Bio

Bratři Fridolín a František Antonín byli typickými příslušníky rodu Weberů, nestálí, s neklidnou krví, dobrodružnou povahou a bohémskými sklony. Rodina Fridolína Webera zasáhla prudce do životních osudů Wolfganga Amadea Mozarta. S Weberovými se mladý skladatel setkal na prahu dospělosti během své mannheimské cesty, Fridolínova dcera Aloisie byla Mozartovou nešťastnou láskou, její mladší sestra Konstance se stala – za vydatné pomoci intrik paní Weberové – skladatelovou ženou, další z dcer Fridolína Webera byla později první představitelkou Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně.

 

Mladší z obou bratrů vedl o poznání dobrodružnější život. Začal studovat práva, záhy se však stal říšským důstojníkem, bojoval v sedmileté válce a v bitvě u Rosbachu byl zraněn. Známosti s důležitými lidmi z armády dokázal František Antonín náležitě využít. Díky podpoře známého generála získal úřednické místo v Hildesheimu a své postavení vzápětí vylepšil svatbou s dcerou svého přímého nadřízeného, po jehož brzké smrti převzal i jeho funkci. Ve čtyřiadvaceti letech se tak stal dvorním komorním radou v biskupských službách. Někdy v té době se také s notnou dávkou sebevědomí sám „povýšil“ do šlechtického stavu a přidal ke svému jménu kýžené „von“, které mu usnadnilo přístup do vyšší společnosti. Údajný šlechtický původ šikovně odvodil od vymřelého rakouského šlechtického rodu stejného jména. Přeskočme nyní více než dvacet let. František Antonín byl mezitím propuštěn z biskupských služeb, jako hudebník a skladatel v několika kočovných divadelních společnostech procestoval Německo, stal se kapelníkem knížecí kapely v Eutinu v Holštýnsku, opět přišel o místo a vzápětí ovdověl. Roku 1785 nacházíme Františka Antonína Webera ve Vídni, kam přijel za svými příbuznými a kde se toho roku podruhé oženil s dívkou mladší o třicet let. Svědkem byli novomanželům manžel Aloisie Weberové – tedy Mozartův švagr – a slavný operní skladatel té doby Vincenzo Righini. Weber se s manželkou Genovefou vrátil do Eutinu a zde se jim v prosinci roku 1786 narodil syn Carl Maria.

Carl Maria Weber

Sotva byl Carl Maria měsíc stár, vydala se rodina opět na cesty, tentokrát s vlastní, otcem nově založenou „von Weberovou divadelní společností“. Po deseti letech cestování se František Antonín kvůli špatnému zdravotnímu stavu své ženy oddělil od společnosti a strávil rok v Hildburghausenu. Zde našel desetiletý Carl Maria prvního učitele, nepočítáme-li jeho otce a bratra. Ještě po letech skladatel vzpomínal ve vlastní životopisné skice na důkladné základy hry na klavír, které mu poskytnul místní varhaník Johann Peter Heuschkel.

Když se o rok později přestěhovala rodina do Salcburku, studoval zde chlapec u vynikajícího hudebníka Michaela Haydna, bratra slavného Josepha Haydna. Pod jeho dohledem zkomponoval Carl Maria své první skladby, šest klavírních fuget. Jeho otec, který se již delší dobu zabýval myšlenkou, že ze svého syna vychová zázračné dítě po vzoru slavného příbuzného Wolfganga Amadea Mozarta, dal tyto pokusy okamžitě vytisknout. Poté, co nemocná Genovefa Weberová v Salcburku zemřela, se otec s dětmi vydal za příbuznými do Mnichova.

Ke studiu zpěvu, klavírní hry a komponování přibyl v Mnichově mladému Weberovi ještě další, od hudby na první pohled dosti vzdálený obor, litografie. Tuto novou tiskařskou techniku vynalezl Alois Senefelder, kterého shodou okolností Weberovi znali a který měl svoji dílnu právě v Mnichově. František Antonín Weber zkrátka hodlal tisknout skladby svého „zázračného“ syna ve vlastním podniku. Místem jejich podnikání se mělo stát saské městečko Freiberk, většího úspěchu však zde v tomto směru nedosáhli. Lépe se vedlo čtrnáctiletému „baronu“ Weberovi v hudbě – zkomponoval a provedl zde operu Lesní žínka.           

