomněl jsem si jich nasbírat obstojnou zásobu. Vivaldiho bohaté ritornely mi později posloužily jako dobrý vzor.“

Operní úspěchy

V Benátkách se počátkem osmnáctého století hrála opera až v osmi divadlech současně! Jednotlivá divadla se nazývala vždy farnosti, do které spadala. Antonio Vivaldi přišel do bližšího kontaktu se světem opery zřejmě prostřednictví Teatro Sant’Angelo. Toto divadlo patřilo spíše k těm menším. Nemohlo zcela spoléhat na podporu šlechtických rodin, a bylo tedy do značné míry odkázáno na příjmy ze vstupného; jen málokdy v něm vystupovaly opravdové hvězdy operního světa, často však pro něj komponovali mladí talentovaní skladatelé.

První Vivaldiho opera Ottone in Villa byla uvedena na jaře 1713 ve Vicenze. Hned následujícího roku však měla v Benátkách v Teatro Sant’Angelo úspěšnou premiéru další Vivaldiho opera. Ve stejné době, kdy byla celá Evropa okouzlena skladatelovými koncerty, Benátky objevily Vivaldiho jako novou hvězdu opery. Antonio se stal na následující dva roky impresáriem divadla Sant’Angelo, a také později zde byla jeho díla hojně uváděna; v letech 1714 – 1740 zde mělo premiéru nejméně osmnáct Vivaldiho oper.

Čtvero ročních období

Poptávka po Vivaldiho koncertech byla obrovská. Nedlouho po velmi úspěšném opusu 3 vydal Vivaldi u téhož amsterdamského tiskaře sbírku sólových houslových koncertů

La Stravaganza (Extravagance) op. 4, jejíž obliba byla zřejmě  srovnatelná. O velkém zájmu o Vivaldiho svědčí to, že v následujících letech rychle po sobě vydala tatáž tiskařská dílna další tři sbírky (jednalo se o houslové sonáty op. 5 a koncerty op. 6 a op. 7). Zdá se však, že tentokrát tato díla byla vydána ve spěchu a možná i bez vědomí skladatele. Tomu by naznačovalo mnoho chyb v notovém zápisu a také fakt, že v těchto třech sbírkách chyběla dedikace. Ta byla přitom v té době u prvních vydání naprostou samozřejmostí, nechyběla ani v předchozích Vivaldiho opusech.

Skladatelův dohled nad tiskem byl patrný až u další sbírky, která vyšla roku 1725 pod titulem Il cimento dell’armonia e dell’inventione (Zkouška, nebo také zápas harmonie a nápadu) op. 8. Sbírka obsahuje obvyklých dvanáct skladeb rozdělených do dvou dílů po šesti. Ve všech případech se jedná o sólové houslové koncerty, dva z nich (č. 9 a č. 12) mohou být hrány i na hoboj. Zatímco v prvním dílu sbírky mají všechny koncerty název, naznačující více či méně jejich charakter – vedle proslulého Čtvera ročních období zde nalezneme koncerty La tempesta di mare (Mořská bouře) a Il piacere (Potěšení) – v dílu druhém má podobné označení pouze jeden koncert.

Pozoruhodné je, že skladatel věnoval sbírku pražskému hraběti Václavu Morzinovi. Jak vyplývá z dedikace (viz Skladatel o sobě), působil Vivaldi ve službách tohoto šlechtice jako „hudební mistr v Itálii“ (což zřejmě znamená, že pravidelně zasílal hraběti své skladby) a znal dobře jeho kapelu (zmiňuje přednosti hraběcího orchestru). Velice zajímavá je také zmínka o Čtveru ročních období. Je zřejmé, že hrabě Morzin tyto koncerty znal již dlouho před jejich vytištěním, navíc se zdá, že se Vivaldi trochu obával, aby hraběte vytištěním „jeho“ koncertů nerozzlobil.

Popularita této sbírky a zejména Čtvera ročních období zcela dosáhla popularity sbírky L’estro armonico. Zatímco však Vivaldi ve své první úspěšné sbírce koncertů různě experimentoval a hledal ideální podobu koncertantních skladeb, v opusu 8 najdeme již naprosto vyzrálá díla.

