Bio

Tvůrci středověké hudby byli v drtivé většině anonymové a – i když známe několik autorských jmen – jejich životopisy lze jen stěží sestavit. Určitou výjimkou jsou jen mnozí trobadoři, truvéři a minnesängři, zejména ti, kteří pocházeli z aristokratických vrstev. Zde ovšem vyvstává problém jejich autorství melodií, kterými opatřili své básnické texty. Připomněli jsme si jména dvou velkých zjevů v epoše převratu tvorby polyfonie okolo roku 1200 – ale jen Magister Leoninus, který se ve zralém věku stal význačným hodnostářem kapituly a katedrály Notre Dame, byl nalezen v archivních dokumentech spolu s datem úmrtí. O Magistru Perotinovi, jenž byl z „ryze hudebního“ hlediska pro další vývoj polyfonie asi významnější, nevíme ani to! Zkrátka: kdo rád čítá o narození, dětství, mládí a zrání hudebních skladatelů, o jejich mladistvých zájmech, láskách i nesnázích, ten bude ve středověku (a ještě i v několika dalších staletích!) určitě zklamán. I ke stručnému nastínění životního běhu Guillauma de Machaut budeme potřebovat (kromě hrstičky pevných faktů) mnoho obecných poznatků o době a jejích sociologických zákonitostech, hodně dedukcí z dochovaných skladeb i pouhých domněnek.

 

Několik jasných fakt

Chceme-li hrát s čtenářem otevřenou hru, pak musíme říci, že pro mládí našeho skladatele máme k dispozici vlastně jen jedno pevné datum: v roce 1324 Machaut složil moteto Bone pastor Guillerme – Bone pastor, qui pastores u příležitosti  jmenování nového arcibiskupa remešského (Guillaume de Trie). Je přece jisté, že příležitostnou skladbu – a takový podnět se zračí z jejího textu – nelze skládat ani o rok dříve, ani o rok později. Pak by tu měl být ještě jeden – poměrně jasný – fakt, totiž místo narození: champagneské městečko Machault, asi 40 km vzdálené od Remeše. Někteří badatelé však toto rodiště zpochybňují a přiklánějí se (byť s otazníkem) přímo k Remeši, kde je k roku 1310 dosvědčen jakýsi Wuillaume Machaux, jenž by tedy mohl být skladatelovým otcem. Spekulace mohou začít: narodil se v Machault, přestěhoval se do Remeše? Sám autor později napsal: „Já Guillaume jsem zván, jenž de Machau jsem příjmením...“ Tak by to také mohlo být – i když pojem „příjmení“ nebyl tehdy ještě závazný tak, jako je dnes, a Guillaume je mohl užívat jako připomínku rodového původu. Připusťme tedy, že Remeš byla městem Guillaumova dětství a patrně i raných školních let. Vyhýbavé, ale vcelku neproblematické je datum narození: samozřejmě je vymyšleno na základě úvahy o stáří skladatele (zemřel skutečně 13. dubna 1377) a kompozičně vyspělé moteto mohl asi složit nejdříve „kolem dvaceti let“ věku. Tím bychom byli (až na jednu věc, o které napíšeme níže) s Machautovým mládím hotovi. Pojďme však ještě chvíli spekulovat...

Ars nova

Zmiňované moteto je totiž komponováno ve stylu tehdy zcela novém, provokativně moderním, který sami jeho původci označili termínem ars nova. To bylo samo o sobě nezvyklé, neboť ve středověku staré a tradiční bylo správné, kdežto všechno „nové“ budilo podezření. A vskutku právě onoho roku 1324 byl dokončen spis teoretika Jacoba z Lutychu Speculum musicae, který s „novým uměním“ vášnivě polemizuje, a papež Jan XXII. vydal konstituci Docta sanctorum patrum, v níž zakazuje provádět skladby „žáků nové školy“ v kostele! Námitky jmenovaných mužů jsou částečně malicherné a hlavně staromilské. Vývoj hudby nezastavily. Ale kde byl počátek tohoto „dramatu“?