Freiberk opustili otec se synem na jaře roku 1801. Cestovali zpět do Salcburku, kde Carl Maria pod vedením Michaela Haydna začal komponovat další operu, pak se vydali na dlouhou cestu na sever Německa až do Hamburku a nakonec skončili ve Vídni. Tamní pobyt trvající téměř rok byl pro mladého skladatele velmi významný. Získal zde totiž učitele ve významném hudebním teoretikovi a skladateli abbé Voglerovi, který v neposlední řadě seznámil Webera s řadou významných vídeňských skladatelů. Je příznačné, že mezi nimi nebyl tehdejší Voglerův sok Ludwig van Beethoven.

První angažmá

Díky Voglerově pomoci obdržel roku 1804 Weber nabídku na místo kapelníka vratislavské opery. V srpnu téhož roku se osmnáctiletý „ředitel hudby“ ve svém novém působišti představil provedením Mozartova Tita, po kterém následovalo uvedení řady dalších oper. Ambiciózní dramaturgie byla doplněna novým rozsazením orchestru, jež Weber zavedl. Se svými inovacemi však zřejmě neměl přílišný úspěch. Po necelých dvou letech se vystupňovalo napětí mezi kapelníkem a správou divadla a Weber požádal o uvolnění.

Odešel do šlechtických služeb, stal se hudebním intendantem vévody Bedřicha Evžena Würtenberského v hornoslezském Karlsruhe. Zde vznikla řada instrumentálních a komorních skladeb, určených pro zámeckou kapelu, mimo jiné jediné dvě Weberovy symfonie. Jsou určeny pro menší obsazení, dané podobou kapely, zároveň však v nich najdeme virtuózní party hoboje a lesního rohu, prozrazující vysokou úroveň vévodských hudebníků.

Po půlroce byla kvůli válečným událostem kapela rozpuštěna, vévoda však Weberovi zajistil místo osobního tajemníka u svého bratra ve Stuttgartu. Zde našel mladý skladatel inspirativní přátele – skladatele a kapelníka Danziho a dvorního radu a královského knihovníka Lehra, který Webera seznámil s řadou dobových filozofických spisů. Prohloubený skladatelův zájem o psaní dokládá nedokončený autobiografický román Život umělce. Pobyt ve Stuttgartu však skončil temně. Pro finanční machinaci byli Carl Maria i jeho otec zatčeni a poté vypovězeni. Ve vězení dokončil skladatel svou operu Silvana, nejvýznamnější dílo tohoto období jeho života.

Na cestách

Stuttgartská epizoda na mladého skladatele silně zapůsobila a zároveň předznamenala konec jeho „bouřlivých let“. Pevně se rozhodl žít bezúhonný život a na znamení změny si začal vést deník. Dodnes se dochovaly jeho zápisky, které si vedl po celý zbytek života.

Ze Stuttgartu putoval Weber nejprve do Mannheimu a brzy poté do Darmstadtu, kde nyní působil jeho ctěný učitel abbé Vogler. Významnou událostí bylo uvedení Silvany ve Frankfurtu, v Darmstadtu pak ještě dokončil singspiel Abu Hassan. S řadou přátel, mimo jiné s pozdějším slavným operním  skladatelem Giacomem Meyerbeerem, založil Weber také takzvaný „Harmonický spolek“. Každý z členů tajné společnosti měl svůj pseudonym (např. Weber byl Melos) a jedním z jejich úkolů bylo postavení tisku do služeb svých uměleckých zájmů tak, že si budou vzájemně recenzovat vlastní skladby.

Roku 1811 se Weber vydal na dlouho plánovanou velkou koncertní cestu po Německu. Významná byla zejména návštěva Mnichova, kde nalezl přítele a interpreta svých děl ve dvorním klarinetistovi Heinrichu Josephu Bärmannovi. V následujících letech zkomponoval Weber pro tohoto vynikajícího interpreta řadu skladeb se sólovým klarinetem, vedle dvou klarinetových koncertů a Concertina Es dur například také Klarinetový kvintet B dur op. 34 či Grand Duo Concertant Es dur op. 48 pro klarinet a klavír. Na podzim roku 1811 podnikl Weber s Bärmannem další koncertní cestu, během níž poprvé navštívil Prahu, dále pokračovali do Lipska, Gothy, Výmaru, Drážďan a Berlína.