Na cestách

Již víme, že Vivaldi téměř po celý život působil v Benátkách, v Ospedalle della Pieta a v Teatro Sant’Angelo. V žádném případě zde však nepůsobil nepřetržitě, spíše se do rodných Benátek stále navracel.

Pamětní deska na Ospedale della Pietà

Prvním delším Antoniovým angažmá mimo Benátky byl jeho tříletý pobyt v Mantově, zřejmě v letech 1718 – 1720. Působil zde ve funkci kapelníka dvorní kapely prince Philippa z Darmstadtu, který byl tamějším guvernérem. Vivaldi se zde však nevěnoval pouze kapele, ale také opeře. Ve zdejším Teatro Arciducale uvedl řadu svých oper, s tímto divadlem pak udržoval úzký kontakt i po opuštění svého zaměstnání v kapele.

Kolem roku 1720 vrcholila sláva Antonia Vivaldiho jako operního skladatele. Jeho opery byly uváděny v operních domech v celé Itálii. Vivaldi tak cestoval z jednoho města do druhého. Jeho stopy nacházíme ve Florencii, v Miláně a zejména v Římě. Zde našel skladatel mocného zastánce v kardinálu Pietru Ottobonim. Ve zbytcích kardinálovy hudební sbírky, které se dnes nacházejí v Manchesteru, je řada opisů Vivaldiho instrumentálních skladeb. Tyto opisy byly zjevně pořízeny za Vivaldiho pobytu v Římě; mezi nimi je i jediný dochovaný rukopis kompletního Čtvera ročních období. Manuskript je zajímavý zejména tím, že se jedná o ranou verzi těchto koncertů.

Léta 1730 – 1731 strávil Vivaldi v Německu a pravděpodobně také v Čechách. Na cestě ho zřejmě doprovázel jeho otec, jak vyplývá z jeho žádosti o roční dovolenou z kapely u sv. Marka. Žádost odůvodnil právě tím, že chce svého syna doprovázet do Německa. O Vivaldiho pobytu v Čechách máme jen nepřímé důkazy. Počátkem roku zde měla v divadle hraběte Františka Antonína Šporka premiéru skladatelova známá opera Farnace. Přímo pro benátskou operní společnost Antonia Denzia, která zde působila, napsal Vivaldi novou operu Agrippo. O rok později (1732) byly v Praze uvedeny další Vivaldiho opery, skladatelova přítomnost zde však již v tomto roce není pravděpodobná.

Dalším důkazem o Vivaldiho pobytu v Čechách je řada turínských autografů, které byly napsány na českém papíře. Tento papír se svou kvalitou a vzhledem velmi odlišoval od výborného italského, takže ani dnes není obtížné odhalit rozdíl mezi nimi. Tři skladby napsané na papíře pocházejícím z Čech mají navíc na první straně přípis, ze kterého vyplývá, že byly určeny pro pražského hraběte z Vrtby.

Neapolská škola

Roku 1720 se poprvé ukázalo, že Vivaldiho sláva dosáhla definitivního vrcholu, a že ho čeká ústup z výsluní popularity. V tomto roce anonymně vyšla v Benátkách knížka Il teatro alla moda (viz kapitola Co si dál přečíst). Jednalo se o vtipnou satiru, jejíž autor Benedetto Marcello v ní zesměšňoval typické nešvary benátského operního života. Za smyšlenými jmény na titulním listě se skrývala řada reálných osobností, mezi nimi i Antonio Vivaldi pod jménem Aldiviva. V kapitole Rady skladatelům si vzal Marcello na paškál typické znaky Vivaldiho kompozičního stylu. A tak ironicky doporučuje „modernímu skladateli“ hojné užívání doprovodu v unisonu nebo bez hlubokých smyčcových nástrojů, smyčců s dusítky, neobvyklých drnkacích nástrojů atd.