Guillaume de Machaut

Někdy mezi lety 1310 a 1315 v okruhu pařížské univerzity – jak se píše v dobovém svědectví – „v navarrské koleji vynalezl Philippe de Vitry“ (1291 – 1361) „čtyři prolace“, to jest – srozumitelněji řečeno – nový systém rytmiky a jejího notačního zaznamenání. Nechceme tu jít do příliš odborných podrobností, a proto řekněme jen toto: ve starší teorii (asi od poloviny 13. století) bylo pravidlem, že se notové hodnoty dělily na třetiny – „dlouhá“ (longa) se dělila na tři „krátké“ (brevis) atd. V transkripcích do dnešní notace tedy – až na nepatrné výjimky – vládne 3/4 (případně 9/8) takt. Vitry navrhl vlastně tu nejjednodušší věc: dělit notové hodnoty také na poloviny. Systém metriky tak nabídl – moderně řečeno – škálu taktů, jež vydržely prakticky až dodnes: 2/4, 6/8, 3/4 a 9/8 – ten však mohl vypadat díky odstranění starších pravidel a zavedení „nejkratší“ hodnoty, minimy, jinak než kolem roku 1300. Systém popsal v roce 1321 pařížský profesor matematiky, astronomie a nepochybně vzdělaný hudebník Johannes de Muris ve spisu Notitia artis musicae (Znalost hudebního umění), avšak Philippe de Vitry jej zřejmě šířil už dříve: jednak snad formou nějakých univerzitních čtení (na základě poznámek posluchačů, dochovaných na mnoha místech Evropy a v různých dobách, byl později „rekonstruován“ fiktivní traktát Ars nova, který Vitry sám nesepsal), jednak – zcela určitě – svými vlastními skladbami zapsanými nejpozději před rokem 1316 do jednoho z exemplářů polemického spisu proti řádu templářů (Roman de Fauvel). Ovšem tyto skladby představovaly rovněž nebývalou „novotu“ – inovaci sto let starého žánru moteta – takzvané izorytmické moteto.

Mohli bychom tu uvést ještě další důkazy toho, že už v roce 1324 ovládal Guillaume de Machaut techniku izorytmického moteta (viz Fakta) a že znal patrně moteta Vitryho (organizaci vrchních hlasů a podobně). Zdá se nám, že na tomto základě smíme vyslovit aspoň domněnku, kterou se obávají napsat i čelní machautovští badatelé: že Machaut někdy kolem roku 1320 pobýval v Paříži. Snad tu studoval na univerzitě, byť studia asi nedokončil, snad se pohyboval v blízkosti (o desítku let staršího) Philippa de Vitry, snad...

Ve službách krále Jana

Vykročme však za hranice domněnek, ověřených fakt máme ještě dostatek. V době, ke které jsme dospěli, totiž Guillaume de Machaut vstoupil do služeb českého krále Jana Lucemburského. Stalo se tak zřejmě v roce 1323 – v určité úřední listině z roku 1335 se uvádí, že Machaut slouží českému králi již 12 let. Mohlo by tomu tak být – v onom roce král Jan ve Francii vskutku byl: přivezl na francouzský dvůr svého sedmiletého syna Václava, který tu dostal – už navždy – jméno Karel, a zúčastnil se korunovace své sestry Marie, která se vdala rok předtím za francouzského krále Karla IV. Krásného. Na podzim roku 1323 pobyl Jan ještě v Lucemburku. Zvídavý čtenář by se pochopitelně mohl ptát: kde se tedy Guillaume s králem Janem setkal? Kdo (a kde) ho králi doporučil? Nepouštějme se raději do spekulací – je nicméně pravda, že korunovace se odehrála v Paříži, leč ani z Remeše do Lucemburku to není příliš daleko.

V každém případě však pro Guillauma začala velká životní kapitola, která trvala takřka čtvrtstoletí (král Jan zahynul, jak známo, v bitvě u Kresčaku roku 1346), ale ve svých důsledcích ještě mnohem déle. Machautův životní běh v onom čtvrtstoletí by se dal dosti dobře rekonstruovat, neboť králův klerik (měl tedy již asi nižší svěcení) a sekretář svého pána provázel na jeho oficiálních i válečných cestách křížem krážem celou Evropou. Věnujme tomu nicméně jen několik shrnujících poznámek.