Praha

Další velkou koncertní cestu zahájil Weber v Gotě koncem roku 1812. Vydal se přes Lipsko do Prahy a hodlal dále pokračovat přes Vídeň do kolébky umění – Itálie. V Praze však na skladatele čekalo překvapení v podobě nabídky na vedení zdejší opery. Divadelní ředitel Liebich mu nabídl poměrně lukrativní smlouvu na tři a půl roku a Weber často strádající finanční nouzí přijal.

Pražská opera nebyla po éře kapelníka Václava Müllera v příliš dobrém stavu. Nezbývalo než soubor rozpustit a přes léto sestavit nový. Weber za účelem angažování nových zpěváků a hudebníků odjel na nějaký čas do Vídně. Po návratu jej čekala spousta organizační a administrativní činnosti, mimo jiné vypracoval nový služební řád orchestru, který však byl přijat velmi nevraživě. Zavedl také dirigování taktovkou, v opeře v té době dosud neobvyklé, neboť kapelník hrál zpravidla na klavír a o řízení se dělil s koncertním mistrem.

Za více než tři roky v pražské opeře nastudoval Weber dvaasedmdesát nových titulů a řídil přes čtyři sta představení, což představovalo úctyhodný pracovní výkon. Kromě toho také poměrně často přispíval do pražského tisku, ať už se jednalo o recenze koncertů, či o pozoruhodné „Dramatické a hudební poznámky“, ve kterých představoval nově uváděné opery. S pražskými hudebními skladateli se příliš nespřátelil. Byl poměrně kritický ke zdejším provinčním poměrům a naopak, domácí skladatelé byli kritičtí k Weberovi, jak o tom vypovídá například vlastní životopis pražského komponisty Václava Jana Tomáška.

Pražský pobyt byl pro Webera náročný i v osobním životě. Zpočátku si prožil nešťastný románek se zpěvačkou Terezou Brunettiovou, který však záhy nahradil mnohem hlubší vztah. Sopranistku Karolinu Brandtovou skladatel poznal již před lety ve Frankfurtu, kde ztvárnila titulní roli při premiéře jeho Silvany. Znovu ji angažoval při budování nového pražského souboru a zanedlouho mezi nimi vzplanula vášnivá láska. Jednalo se o prudký vztah plný rozkolů a usmíření, jak je zřejmé z desítek Weberových dopisů Karolině. Svého naplnění došel v listopadu roku 1817, kdy se Carl Maria von Weber s Karolinou Brandtovou oženil. Svatba se konala v Praze, pro nevěstu si však již Weber přijel jako saský královský kapelník z Drážďan.

Drážďany

Do služeb drážďanského dvora byl Weber angažován, aby vybudoval německou operu. Ujal se tohoto úkolu s velkými ambicemi, které však nedošly naplnění. Na prvním místě byl stále italský operní soubor pod vedením Francesca Morlacchiho a mezi oběma kapelníky vládl značně odměřený vztah. Navíc byl Weber po příjezdu do Drážďan rozčarován z toho, že zpočátku nedostal prestižní funkci „kapelníka“, srovnatelnou s Morlacchim, nýbrž pouze prakticky shodnou, formálně však méně hodnotnou funkci „hudebního ředitele německé opery“. Tato záležitost byla urovnána koncem roku 1817 a Weber se oficiálně stal královským kapelníkem. Jeho soubor byl však dále omezen tím, že nemohl zpočátku provádět italské opery; narozdíl od Prahy tedy v Drážďanech Weberova dramaturgie sestávala až na výjimky z operních děl německé a francouzské provenience.

Socha C. M. Webera v Drážďanech

Zatímco se svými kolegy hudebníky v Drážďanech Weber neměl právě vřelé vztahy, jinak tomu bylo s literáty a dalšími členy uměleckého kroužku „Liederkreis“. Mezi jinými zde poznal i básníka Friedricha Kinda, ve kterém našel dlouho hledaného libretistu pro zamýšlenou novou německou operu. Jako námět vybrali starou pověst o kouzelném střelci, zpracovanou v knize pověstí a pohádek Johanna Augusta Apela a Friedricha Launa.

