Dlouholeté války proti Napoleonovi, nemalé zadlužení státu, ale i jednotlivců, jehož vyvrcholením byl roku 1811 státní bankrot, hluboce zasáhly hospodářský život v zemi. Je až s podivem, že právě nejtěžší válečná léta představují zároveň období největšího rozmachu vídeňské porcelánky a kromobyčejného rozvoje řady odvětví uměleckého řemesla. Nemalou zásluhu na tom má nepochybně i povolání Heinricha Friedricha Fügera na místo ředitele Vídeňské akademie v roce 1795. Byl to právě Füger, zajímající se zejména o antické umění, jehož zásluhou doznala Akademie nového rozmachu.
Umělecké řemeslo
Prosperovala nejen umělecká řemesla tradiční, dokonce začala vznikat i řemesla nová. Tak například byla Danningerem založena vídeňská škola uměleckého bronzovnictví, nově se konstituovalo umělecké kovolijectví, především zásluhou hraběte z Wrbna, nejvyššího hofmistra císaře Františka. Do doby po Vídeňském kongresu (1814 – 1815 za účasti zástupců mocností, které bojovaly proti Napoleonovi s cílem nového uspořádání poměrů v Evropě po porážce Napoleona) spadá založení Lobmeyerova domu na obchod se sklem a slavné Dannhauserovy sklářské dílny. Byl to právě především Lobmeyerův dům, který měl neobyčejně rozsáhlý podíl na obchodu se sklem a patrně nejvíce ovlivnil i sklářskou produkci.
Ve dvacátých letech 19. století bylo jenom ve Vídni na 400 truhlářských dílen, jejichž výrobky směřovaly nejen do Uher a Haliče, ale i do Ruska, Moldavska, severního Německa a do Francie. Vůbec drobných řemeslnických dílen a dílniček byla ve Vídni celá řada. Vedle zmíněných truhlářů, kteří co do množství byli jedněmi z nejvíce zastoupených, to bylo více než 300 zlatníků a stříbrníků.
Vysoká škola technická
Významnou úlohu pro rozvoj řemesel a průmyslu především sehrálo založení Vysoké školy technické v roce 1816. Zásluhou neobyčejně bohatého kabinetu mezinárodních továrních výrobků, který zároveň představoval největší technologickou sbírku tohoto druhu na světě, se škola záhy po svém založení stala významným střediskem zprostředkujícím nejnovější poznatky všeho druhu – jak z oblasti průmyslu, tak řemesla užitého i uměleckého. Nejen tento kabinet, ale v neposlední řadě i výstavy pořádané od třicátých let (nejprve v jezdecké škole) hrály významnou úlohu jak z hlediska hospodářského, tak – a to především – z hlediska didaktického.
Stavební vývoj
Podíváme-li se na stavební vývoj města na Dunaji blíže, zaujme patrně skutečnost, že určující úlohu v období klasicismu sehráli především cizí umělci. Patrně nejvýznamnějším zástupcem je Louis Montoaer, jehož dílem je nádherný palác ruského vyslance Rasumovského (1805 – 1811), jedna z nejkrásnějších, nejkvalitnějších staveb klasicistní Vídně (a to i přesto, že části paláce padly za oběť požáru roku 1814). Pokud se týká dalších staveb, tak vedle palffyovského paláce a rakousko-uherské banky spadají do tohoto období především stavební úpravy stávajících objektů – přestavby či rozšiřování (například zámek v Schönbrunnu či jezuitský kostel). K nejvýznamnějším mistrovským dílům pak bezesporu patří náhrobek arcivévodkyně Marie Christiny v augustiniánském kostele, jehož autorem je Antonio Canova.
Zdálo by se, jako by ve srovnání s obdobím baroka, či podíváme-li se na druhou polovinu 19. století, stavební aktivita téměř ustala. Avšak ve Vídni konce osmnáctého a počátku devatenáctého století se stavělo. A stavělo se rozhodně v nemalém rozsahu, avšak poměrně marnotratně. Zděné hradby, obklopující město v pevném sevření, byly na Napoleonův rozkaz roku 1809 rozstříleny, avšak nedlouho poté byly znovu opraveny, bez ohledu na to, že nárůst počtu obyvatel a rozšiřující se předměstí byla s vlastním městem zcela nedostatečně propojena. Hlavní město monarchie se tak z těsného hradebního sevření postupně vymanilo teprve ve druhé polovině 19. století.