Do devatenáctého století vstoupilo Švédsko mocensky, hospodářsky i teritoriálně oslabeno. V důsledku napoleonských válek se muselo roku 1809 vzdát držení Finska. Říšský sněm téhož roku sesadil stávajícího krále Gustava IV. a na trůn povolal vévodu Karla Södermannlanského, který poté vládl jako Karel XIII. Následně byla vyhlášena ústava, která znamenala konec absolutismu a spolu s tím i omezila pravomoci švédské šlechty. O rok později výrazně profrancouzsky orientovaný sněm zvolil následníkem trůnu Napoleonova maršála Bernadotta, jenž na trůn nastoupil v roce 1818 a stal se zakladatelem nové dynastie, která ve Švédsku vládne dodnes.
Personální unie
Bernadotte ovšem velice záhy po určení svého nástupnictví otočil kormidlo švédské politiky a přiklonil se na stranu protinapoleonské koalice. Díky tomuto obratnému politickému manévru a vítězné válce proti francouzskému spojenci Dánsku připadlo Švédsku kielským mírem držení Norska. To pak zůstalo jako personální unie spojeno se švédským královstvím až do roku 1905, kdy na základě výsledků referenda získalo samostatnost. Naopak bývalé švédské kontinentální državy, část Pomořanska a Rujánu, po roce 1815 obsadilo Prusko. Švédská expanze, trvající několik století, tedy skončila a království zůstalo omezeno na Skandinávský poloostrov.
Norsko ovšem po celé devatenácté století požívalo v rámci personální unie výrazné autonomie – mělo vlastní parlament, autonomní vládu, státní správu, finance a dokonce i armádu. Pouze v otázkách zahraniční politiky bylo zcela závislé na švédské politice. K větším vnitropolitickým rozporům v Norsku došlo až na konci století, kdy proti unii začala radikálně vystupovat liberální levice. Nutno ovšem říci, že v politických otázkách evropských dějin devatenáctého století byla role Švédska více méně pasivní – pouze za krymské války, kdy formálně vyznávalo neutralitu, se obrannou smlouvou připojilo na stranu západních mocností.
Na okraji Evropy
Velké procesy, jimiž Evropa a Severní Amerika v devatenáctém století procházely, zasáhly Skandinávský poloostrov v pouze omezené míře. Průmyslová revoluce, která radikálním způsobem proměnila sociální a sídelní skladbu tehdejší společnosti, se ve Švédsku prosazovala jen pozvolna. Rozvoji kapitalismu zde bránila jak existence poddanských vztahů, tak především absence jakékoli rozvinutější průmyslové výroby. V důsledku rozvoje těžkého průmyslu v západní Evropě tak Švédsko fungovalo spíše jako surovinová základna – především laciného dřeva a železné rudy.
Hluboko do devatenáctého století se na obchodních aktivitách podílela především privilegovaná šlechta, jež byla svých výsadních a ústavně zaručených práv zbavena až na počátku 60. let. Liberalizační tendence ovšem nadále postupovaly velice pomalu a to samé lze říct i o rozvoji politického života a občanské společnosti. Například v sousedním Dánsku zavedla všeobecné hlasovací právo již ústava z roku 1849, kdežto ve Švédsku došlo k obdobné změně až na přelomu století. Od roku 1866 zde sice na základě nové ústavy působil dvoukomorový parlament – voleb do dolní komory, Riksdagu, se ovšem mohla účastnit pouze dvacetina obyvatelstva. Zemědělské reformy, jejich počátky sahají až do první poloviny devatenáctého století, ve Švédsku vedly k doposud nevídanému nárůstu migrace. Narozdíl od západní Evropy, kde venkovské obyvatelstvo pohlcovala mohutně se rozrůstající průmyslová města, však značná část bývalých zemědělců obyvatelstva hledala svou budoucnost v zámoří. Společně s Irskem se tak Švédsko stalo na konci devatenáctého století státem s nejvyšším podílem vystěhovalců. Nedostatečně rozvinutou výrobu, a tudíž i nekonkurenceschopnost švédské ekonomiky v celé řadě oblastí se politická reprezentace pokoušela úspěšně eliminovat prostřednictvím ochranářské celní politiky. Vztah k tomuto problému se poté ve Švédsku na dlouho stal jedním z polarizačních prvků politické scény.
Národní sebeuvědomění
Velice složitou otázku vývoje Skandinávského poloostrova devatenáctého století představuje proces národního sebeuvědomění. Oproti západní Evropě zde vývoj probíhal se značným zpožděním a měl výrazně kulturní a jazykový charakter, kdežto otázky politické zde hrály až druhořadou úlohu. V samotném Švédsku se v první polovině devatenáctého století střetávaly dva kulturní směry, jeden orientovaný na německý romantismus a druhý výrazně historizující, jenž se pokoušel navazovat na staré – někdy jen domnělé – gótské tradice. Doménou druhé skupiny se stala poezie, a to především hrdinská epika, uveřejňovaná v časopisech Phosphoros či Iduna. Svého vrcholu pak historizující poezie dosáhla v dílech Isaiase Tegnéra a Johana Ludviga Runeberga. Naopak románová tvorba se zde rozvinula až s notným zpožděním – poprvé v osobě Carla Jonase Almquista. Druhá polovina století pak v literatuře představuje období ohromného rozmachu švédského písemnictví a zkonstituování zcela svébytné a přitom velice osobité kultury, jež sice měla švédský charakter, ale v níž se zároveň prolínaly prvky obecně skandinávské. Přímo ukázkově o tom svědčí propojení ibsenovské dramatiky a griegovské hudby.