Předně: Machaut byl věrným a zcela oddaným „zaměstnancem“ krále Jana.

„Mé srdce vždy ho velebí

za to, že vzal mě do služby...,“

píše v básni Přátelská útěcha (1357). Ale to není zdaleka jediná zmínka o českém králi. Celé dlouhé pasáže mu věnuje i v dalších básnických spisech. Soud českého krále je celý oslavou krále-rytíře, na „šlechetného dobrého českého krále“ bude vzpomínat i v dalších básních až po jednu z posledních, Dobytí Alexandrie, kterou složil na konci svého života, čtvrtstoletí po smrti krále Jana. Básník Machaut provázel svého pána snad po všech bojištích, na kterých český král ochotně a statečně zápolil – s mocnými tehdejšího světa i s pohany.

„V paměti krále Čechů měj,

jenž do Francie, Němec jel,

do Lombardie, Savojska,

do země dánské, Uherska,

do Polska, Krakovska a Ruska,

do Litvy, Mazovska i Pruska

dobývati čest rytířskou...“      (Přátelská útěcha)

Bitvy, strázně, harcování bažinami... Častokrát Machaut dotvrzuje svá vyprávění slovy „byl jsem tam, věřte, pravda je to.“ Štědrý král, jenž každému stále dával... Slavnosti, hostiny, přepych králova sídla... Maně se ptáme: je to skutečně pravda? (Vždyť pražským sídlem byl zřejmě dům U zvonu na Staroměstském náměstí, Pražský Hrad byl v rozvalinách!) A ještě něco důležitějšího: ani zmínka o hudbě, o Machautově hudbě, ani verš ve smyslu „potěšil jsem krále svou písní“… Divné! Byl Machaut tak skromný? Anebo skutečně v tom ruchu cest a výprav nezbyl čas na dvorský život, odpočinek, uměleckou zábavu?

Machaut (vpravo) na pařížském manuskriptu z roku 1350

Tyto otázky jsou traumatem (českých) historiků a muzikologů, kteří by tak rádi viděli „francouzskou kulturní vlnu“, v níž by přirozeně jeden z hlavních představitelů francouzské poezie a hudby 14. století hrál snad zásadní roli. Zde už nelze psát v plurálu – mínění se liší. Autor těchto řádek se domnívá, že naším údělem je smutná skepse: Machaut nepřinesl do českých zemí „moderní“ francouzskou hudbu, ani tu nepředával své znalosti a schopnosti nějakým dychtivým českým hudebníkům. Vždyť zde pobyl – jak spočítal Jozef Felix – celkem asi jedenáct měsíců, roztříštěných ale do devíti let. Nebyl tu ani moc spokojen: tam „není liliový květ – neb mrazí tam, i když je léto.“ Last but not least – žádnou hudební skladbu české provenience z prvé poloviny 14. století nelze klást do souvislosti s Machautovou hudbou a obeznámenost českých vzdělaných hudebníků s rytmickým a notačním systémem ars novy je prokázána až v poslední třetině 14. století.

Léta tvorby

Zahraniční muzikology tyto otázky příliš netrápí. Lze totiž dobře pochopit, že plně a bez oddychu zaměstnaný Machaut neměl asi mnoho příležitostí a klidu, aby se věnoval svým múzám – poezii a hudbě. A tak střízlivě a patrně oprávněně konstatují, že největší část svého díla Machaut vytvořil až poté, co se usadil – – v Remeši. Kdy, proč a jak?