Po roce 1720 se však také začal v operním světě prosazovat nový styl. Mladá generace operních skladatelů pocházela především z Neapole, patřili k ní například Leonardo Leo, Nicola Porpora, Leonardo Vinci nebo neapolským stylem silně ovlivněný německý skladatel Johann Adolf Hasse. Staří benátští mistři Tomaso Albinoni a Antonio Vivaldi tak měli stále více problémů udržet nestálý zájem publika. Konzervativnější publikum v menších italských městech nebo v zaalpských zemích přijímalo jejich díla stále s nadšením, v samotném centru operního dění však neměli proti vlně nového vkusu šanci.

Jako skladatel instrumentální hudby byl však Vivaldi stále moderní. Jeho flétnové koncerty op. 10, které vyšly tiskem roku 1728, byly prvními sólovými koncerty pro tento nástroj vydanými tiskem. Jednalo se sice o úpravy starších skladeb původně napsaných většinou pro zobcovou flétnu, jejich přepracování pro flétnu příčnou však bylo velmi aktuální.

Problémy ve Ferraře

V letech 1737 – 1739 se Vivaldi neúspěšně pokoušel o operní podnikání ve Ferraře. Dnes jsme o této historii dobře informováni díky dochované korespondenci mezi Vivaldim a markýzem Guidem Bentivogliem d’Aragona. Vivaldiho opery zcela propadly, skladatel zřejmě utrpěl i značnou finanční ztrátu a navíc měl problémy s církevními nadřízenými. Přísný ferrarský kardinál Tomaso Ruffo zakázal jednou Vivaldimu vstup do města kvůli tomu, že se údajně zdráhal sloužit mše a také kvůli jeho přátelství s Annou Gir`o.

Anna Gir`o byla Vivaldiho žačkou, nejdříve pravděpodobně za Vivaldiho pobytu v Mantově. V opeře poprvé účinkovala roku 1723, v samotných Benátkách se představila jako operní pěvkyně o rok později. Stala se vyhledávanou primadonou, její současníci obdivovali zejména její dokonalé herecké umění. Vivaldi napsal řadu hlavních rolí ve svých operách přímo pro ni, účinkovala i v řadě děl jiných autorů. Zdá se, že Antonia Vivaldiho a Annu Gir`o spojovalo bližší pouto než jen profese nebo přátelství, to se však můžeme pouze domýšlet z různých náznaků. Jednou z takových indicií jsou i Vivaldiho problémy s kardinálem Ruffem.

Vídeň

Koncem dvacátých let strávil Vivaldi nějaký čas ve Vídni, patrně na pozvání samotného panovníka. O tom, že skladatel měl jisté kontakty s Karlem VI., vypovídá již sbírka dvanácti koncertů La cetra (Lyra) op. 9, kterou věnoval právě císaři. Zmínka o Vivaldiho setkání s císařem v Terstu v roce 1728 se objevuje v korespondenci Antonia Contiho: „Císař se dlouho bavil s Vivaldim o hudbě a říká se, že toho s ním za čtrnáct dní soukromě namluvil více než se svými ministry za dva roky.“

Roku 1740 se vydal dvaašedesátiletý Vivaldi na svoji poslední cestu. Jejím cílem byla opět Vídeň. Není zcela jasné proč, důvodem však mohlo být právě pozvání Karla VI. Nebo snad Vivaldi pouze doufal v uplatnění u vídeňského dvora? Zdá se totiž, že se chystal opustit Benátky nadobro. Císař však na podzim roku 1740 zemřel. Ve Vídni se Vivaldiho stopy ztrácejí, aby se vynořily o rok později. Koncem června prodal ve Vídni skladatel několik svých koncertů hraběti Collatovi, který sídlil v Brtnici na Moravě. O měsíc později, ve čtvrtek 27. července 1741, Antonio Vivaldi zemřel.

Jeho pohřeb byl velice chudý. To zmiňuje i poznámka v rukopisných Commemoriali Gradenigo: „Abbé Antonio Vivaldi, známý jako „Prete Rosso“, vynikající houslista a v nejvyšší míře proslulý skladatel v oblasti instrumentálního koncertu, který prý jednou vydělal 50 000 dukátů, zemřel kvůli výjimečné marnotratnosti chudý jako žebrák ve Vídni.“

 

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.