Od koexistence vyznání k náboženské toleranci

Johann Sebastian Bach se narodil luterským rodičům, byl vychován v luterském duchu a po většinu života se pohyboval ve vyhraněném luterském prostředí. Luterství formovalo jeho světonázor i jeho tvorbu, v níž měla významné místo právě hudba komponovaná pro luterské bohoslužby. Bach byl luterán, ale nemusel jím být. V jiné části německé oblasti by se byl totiž mohl narodit jako katolík, či kalvinista.

 

V Bachově době vedle sebe na území Svaté říše římské existovaly tři legální křesťanské konfese, což byl v evropském kontextu pozoruhodný jev. Doznívala totiž konfesijní epocha a většině monarchů se v 17. století podařilo vnutit svým státům, nebo alespoň jejich jádrům monokonfesijní charakter. Situace v říši byla ojedinělá a souvisela s jejím unikátním politickým zřízením. Říše sice měla řadu rysů stavovské monarchie v čele s císařem, stavy se však samy považovaly za suverénní vládce, postavené na roveň ostatním vladařům Evropy. Proto si také, jakmile se v 16. století rozložil věroučný monopol katolické církve, nárokovaly právo rozhodnout o konfesijní orientaci svých poddaných.

Císařům Karlu V. (1519 – 1555) a Ferdinandu II. (1619 – 1637) se sice podařilo nápor reformace zastavit a získat katolické církvi některé ztracené pozice, ale přesvědčili se také, že věroučné sjednocení říše není realizovatelné. Kompromis byl nezbytností, ale vzhledem ke složité feudální struktuře říše se hledal jen těžko. K říšským stavům se totiž hlásila početná a pestrá společnost s rozdílným mocenským i sociálním postavením. Byli to na jedné straně kurfiřti, knížata, biskupové a opati, na straně druhé jednotlivé šlechtické rody, bohaté i chudé, a v neposlední řadě také říšská města. A pro tento zástup se mělo najít obecně uspokojivé řešení konfesijní otázky, přičemž princip obecné náboženské svobody byl předem vyloučen.

Cesta ke kompromisu

Na říšském sněmu v Augšpurku došlo roku 1555 k dohodě, která se stala výchozím právním aktem k dlouhodobé koexistenci různých vyznání. Zásada cuius regio eius religio (kdo vládne, ten diktuje vyznání svým poddaným) sice není doslovným vyjádřením sjednaného kompromisu, ale v hrubých rysech jej přece vystihuje. Od té doby měly v říši vedle sebe existovat dvě legální vyznání (katolické a luterské), přičemž konfesijní orientaci obyvatelstva v pestré mozaice rozsáhlých i zcela drobných autonomních teritorií určovala jejich vrchnost. Vznikly tak velice spletité a konfliktní právní poměry, ale přesto augšpurský mír zajistil mírovou koexistenci různých vyznání v říši na řadu desetiletí. Ve Francii ve stejné době probíhaly kruté náboženské války.

Třicetiletá válka (1618 – 1648) augšpurský mír zpochybnila a uvedla zaběhnuté konfesijní pořádky v naprostý chaos. Při mírových jednáních v Osnabrücku a Münsteru však diplomatům nakonec nezbylo, než se pokorně vrátit k ujednání z roku 1555, byť podstatně modifikovanému. Vestfálský mír legalizoval i reformované (kalvínské) vyznání a upravil dosavadní pravidla v tom smyslu, že v jednotlivých říšských státech a státečcích měly propříště platit konfesijní poměry z roku 1624. Až na české země šlo vlastně o návrat k předválečným poměrům, ovšem s tím rozdílem, že konverze vladařů už neměla být směrodatná pro vyznání jejich poddaných. Kdo se narodil na luterském území, měl zůstat luteránem, kdo na katolickém katolíkem a kdo na reformovaném reformovaným.

Cesta k toleranci

Převedení konfesijní otázky z teologické roviny do oblasti říšského práva sice neodstranilo náboženské třenice, ale vytvořilo základ k postupné sekularizaci politiky i podmínky pro každodenní snášenlivost na všech úrovních společenského života. Po vestfálském míru se v Římsko-německé říši prosadil pragmatický přístup k vyznání. Sama ustanovení vestfálského míru umožňovala naprosto absurdní situace. Například v Osnabrücku garantovalo napříště říšské právo existenci konfesijně smíšené kapituly, přičemž na biskupský stolec měl být střídavě dosazován katolický biskup a protestantský administrátor. Náboženský vývoj říše ve století po vestfálském míru je nabit rozpory: na jedné straně zástup kleriků a teologů pokračuje v náboženských polemikách a řada panovníků a vladařů usiluje o věroučné sjednocení svých držav, na straně druhé sílí hlasy relativizující konfesijní otázku. Zejména luterská ortodoxie, střežící dogmatické detaily a soustředěná mimo jiné kolem univerzity v Bachově Lipsku, se ocitla pod silným náporem ze strany takzvaných pietistů, zdůrazňujících individuální zbožnost.

Od konce 17. století na území říše rychle přibývá dokladů konfesijního pragmatismu i konfesijní tolerance. Saský kurfiřt konvertuje, aby mohl dosáhnout polské koruny, braniborští kurfiřti respektive pruští králové zalidňují svá území náboženskými uprchlíky z celé Evropy a císař přistupuje na zvýhodnění protestantů ve Slezsku. Náboženská koexistence vynucená okolnostmi umenšila naléhavost konfesijní otázky a otevřela cestu k toleranci. Pro její plný rozvoj však dodaly podnět teprve ideologie osvícenství.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.