Po počátečním okouzlení a horečné práci na „Zkušební ráně“ a „Myslivcově nevěstě“, jak se postupně proměňoval název nové opery, pracoval skladatel na díle s většími  časovými odstupy. Až na jaře roku 1820 se práce chýlila ke konci a 13. května si skladatel konečně poznamenal do deníku: „Dokončena předehra k ‚Myslivcově nevěstě‘, a tím i celá opera. Bohu jedinému – dík a chvála.“

Již před dokončením opery vyjednával Weber o jejím uvedení s hrabětem Brühlem, intendantem opery v Berlíně. Právě hrabě Brühl navrhl Weberovi a Kindovi, aby změnili název opery na „Čarostřelec“. Souhlasili a použili tedy stejný název, jaký měla literární předloha opery. Uvedení opery bylo několikrát posunuto, nakonec však byl termín premiéry stanoven na květen 1821. Ještě předtím dostal Weber z Berlína objednávku na hudbu ke hře Preciosa P. A. Wolffa. Ta byla v Berlíně provedena v březnu. V té době skladatel také pracoval na další opeře Tři pintové, která však zůstala nedokončena, a na řadě menších projektů.

Premiéra Čarostřelce se konala nakonec až 18. června. Dopoledne v den premiéry Weber dokončil klavírní Koncertní kus f moll op. 79, na němž začal pracovat ještě v Praze. Když ho týž den přehrával své ženě a jednomu svému žákovi, doprovodil skladbu výkladem, skutečným programem. Sám ho nehodlal zveřejňovat, dovolil však svému žákovi, aby ho zapsal. Večer řídil Weber Čarostřelce. Divadlo bylo obležené lidmi, neboť se očekávala událost. Premiéra byla skladatelovým triumfálním úspěchem, zároveň byl Čarostřelec pociťován jako výrazné vítězství německé kultury proti v opeře převažující kultuře italské a francouzské.    

Od Čarostřelce k Euryantě

Úspěch Čarostřelce znamenal změnu ve Weberově životě, tím spíše, že opera měla úspěch na významných scénách po celém Německu. Weber tak obdržel velmi lukrativní nabídku na kapelnické místo v Kasselu, kterou však odmítl (místo získal skladatel Louis Spohr). Zároveň však znamenala stále rostoucí sláva Čarostřelce definitivní roztržku s Kindem, který s cítil být příliš upozaděn.

Ještě roku 1821 byl Čarostřelec úspěšně uveden ve Vídni v divadle u Korutanské brány a tamní impresário Domenico Barbaja nabídl Weberovi, aby pro něho napsal novou operu ve stylu Čarostřelce. Skladatel usilovně hledal námět a libretistu. Přátelství s Kindem se nepodařilo znovu navázat, a tak přistoupil na nabídku literátky Helminy von Chézy, kterou znal již několik let rovněž z kroužku „Liederkreis“. Námětem se stala francouzská rytířská pověst ze 13. století, básnířka však nebyla sto vytvořit dostatečně kvalitní libreto, problémem přitom byla zejména nadměrná komplikovanost a nepřehlednost děje. Weber po konzultacích vrátil libreto k přepracování, ani jeho výsledná podoba však nebyla zcela uspokojující.

Na jaře roku 1823 Weber nastudoval v Drážďanech Beethovenova Fidelia a při té příležitosti vedl s Beethovenem dnes z větší části nezachovanou korespondenci. Zdá se, že oba skladatelé byli v přátelském vztahu, přestože se dříve Weber s Beethovenem pod Voglerovým vlivem nestýkal. K jejich setkání došlo konečně na podzim téhož roku, když se Weber vypravil za Beethovenem do Badenu z Vídně, kde právě připravoval premiéru Euryanty.

Přijetí Weberovy nové opery bylo sice vlídné, nikoli však nadšené. Po několika představeních bylo zřejmé, že předchozí úspěch se neopakoval. Problém byl zřejmě v tom, že zatímco publikum očekávalo druhého Čarostřelce, dostalo mnohem složitější a těžší kus. Od Čarostřelce se však Euryanta odlišovala nejen námětem, ale i vyššími uměleckými ambicemi skladatele, který operu sám označil jako „dramatický pokus, jehož cílem bylo sloučení a vzájemné působení všech sesterských umění“.

