Francie první poloviny 19. století

První polovina 19. století znamená ve francouzských dějinách období restaurace moci bourbonské dynastie a vyrovnávání se se sociálními, politickými a právními důsledky Francouzské revoluce a Napoleonova císařství. Poslední desetiletí 18. věku vedly k rozrušení starého režimu spočívajícího na stavovských privilegiích a ryze monarchickém uspořádání světa. Revoluce sice rozmetala veškeré struktury francouzského života – státní a politickou správu, církev i dobové pojetí hodnot –, avšak na jejich místo nepostavila struktury nové. Bourbonská dynastie, jež se po pádu stodenního Napoleonova císařství v osobě Ludvíka XVIII. chopila moci na příštích více než třicet let, stála před obtížně řešitelným dilematem. Na jedné straně se nemohla vrátit před rok 1789 a odmítnout veškeré výdobytky revoluce, na straně druhé však přece jenom musela reprezentovat dynastický a monarchistický princip. Ludvík XVIII. přiznal ve své chartě rovnost všech Francouzů před zákonem a zrušení stavovských privilegií, respektoval svobodu myšlení, slova, náboženství i svobodu tiskovou a zachovával i Občanský zákoník – Code civil vyhlášený roku 1804, platnost všech hospodářských smluv, konfiskací majetku i důchodů, rent a penzí. Zároveň však chartu vyhlásil jako svrchovaný monarcha a výrazně omezil pravomoci parlamentu. Parlament ztratil zákonodárnou iniciativu a schvaloval pouze zákony předložené panovníkem či panovníkem jmenovanými ministry, včetně rozpočtu. Následující období vlády Ludvíka XVIII. (1815 – 1824) pak bylo naplněno ostrými střety mezi ultraroajalisty, k nimž mimo jiné patřil i René Chateaubriand, a liberální opozice.

 

Pokus o restauraci předrevolučních poměrů

K rozhodnému posílení postavení konzervativců došlo po nástupu Ludvíkova bratra Karla X. (1824 – 1830). Karel se narozdíl od svého bratra v emigraci nijak nepoučil a rozhodně odmítl dřívější politiku, včetně okleštěného spolurozhodování parlamentu. Opakovaně prohlašoval, že raději bude „sekat dříví, než vládnout způsobem jako anglický král“. V krátkém, avšak důležitém šestiletém období, kdy panoval, znovu zaujal význačné postavení klérus. Především do škol byli ve velkém rozsahu nově dosazováni právě duchovní, takže třetina učitelů pocházela z řad kleriků a z dvaatřiceti ředitelů školských správ bylo dvaadvacet kněžími. Přes odpor premiéra Villa se kabinet rozhodl na výslovné přání krále opětovně povolit činnost dříve rozpuštěných náboženských kongregací a v trestním právu bylo znovu zavedeno stíhání rouhačství. Velký odpor pak vyvolala debata o odškodnění dřívějších vlastníků státem konfiskovaného majetku.

K porážce vlády a Karla X. nakonec vedl návrh zákona ohledně práv prvorozených, jenž měl zrušit principy revolučního dědického práva a navrátit je na úroveň stavovské primogenitury. Tím vzniklo nebezpečí skutečné restaurace, znovuzavedení aristokratických principů a popření občanské rovnosti. Návrh zákona se sice týkal pouze pozemků, z nichž daňová povinnost přesahovala 300 franků, liberální opozice ho však – – patrně oprávněně – vnímala jako předehru k dalším opatřením, která by určitě otřásla „společenskou smlouvou“. Když byl návrh 7. dubna 1826 ve sněmovně zamítnut, vláda za toto rozhodnutí činila odpovědným tisk a pohrozila zavedením tiskové cenzury.

Zákona oklešťující svobodu slova však nebyl přijat – postavili se proti němu i někteří konzervativci, včetně Chateaubrianda a Académie franáaise. Následně propuknuvší nepokoje v Paříži krále a premiéra přiměly k rozpuštění parlamentu a k oktrojovanému zavedení cenzury. Na obranu svobody tisku však začaly vznikat kluby a došlo k politické mobilizaci, jež ve spojení s hospodářskou a finanční krizí otřásala stabilitou celého politického systému.

Nově vypsané volby 17. listopadu 1827 pak přispěly k porážce konzervativců – získali 180 křesel, kdežto liberálové obdrželi rovněž 180 křesel a pravicová opozice 75 mandátů. Král byl tedy donucen jmenovat předsedou vlády vikomta de Martignac, jenž částečně liberalizoval tiskové zákony a nechal zavřít několik jezuitských kolejí. Když však zcela propadla jeho správní reforma, nespokojený král vikomta propustil a na jeho místo jmenoval svého důvěrného přítele a stoupence ultraroajalistů, prince de Polignac.

Červencová revoluce

Společnost ovšem nebyla na restaurační politiku připravena a záhy došlo v důsledku nesmlouvané politiky k revolučnímu výbuchu. Při zahájení zasedání parlamentu v březnu 1830 více než dvěstě poslanců na královu řeč odpovědělo adresou, ve které koruně vytýkali, že opustila cestu kompromisu charty, a králi přiznávali pouze úlohu smírčího soudce mezi vládou a sněmovnou. Když Karel X. tyto radikální požadavky odmítl a rozpustil sněmovnu, ztroskotaly naděje dvora, že nové volební výsledky budou vzhledem ke zlepšení hospodářské situace příznivé. Král sám zasáhl do volebního boje a 14. června vyhlásil: „Kdyby mé výsady byly oslabeny, změnil by se charakter vlády. Splňte svou povinnost, já svou také splním.“ Panovníkovy výhružky však voliče nezastrašily a do parlamentu bylo zvoleno 274 opozičních poslanců. Král na nečekanou situaci reagoval omezením tiskového práva, dalším rozpuštěním sněmovny a změnou volebního systému, jenž vylučoval liberální obchodní vrstvy. Tím opozici vyhlásil boj. Pařížský policejní prefekt dal 27. července zabavit troje noviny. Pařížané na to odpověděli pořádáním demonstrací a stavěním barikád. O den později pak studenti a členové národní gardy dobyli radnici. Vrchní velitel pařížské posádky nechal do vzbouřenců střílet, čímž ovšem pouze povzbudil revoluční nadšení. Karel se pokusil situaci zachránit rezignací ve prospěch svého vnuka Ludvíka Filipa. Ten však králův krok odmítl a přijal legitimaci od zástupců lidu, kteří ho 31. července před pařížskou radnicí dosadili do úřadu. Karel v nastalém zmatku emigroval do Anglie. Po šesti letech se rozhodl vrátit na evropskou pevninu, kde si poblíž Českých Budějovic koupil statek. Během cesty se však nakazil cholerou a 6. listopadu 1836 v habsburském Görzu zemřel. To však již třímal vládu pevně ve svých rukou „král Francouzů“ Ludvík Filip, jenž zemi galského kohouta posílil především zahraničněpoliticky, kdežto v domácí politice alespoň na několik let utlumil opoziční, protimonarchistické tendence.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.