Odbočme opět k sociologii. Panovníci (a významní aristokraté vůbec) zabezpečovali své věrné služebníky obvykle tak, že pro ně získali výnosná církevní obročí. Král Jan se o to staral už od roku 1330, kdy žádal papeže o kanovnické místo pro Machauta ve Verdunu, později v Arrasu. Šlo o takzvané „exspektance“ – pro případ, že se uvolní místo. Podařilo se to však až v roce 1335, kdy papež Benedikt XII. jmenoval Machauta kanovníkem v Remeši. Machaut přijal tuto prebendu v roce 1337, ale ujal se své funkce pravděpodobně až v roce 1340 či o málo později. Je zřejmé, že měl určité výsady a často se z Remeše vzdaloval v zájmu služeb, v nichž setrvával: do smrti u Jana Lucemburského (1346), poté u jeho manželky Bonny (do roku 1349), ale i v následujících desetiletích u různých mocných aristokratů své doby, jako byli navarrský král Karel, vévoda Jan z Berry, král Karel V., kyperský král Petr z Lusignanu a jiní. S Petrem z Lusignanu snad ještě jednou zavítal do Prahy v roce 1363.

Přes to všechno znamenal kanonikát pro Machauta jistě značné uklidnění, byť tím neodešel „na odpočinek“. Teprve nyní se však mohl přece jen soustavněji věnovat tvorbě. Víme už, že napsal celou řadu výpravně lyrických básní (dits) – v některých se zabývá jakousi „teorií básnictví“ (Prolog k souhrnnému dílu, asi 1371), do jiných zařadil jedno- i vícehlasé písně – Lék Štěstěny, 40. léta, Pravdivá rozprava, ca 1365 (viz Průvodce hudbou), zbytek tvoří oslavné a kurtoazně laděné básně (například Soud krále navarrského, 1349, Příběh o studánce lásky, ca 1361, a jiné). Sbírkou nezhudebněných lyrických básní je Chvála paní (La Louange des Dames). Víme, že v mládí složil izorytmické moteto (později dalších 22), a víme o kompozici mešního cyklu, díky níž se zapsal do věčnosti. Zatím jsme se ale nezmínili o jeho písňové tvorbě.

Machaut básník a hudebník

Z hudebního hlediska znamená francouzské 14. století pro píseň také výrazný převrat. Ještě ve 13. století kladli hudebníci (nechorální, volně vytvořený) nápěv do spodního hlasu. O století později – řekli bychom „přirozeně“ – se hlavní melodie s textem objevila v hlasu vrchním, zpravidla nejvyšším (cantus) a byla svým způsobem doprovázena spodními hlasy (tenorem, případně i kontratenorem) bez textů, tedy možná jen nástroji. Tato sazba je označována jako kantilénová věta.

Básnické texty navazují (rozhodně u Machauta) na svět truvérské kurtoazní lyriky se všemi jejími protagonisty (krásná, zbožňovaná, nedostupná paní – roztoužený, věrný, nešťastný milovník-vazal a podobně) a motivy (jarní příroda, umírání z lásky i nelásky, žárlivost, bolest ze vzdálené milé a podobně). Ale hlavně navazují na ustálené formy – zejména ballade, rondeau, virelai – v nichž také obvykle vystupují refrény, jež jsou pozůstatky geneze tohoto žánru v tanci a družné zábavě. Z tohoto hlediska ovšem Machautovy písně nejsou nijak originální – stěží tu najdeme nějaké velmi osobní momenty, témata, stěží bychom tu něco vydedukovali pro Machautův životopis, pro poznání básníkových  životních peripetií, zážitků. Je to „jen“ výmluvná apoteóza ženy a lásky. Jeden rys však nelze Machautovým básním upřít: mimořádnou poetickou atmosféru, virtuózní slovní vynalézavost, pestrost rýmů, formovou dokonalost a hudebnost jeho veršů.

