Kníže hudby

V dějinách umění vidíme často mnoho nespravedlností. Významní umělci jsou za svého života přezíráni, kritizováni, ba rozhořčeně odmítáni, po smrti pak ihned zapomenuti a teprve budoucí generace s úžasem objevují jejich krásná a vývojově důležitá díla. Bezděky tak docházíme k přesvědčení, že dobový ohlas a úspěch mohou mít naopak jen průměrní a módní tvůrci, které pak zase budoucnost pohřbí v zaslouženém zapomenutí.

Budiž tedy hned řečeno, že Josquin Desprez – nejvýznamnější představitel třetí generace takzvané nizozemské polyfonie – se dočkal plné spravedlnosti: nazývali ho „musicae princeps“ (kníže hudby) již za jeho života. Zůstal jím více než století po své smrti, což bylo v dobách, které rychle zapomínaly a „historické zásluhy“ nevyzdvihovaly, rozhodně výjimečné. Svůj obdiv mu vyjádřili nejen hudebníci, ale i literáti, filozofové a výtvarníci. Patřili mezi ně současníci i následovníci: humanista Baldassare Castiglione (autor slavného spisu Dvořan, 1528), Martin Luther, Francois Rabelais (Pantagruel, 1535), hudební teoretik Henricus Glareanus (1547). Italský estetik Bartoli přirovnal Josquina v roce 1567 k Michelangelovi. Ještě na sklonku 16. století byla jeho hudba v celé Evropě v živém povědomí a stále platila jako vzor či přímo model pro novou tvorbu: Josquinova moteta využili Philippe de Monte († 1603) ve Mši super Benedicta es, Pavel Spongopaeus Jistebnický († 1619) v šestihlasé Mši super Praeter rerum seriem.

Vývoj k renesanci

Nesporně v tom všem cítíme zásadní vliv celé kulturní epochy renesance a humanismu, který od zájmu o antiku, antické umění a klasické jazyky pokročil (na rozdíl od středověku) k přesvědčení, že člověk je centrální osobností svého světa, tvořivou individualitou, jež je schopna samostatného vynalézání nových uměleckých výtvorů, jež přetrvají věky jakožto „dokonalá a absolutní díla“.

Konec „pokorné anonymity“ a rozmach individuální tvořivosti můžeme zjistit již na první pohled. Budeme-li mít nyní na mysli komponovanou polyfonní hudbu, která se ostatně v renesanci stala prakticky jediným žánrem hodným tvorby vzdělaných hudebníků, rozdíl oproti středověku je zcela markantní: zatímco ze 13. století „známe-neznáme“ dva, tři autory a ze 14. století známe „jakž-takž“ tucet, v 15. století hravě najdeme několik desítek skladatelů, které můžeme považovat za profesionály v tomtéž smyslu jako v následujících staletích. K tomu opět přispěly některé rysy renesančního životního stylu: dychtivost po zážitcích, všestrannost zájmů a zálib, touha po vyniknutí, nádheře a reprezentaci.

V hudbě se takovými středisky tvorby i provozování polyfonie staly takzvané kapely. Základem tohoto slova je latinský termín „cappella“ – kaple. Ano, byly to soubory, které provozovaly náročnou polyfonní hudbu ve dvorských kaplích velmožů při bohoslužbách, ale pochopitelně také v chrámových kaplích (pro různé měšťanské korporace, bratrstva, cechy apod.) a postupně v prostorách celých chrámů či při veřejných příležitostech náboženského života (procesí, pohřby atd.). Postupně – ale to asi až od 16. století – zahrnovaly dvorské kapely vedle zpěváků také některé instrumentalisty a prováděly i hudbu světskou – v každém případě však nikoli pro pouhé rozptýlení, ale pro umělecké potěšení vybrané společnosti.

„Verbování“ hudebníků

V 15. století se proto kapely staly klíčovými institucemi, jež pomáhaly rozvoji umělecké tvorby, výkonného umění, ba i vzdělávání v celé sféře „vážné hudby“. V kapelách vyrůstali a byli vychováváni hudebně nadaní chlapci od dětských let, po úspěšné mutaci se stávali profesionálními zpěváky, učiteli zpěvu a mnozí učiteli teorie či skladateli. Početné jsou historky o získávání (někdy doslova „verbování“, ba dokonce únosech!) slibných chlapců do kapel nebo zprávy o migraci zpěváků a skladatelů po územích západní Evropy (zejména z „úrodného“ Nizozemí do Itálie). Nezřídka bylo motivem hledání lepšího živobytí, větší prestiže, a častá byla i snaha majetných velmožů o získání proslulých osobností. Ano, „scouting“, verbování a přestupy čelných hudebníků do předních kapel – to vše mělo opravdu obdobu v tom, co se dnes děje v kolektivních sportech, kopané a hokeji. „Můj pane,“ píše v srpnu roku 1502 Girolamo da Sestola, dvořan a „hudební agent“ vévody Ercola d’Este ve Ferraře, „myslím, že žádný velmož ani král nebude mít lepší kapelu, jestliže Vaše Výsost pošle pro Josquina... Přál bych si korunovat naši kapelu tím, že budeme mít Josquina...“ Naproti tomu jiný vévodův „scout“ Gian Gascon napsal v září svému pánovi: „Mně připadá Isaac velmi vhodný k tomu, aby sloužil Vaší Výsosti, mnohem více než Josquin, protože lépe vychází se svými kolegy a komponuje častěji nové skladby. Je pravda, že Josquin komponuje lépe, ale on skládá jen když sám chce, a ne když chce někdo jiný, a požaduje plat 200 dukátů, kdežto Isaac přijde jen na 120 – ale Vaše Výsost sama rozhodne, co se má stát...“ Jeho Výsost rozhodla – angažovala Josquina.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.