Anton Bruckner

Bruckner nebyl zázračným dítětem. Hudbě se věnoval samozřejmě – jako ten, který má převzít otcovo učitelské povolání. Ale poslouchat varhany v blízkém St. Florianu mu bylo mnohem milejší než dětské hry s vrstevníky. Anton byl bystrý, ve škole brzy přeskočil děti svého věku a pomáhal otci vyučovat mladší školáčky. Když mu bylo devět, stal se žákem Johanna Baptisty Weiße, varhaníka v blízkém Hörschingu. Tam poznal církevní díla Bachova, Händelova, Haydnova a Mozartova. A tady někde začala rozpolcenost Brucknerova světa. Skladby hudebních mistrů, které se mu dostaly do rukou v mládí, byly už v době rozkvétajícího romantismu (o němž však v okolí Ansfelden neměli tušení) historií. Na druhé straně měl Anton od mládí určitý sklon k pompéznosti. Když byl roku 1867 do Vídně převážen v Mexiku popravený císař Maxmilián z rodu Habsburků, byl Bruckner připraven okamžitě tam odjet, aby mohl spatřit císařovu mrtvolu. Zúčastnil se exhumací Schubertovy i Beethovenovy, jen aby se mohl dotknout jejich lebek. Těmito podivnostmi vysvětlují psychologové zvláštní ritualitu Brucknerovy tvorby, do níž ovšem jaksi nepatřičně pronikají „pohanské“ prvky.

Literatura o Antonu Brucknerovi už dávno překročila tisícovku titulů. Vypráví se o něm spousta dobráckých anekdot, ale slov zlých, závistných a výsměšných nepadlo o nic méně, než bylo napsáno a proneseno oslavných ód a vznešených projevů. O skladatelský odkaz a propagaci se starají instituce nesoucí Brucknerovo jméno: existují Brucknerovy společnosti, pořádají se Brucknerovy festivaly, vycházely a vycházejí časopisy jemu speciálně věnované. Pro rakouskou hudbu představuje Bruckner jeden z vrcholů domácího hudebního vývoje, v dějinách symfonie znamená jeho dílo zenit tvorby 19. století. A přece je příběh tohoto učitelského synka z Horního Rakouska a jeho monumentálního díla stále velkou hádankou.

Vídeňský panovnický dům se ve druhé polovině 19. století řídil vlastními zákony, které ho oddělovaly od ostatní společnosti – tzn. všech poddaných bez rozdílu jejich společenského postavení. Sám císař byl zván náčelníkem panovnického domu, byl jeho vrchním a jediným soudcem. Ostatní členové panovnického domu požívali rovná dědická práva, kterých se mohli pouze zříct – jako tomu bylo v případě Františka Ferdinada d’Este, jenž uzavřel nerovný sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou, přičemž se ovšem musel zříci nástupnických práv pro děti vzešlé z tohoto manželství. Panovnický dům sám sebe považoval za jakýsi stát ve státě, resp. stát stojící nad státem.  Formálně se habsburský rod řídil tajnými rodinnými stanovami z 3. března 1839. Díky tomuto formálnímu uspořádání mohl panovník zcela ovlivňovat soukromý život všech příslušníků panovnického domu – výchovu, vzdělání, povolání, uzavírání manželství, cestování do ciziny apod. K největšímu střetu v rámci domu došlo patrně mezi Františkem Josefem I. a jeho bratrem Ferdinadem Maxmiliánem, jenž se svému bratrovi nakonec postavil a svévolně, bez císařského schválení podnikl své mexické dobrodružství, jež mu bylo osudné. I on se však v roce 1864 musel vzdát následnického práva a dokonce i všech práv arcivévody.

Autoři textů:

Vlasta Reittererová
Jaromír Havlík
Martin Nodl

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.