„Bude znít paradoxně, řeknu-li, že žádný hudební skladatel není tak špatně znám jako Berlioz. Každý myslí, že ho zná. Jeho hlavní skladby jsou stále hrány na koncertech. Byla mu věnována spousta pojednání. On sám sebe vylíčil a vyložil v četných spisech. Ba i jeho tvář je populární. I ona je, jako jeho hudba, tak nápadná a tak zvláštní, že stačí jediný pohled, abyste pronikli jejím smyslem. Máme-li chápati, nepotřebujeme zvláštního zasvěcení jako u Wagnera. Jsme hned napoprvé přáteli nebo nepřáteli; a první dojem zůstane dojmem konečným. A to právě je chybou, že si ho troufáme poznávat tak lacino. Temnost škodí velkému umělci méně než patrná jasnost, neboť jestliže zůstane dlouho nepochopen, aspoň si ten, kdo chce chápat, dá práci, aby hledal tajemství jeho myšlenky. Máme-li dojít k porozumění, musíme prorazit zeď předsudků, konvenčních názorů, pedantství a myšlenkového snobismu. Vlastně musíme se sebe setřásti vše, co je dnes běžným míněním, chceme-li zbavit dílo prachu, který na ně nakupil čas.“
Tato slova napsal na počátku našeho století francouzský hudební spisovatel a romanopisec Romain Rolland. Napsal je v době, kdy evropskou hudbu ovládalo dědictví Richarda Wagnera. Berlioz byl stavěn s Wagnerem buď do příkrého protikladu, nebo se hledala mezi nimi – často velmi násilně – přímá vývojová souvislost. Oba názory byly prosazovány se značnou vehemencí a oba byly do značné míry mylné.
Osamělý běžec
Hector Berlioz vytvořil hudební myšlenku z přeludu, ze snu. Umožnil hudbě vyprávět bez pomoci slova a přitažlivosti jeho orchestrálních skladeb napomáhaly nové nástrojové kombinace, které nalézal. Stal se zakladatelem moderní instrumentace, jejíž zásady shrnul ve své Nauce. Tu rozvinul Richard Strauss a ve spojení poznatků těchto dvou mistrů s obzvláštním smyslem pro zvukovou krásu dosáhlo umění kompozice pro symfonický orchestr svého vrcholu.
Miloval dějiny, literaturu a divadlo. Mohl by se stát spisovatelem. O jeho literárních vlohách svědčí fejetony a kritiky, dopisy z cest a rozsáhlé paměti, které jsou jedinečným svědectvím o něm samém a o hudebním životě jeho doby. Budeme z nich často citovat. Jeho snad největší láskou a osudem bylo divadlo a jeho snem napsat „alespoň dvě dobré opery“. Právě na tomto poli měl úspěchů nejméně. Jeho koncepce hudebně-dramatického děje se vymykala dobovému vkusu. To však nezdůvodní nezájem téměř celých dvou staletí o Berliozova dramatická díla. Byl silnou, nezařaditelnou individualitou a stále hledal. Je autorem první programní symfonie, ve které rozbořil ustálené schéma formy symfonického cyklu. Od jeho písní s doprovodem orchestru vede cesta ke Gustavu Mahlerovi. Ve svém koncertu pro sólový nástroj a orchestr podřídil v době kultu nástrojových virtuosů efektní technické umění mimohudební myšlence.
Z lékaře těla lékařem duší?
Nejstarší syn lékaře v městečku La Côte-St. André na jihu Francie, vzdáleném asi padesát kilometrů od Grenoblu, se ovšem měl podle otcova přání věnovat rovněž medicíně. Základy hudby, které patřily k dobrému vychování stejně jako znalosti literární a historické a kterých se mu ve vzdělaném prostředí rodiny dostalo, však zatlačily otcovské přání do pozadí. Dosáhl sice dvou bakalářských titulů, ale jeho nechuť k tomuto povolání byla stále silnější: „Být lékařem! Studovat anatomii! Pitvat! Podílet se na příšerných operacích – místo abych sám své tělo i duši věnoval hudbě...“