Euryanta neměla velký úspěch ani na dalších místech, výjimkou byly pouze Drážďany. V Berlíně dokonce Weber provedení nepřipustil, neboť tamní kapelník Spontini intrikoval proti Weberovi a hodlal poškodit dílo ukvapeným a tedy nedostatečně připraveným uvedením. Tyto starosti společně s vyčerpávajícími povinnostmi, které přinášel drážďanský operní provoz, měly podíl na tom, že se Weber na řadu měsíců skladatelsky zcela odmlčel. Navíc se stále silněji ozývala skladatelova nemoc – tuberkulóza.

Poslední cesta

Weberova tvůrčí krize vyvrcholila za jeho léčebného pobytu v Mariánských Lázních v létě roku 1824. Po návratu čekala skladatele nabídka z Londýna. Nájemce divadla Covent Garden Charles Kemble zval Webera do Londýna, aby zde řídil operní sezónu a uvedl některé své opery včetně nově zkomponovaného díla. Podobné angažmá slibovalo možnost finančního zabezpečení rodiny, a tak Weber souhlasil, že přijede do Londýna na tři měsíce a přiveze s sebou nově zkomponovanou  operu.

Z nabídnutých námětů „Fausta“ a „Oberona“ vybral Weber ten druhý, založený na stejnojmenném eposu německého spisovatele Christopha Martina Wielanda. Libretistou byl anglický sochař a spisovatel James Robinson Planchée, který v libretu použil také některé postavy ze Shakespeara. Po Čarostřelci založeném na lidové pověsti a Euryantě čerpající z rytířského prostředí vstoupil Weber v Oberonu do světa exotického orientu a zároveň do bájné říše elfů, skřítků a víl. Libreto mu poskytlo dostatek prostoru ke zvukovému rozlišení obou světů a mohl tedy – podobně jako v Čarostřelci  – – pracovat se zvukovými barvami při znázorňování lokálního koloritu orientu, středověku i bájné přírodní říše.

Operu začal Weber komponovat počátkem roku 1825, předtím se však již intenzivně učil anglicky, takže byl brzy schopen s Angličany korespondovat v jejich mateřštině, i když zatím pouze s pomocí. Na jaře odjel na několikaměsíční léčebný pobyt do lázní, cestou navštívil Goetha, který se však k němu choval chladně a přezíravě. Koncem roku odejel do Berlína, kde měla být konečně provedena Euryanta; Weberův sok kapelník Spontini byl právě na dovolené. Weber řídil poslední zkoušky, i když ho postupují choroba již značně omezovala. S orchestrem se musel dorozumívat pomocí tlumočníka, neboť neměl sílu mluvit hlasitě. Berlínské provedení Euryanty znamenalo bouřlivý úspěch.

V lednu 1826 dokončil skladatel hlavní části Oberona a začátkem února se vydal na cestu do Anglie. Spolu s ním cestoval proslulý drážďanský flétnista Bernhard Fürstenau. Vyrazili přes Frankfurt, kde se Weber potkal s přáteli z mládí, v Paříži se setkal se slavnými kolegy Rossinim, Paerem, Cherubinim a dalšími a počátkem března konečně přibyl do Londýna, kde se ubytoval v domě královského varhaníka Sira George Smarta. Angličané skladatele přijali s nadšením. Řídil oratorní koncerty, kde uváděl části Čarostřelce, a dokončoval Oberona, ouverturu a několik nových čísel, zejména pro znamenitého představitele titulní role tenoristu Brahama.

Premiéra Oberona byla 12. dubna a skončila výborně. Vypětí z uvedení nové opery však připravilo Webera o poslední zbytek sil. Dirigoval ještě několik koncertů a představení, jeho zdravotní stav se však stále zhoršoval. Rozhodl se uspíšit zpáteční cestu, den před plánovaným odjezdem však ve Smartově domě zemřel. Na kýženou cestu domů se skladatel symbolicky vypravil až roku 1844, kdy byly jeho ostatky převezeny do Drážďan. Iniciátorem této skutečně poslední cesty byl Weberův nástupce na kapelnickém místě v Drážďanech a jeho nejvýznamnější umělecký dědic – Richard Wagner.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.