Kult jedince
Poslední století středověku ukazuje modernímu historikovi dvě tváře. První, gotická, upřeně hledí k zpět do minulosti, hledajíc své vzory v idealistickém obrazu raného křesťanství. Druhá tvář s rysy renesančními se navenek jeví jako její protiklad, ve skutečnosti však i ona vzhlíží k dobám minulým, k antické kultuře a hodnotám. Jedinec pomalu přestává být odevzdaným a pokorným pozorovatelem svého osudu, pouhým článkem na kole štěstěny, a posouvá se do role hybatele, budujícího své sebevědomí z přesvědčení o vlastní zdatnosti a schopnostech.
Ilustrační obrázek
Letmý pohled na dějiny západní a jižní Evropy ve druhé polovině 15. století nabízí řadu příkladů provázanosti osudů vladařů s vývojem státních útvarů. Smrtí Karla Smělého v bitvě u Nancy roku 1477 ztroskotal pokus o vytvoření nového království na pomezí Francie a Říše. O politické a kulturní dědictví Karlova soustátí, zahrnujícího pás vévodství, hrabství a knížectví od Burgundska až po dnešní Lucembursko, Nizozemí a Belgii, se střetli francouzský král Ludvík XI. a Maxmilián I., syn římského císaře Fridricha a manžel Karlovy jediné dcery Marie. V dlouhodobé perspektivě vyšli z tohoto střetu vítězně Habsburkové, kteří se stali pány bohatých Flander a Brabantska. Říši Karla Smělého přežil také nový způsob prosazování vládní moci. V soupeření mezi panovníkem a šlechtou se pomyslná miska vah vychýlila na stranu monarchy. Rodila se absolutistická monarchie, která se definitivně prosadila až v raném novověku.
Politika a kultura v renesanční Itáli
Silná vláda jedince zapustila kořeny především v renesanční Itálii. V neustálých bojích mezi severoitalskými městskými komunami a republikami rostla moc „tyranů“ a vůdců žoldnéřských vojsk (kondotiérů). Politická mapa Itálie tak doznala ve druhé polovině 15. století značného zjednodušení. V pádské nížině hrálo prim milánské vévodství a námořní velmoc benátské republiky. V Toskánsku si tradičně silné postavení udržela florentská republika, svíraná na severu a západě papežským státem. Na jejich pomezí se udržely menší státní útvary ve Ferraře, Mantově a Urbinu. V jižní části apeninského poloostrova se rozkládalo jednotné neapolské království pod vládou aragonské dynastie.
Politická nestálost však nijak nebyla na překážku kulturnímu vývoji. Renesanční ideál vladaře potlačil hrubé vystupování válečníků a dal vyniknout uhlazenému způsobu chování. Ztělesnění nalezl tento ideál na dvorech italských vládců. Uměnímilovní despotové kolem sebe soustředili věhlasné literáty, umělce, architekty a hudebníky, aby dodávali jejich sídlu lesk a posilovali vědomí o roli vladaře jako mecenáše. Hnací sílu uměleckého patronátu tvořily zbožnost, prestiž a potěšení. Stálá dvorská služba však vrhala umělce do osidel Scylly a Charybdy. Na jedné straně jim zaručovala přiměřené společenské postavení a slušné finanční zajištění, na straně druhé svazovala jejich uměleckou svobodu. S čím menším renomé na dvůr přicházeli, s tím větší mírou služebného postavení museli počítat.
Umělec a patron
Kvalitní hudebníci byli vítanými posilami chrámových sborů církevních i městských, ozdobou dvorských kapel. Hudebním mecenátem vynikali především milánští vévodové Francesco Sforza (1450 – 1466) a Galeazzo I. Maria (1466 – 1476), ferrarský vládce Ercole I. d’Este (1471 – 1505) nebo papež Lev X. (1513 – 1521), kteří pomocí agentů lákali pod svá ochranná křídla zdatné hudebníky. Zároveň se jim však snažili jejich křídla poněkud přistřihnout, jak to dokládá drobné, ale výmluvné svědectví.
Když se milánský vévoda Galeazzo v roce 1472 rozhodl založit sbor, nešetřil úsilím, aby byl dobrý. Svému vyslanci v Neapoli poslal instrukci, aby některé z tamních zpěváků přemluvil k odchodu do Milána. Měl s nimi hovořit a slibovat „dobré benefice a dobré platy“. Roku 1474 získal vévoda jistého Josquina... Vpád francouzských a španělských armád do severní Itálie na konci 15. století přivodil soumrak dvorské kultury. Ti, kteří jižní kraje opustili, se vydali do Nizozemí, kde podzim středověku vydával své pozdní plody.