Bez oddechu a zastavení

Symfonie č. 3 A dur op. 90 „Italská“

Ponecháme-li stranou 13 neopusovaných skladeb z dětství, o nichž jsme se letmo zmínili v životopisné části, napsal Felix Mendelssohn celkem pět orchestrálních děl, která nesou toto označení a jež dostala opusové číslo. Symfonie A dur Italská je co do doby vzniku třetí, předcházely jí Symfonie č. 1 c moll op. 11 z roku 1824 a Symfonie č. 5 D dur op. 107 Reformační z roku 1832, následovaly pak Symfonie č. 2 B dur op. 52 zvaná Lobgesang (Chvalozpěv, podle závěrečné části, v níž se k orchestru připojuje – podobně jako v 9. symfonii Ludwiga van Beethovena – také vokální sólo, sbor a varhany) z roku 1840 a Symfonie č. 3 a moll op. 56 Skotská, dokončená roku 1842. První náčrty k Symfonii A dur vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830 – 1831, dílo bylo dokončeno po návratu do Berlína v roce 1832 a poprvé zaznělo za řízení skladatele v březnu 1833 v Londýně. Podle vyjádření autora se zde jedná o hudební tlumočení dojmů převážně nehudební povahy. „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě,“ napsal a dodal, že s náčrty k Italské symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesměla chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, dojmů a zážitků. Čistá instrumentální hudba bez spojení s textem nebo divadelním projevem něco podobného ostatně ani neumožňuje. Symfonie A dur op. 90 má čtyři části.

 



První věta: Allegro vivace

Vzletné a svižné Allegro vivace v 6/8 taktu, je psáno v sonátové formě. Rysem, který je pro ni – a vůbec pro Mendelssohnův zralý symfonický styl – typický, je na jedné straně písňová zaokrouhlenost (melodičnost, snadná zapamatovatelnost) témat a na druhé straně jednotný rytmický pohyb, nepřerušovaný proud orchestrálního zvuku, který spěchá stále kupředu, bez oddechu a zastavení. Hlavní téma, které slyšíme v unisonu prvních a druhých houslí, je neseno doprovodným „polštářem“ dechových nástrojů, při nástupu druhého tématu v klarinetech a fagotech se role obou těchto nástrojových skupin vyměňují. Třetí (závěrečné) téma je mírnou obměnou tématu prvního. Střední díl neboli provedení přináší ještě jedno (čtvrté) téma, které nastupuje nejprve imitačně postupně ve všech hlasech (nástrojích) smyčcové skupiny a poté se střídá a kombinuje s tématem hlavním. Toto téma, které je zároveň předzvěstí hlavního tématu věty závěrečné, se pak vynoří ještě jednou před závěrem první věty.

Druhá věta: Andante con moto

Druhá věta je pomalý vážný pochod  v tónině d moll v 4/4 taktu.

Třetí věta: Con moto moderato

Také třetí věta je mírná a klidná, co do charakteru a tempa je to vlastně menuet podobný těm, které známe z klasických symfonií Haydnových a Mozartových.

Čtvrtá věta: Saltarello: Presto

Kontrast a zároveň efektní finální završení přináší věta čtvrtá, rychlé Saltarello: Presto v 4/4 taktu a tónině a moll – což je v závěrečné větě „durové“ symfonie nezvyklé, avšak odpovídá charakteru původní (lidové) taneční předlohy. Od té se ovšem tato věta zároveň dost podstatně vzdaluje tím, že je psána podobně jako věta první na půdorysu sonátové formy.

Sen noci svatojanské op. 61

Historie vzniku Mendelssohnovy scénické hudby k pohádkové hře Williama Shakespeara je poměrně dlouhá – zvláště měříme-li ji krátkostí životního a tvůrčího času, který byl skladateli vymezen. Orchestrální předehru op. 21 napsal sedmnáctiletý skladatel v létě roku 1826 v souvislosti se zahradními slavnostmi a domácími divadelními produkcemi, na nichž byla kromě jiného předčítána a hrána Shakespearova díla v tehdy novém německém překladu Augusta Wilhelma Schlegela. Rozměrná symfonická věta jakoby v kostce shrnuje na pozadí sonátové formy děj divadelní hry a její ústřední postavy. Úvodní „tajemné“ akordy dechových nástrojů a vzápětí nato pokračující rychlé figurace smyčců pianissimo charakterizují svět snů a pohádkových bytostí. Ke slovu však přichází i okázalý lesk knížecího dvora, milostná zápletka, kolem níž se  celý děj točí (druhé neboli vedlejší téma v sonátové větě) a k tomu svět bodrých athénských řemeslníků. Střední díl neboli provedení  se pohybuje výhradně v oné říši pohádek a snů, stejně tak začátek reprízy, tj. opakování úvodního dílu a závěr skladby neboli koda.



O 16 let později, roku 1843, byl v souvislosti se svým angažmá u pruského královského dvora Mendelssohn vyzván, aby složil k inscenaci této hry v postupimském dvorním divadle scénickou hudbu. Skladatel přidal k existující předehře dalších 13 krátkých čísel, která se do značné míry vázala i k jejímu tematickému materiálu a která byla zčásti zpívaná, zčásti melodramaticky podbarvovala některé pasáže hry a zčásti tvořila mezihry (= entreakty, meziaktní hudbu). Pro koncertní účely potom vybral kromě předehry čtyři instrumentální čísla a sestavil z nich pětivětou suitu s pořadím vět Ouvertura – Scherzo – Intermezzo – Notturno – Svatební pochod. Z nich Scherzo stálo původně ve druhém dějství hry a ilustrovalo příchod skřítka Puka a jeho družiny, Intermezzo následovalo jako meziaktní hudba po druhém a Notturno po třetím dějství a populární Svatební pochod byl hrán v závěrečném pátém dějství, které končí svatbou athénského knížecího páru Thesea a Hippolyty.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.