Tyto charakteristické znaky Machautovy poezie jsou pak jen umocněny jejich hudbou. Machaut zhudebnil 42 balad, 22 rondelů, 33 virelais, 19 lais, 1 plankt a 1 „královskou píseň“, úhrnem tedy 118 básní, a to v jednohlasé i vícehlasé podobě (ta vysoce převažuje v baladách a rondelech). Zde musíme zdůraznit, že jako hudebník – skladatel polyfonie – Machaut již nemohl jít „vyšlapanými stezkami“, nýbrž musel objevit cesty nové. Stěží lze hovořit o předchůdcích: na konci 13. století sice Adam de la Halle složil několik kratičkých tříhlasých rondelů, ale jejich nápěvy umístil do středního hlasu. Od Philippa de Vitry se dochovalo množství písňových textů (sám Petrarca ho nazval „jediným nyní francouzským básníkem“), ale hodnověrné autorství hudby k nim nelze v pramenech prokázat. Machaut byl tedy v tomto ohledu průkopníkem žánru doprovázené světské písně. Jeho kantilénové písně sahají od prostých dvojhlasů (nápěv + jednoduchý tenor v dlouhých hodnotách) až k tří- a čtyřhlasým vyváženým větám, naplněným mnohotvárným těkavým pohybem všech hlasů. Někdy experimentoval (izorytmie, račí postup v  rondelu Můj konec je mým počátkem, vícetextové balady, kánony), ale co víc: v některých písních se přiblížil už těsně k harmonickému cítění, jež se prosadilo až o století později, v některých písních probleskne „neutrálním“, jasným, ale trochu chladným  leskem jeho hudby vášnivý či bukolický výraz, podtrhující slova básně. Tu jsme na prahu nové doby, která přijde a stane se kódem blízkým i posluchačům moderní doby.

Epilog a poslání

Ač se to takřka nedá vyčíst z jeho díla, nežil Machaut od poloviny svého života v nijak idylické době. Viděl kolem sebe zdrcující řádění černého moru, pokračující a stále nepříjemnější vývoj stoleté války (anglický král Eduard III. obsadil na přelomu let 1359 a 1360 Remeš), po šedesátce se ozvaly nemoci...

V tuto chvíli učinil Machaut – snad vůbec jako první hudebník v dějinách – pozoruhodné rozhodnutí: shromáždil a pod svým dohledem dal napsat celý svůj umělecký odkaz – básnický i hudební. Těchto souhrnných kodexů se dochovalo sedm, jejich datace se u různých badatelů liší, ale zcela nesporné je to, že nejstarší z nich byly psány pod autorovým dohledem. Bohužel nejsou očividně zaznamenány chronologicky, ale po jednotlivých žánrech.

Z tohoto samotného faktu vyplývají důležité poznatky. Guillaume de Machaut se považoval za umělce (básníka a skladatele) takřka v moderním smyslu slova. Pojem „skladatel“ bychom tu měli podtrhnout: Machaut byl nesporně vzdělaný hudebník, ale byl více než to. Středověký hudebník svou tvorbu zpravidla také sám provozoval (Leoninus, Perotinus), kdežto Machaut ji tvořil pro jiné hudebníky. Byl však opatrný: nedal z ruky skladbu, kterou předtím neslyšel, jak víme od něho samého. Kritériem mu tedy nebyla „teoretická správnost“, ale živý smyslový vjem – a to je také „moderní přístup“. Dále: cítil (anebo přímo věděl), že jeho umění je žádáno, a proto je poskytoval dále. Bezpochyby zúročil svůj bohatý a široký vztah k mocným tohoto světa, k aristokracii, která chtěla pěstovat náročné podoby svého stavovského umění kurtoazní lásky. To se očividně nepodařilo jeho staršímu souputníku Vitrymu, od kterého po jeho mladistvých „výbojích“ od ca 1320 už prakticky nic neznáme!

Jak shrnout Machautův tvůrčí život? Měšťan rodem, musel si zajistit živobytí službou. Měl štěstí, jeho pán (který také měl životním heslem „Ich dien“, Sloužím) se mu velkoryse odvděčil a Machaut se mohl vrátit k tomu, co mu bylo nesporně bytostným cílem: být umělcem slova a hudby. Dočkal se ohlasu a vděku – co v oné době upřímnějšího a vřelejšího mohlo být než epitaf E. Deschampse:

...ó GUILLAUME náš, nelze představit si,

že někdo by vás mohl vystřídat

a v harmonii po boku vám stát.

Artois uctívá umělce svého

a celá Francie jde oplakat

smrt Machauta, básníka vznešeného.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.