Nové drama a divadlo v čase Ludvíka XIV.

Francouzské divadlo klasické doby

V průběhu 17. století narostl počet francouzských mimopařížských hereckých společností: žádný soubor – držící pohromadě na základě tříletých smluv – se zatím nemohl v hlavním městě uchytit natrvalo bez svolení krále. Teprve od třicátých let se společenské i ekonomické postavení herců začalo zlepšovat i díky podpoře mocného ministra Richelieua a do Paříže přesídlilo nastálo několik konkurenčních souborů. Královský výnos Ludvíka XIII. z roku 1641 dokonce úředně sňal z herecké živnosti „cejch hanby“, ale ani v jeho pravomoci nebylo změnit dekrety církevní, které hercům odpíraly svátosti včetně křtu, svatby a pohřbu.

 

Přibližně ve stejné době dal kardinál Richelieu ve svém paláci zřídit po italském vzoru první francouzský divadelní sál s jevištěm vybaveným pro kulisy. Jeho nástupce, neoblíbený první ministr, rodilý Ital Jules Mazarin (nebo vlastně Giulio Mazarini), se do Francie rozhodl zavést svůj nejmilejší umělecký žánr: italskou operu. Za tímto účelem nechal na náklady státní pokladny přestavět královský palác (Palais Royal) tak, aby pojal náročný podvozkový systém výměny dekorací. Jednu z prvních operních inscenací uvedených v Paříži představovala Andromeda od Pierra Corneille, uvedená roku 1650, která zahájila módu „mašinistických her“. Scénografické novinky byly – za režie Mazarinovy – hojně uplatněny v roce 1660 při svatbě budoucího krále Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezou. Po nástupu na trůn zůstal Ludvík příznivcem divadla: Jeho oblíbeným žánrem byla zejména „comédie-ballet“, složená z dialogických scén i baletních vystoupení. Mnohé z nich byly společným dílem tandemu Moli`ere-Lully.

Zrození tragédie ve francouzském provedení

Navzdory snahám několika divadelních ředitelů zůstávala ve Francii dlouho nejpopulárnějším žánrem fraška, která se v mnohém blížila italské commedii dell’arte: i v ní se objevovaly například standardizované postavy ve standardizovaných oděvech a improvizace hrála prvořadou úlohu. Ve druhé třetině 17. století se ovšem ve Francii rozvinulo klasické drama, oproštěné od církevního vlivu i kontroly, navazující na renesanční divadlo (a jeho prostřednictvím především na tradici základních divadelních žánrů antických, tragédie a komedie, které byly striktně odděleny). Na jedné straně tragédie, „vysoký žánr“, s náměty z antiky a z vyšších společenských vrstev a skládaný ve dvanáctislabičných alexandrínech; na straně druhé komedie, připouštějící na scénu prózu i neurozené osoby. Zákon tří jednot – času, místa a děje – byl neporušitelný. První tragédii nového věku představovala Sophonisbé (1634) Corneillova odpůrce Jeana de Mairet (1604 – 1686). Tradice francouzské tragédie je nicméně spjata v prvé řadě se jménem Pierra Corneille (1606 – 1684), původem vzdělaného právníka z normandského Rouenu. Bitva o Cida (1636 – 1637) znamenala přelom v umělecké dráze autorově i v dějinách francouzského dramatu. Konflikt povinnosti a lásky z časů reconquisty, příběh Rodriga a Ximeny soustředěný do pěti aktů, čtyřiadvaceti hodin a jediného města, znamenal obrovský úspěch, ale i odsudek dramatických puristů. Spor o Cida rozřešila – v podstatě ve prospěch Corneillův – až Francouzská akademie, před jejíž tribunál jej odkázal sám Richelieu.

Jeden za všechny:  Molière

Z tria Lullyho libretistů – Racina (1639 – 1699), Corneille a Molièra – zasluhují zvláštní pozornost pohnuté osudy třetího z nich. Jean-Baptiste Poquelin, jak znělo jeho skutečné jméno, nejvíce poznal kontrasty mezi leskem a bídou hereckého a spisovatelského řemesla. Ačkoli mu otec –  – královský čalouník – umožnil absolvovat prestižní, aristokratickou kolej, mladíka nepřitahovala ani studovaná práva, ani nástupnictví v otcově podniku. Pod jménem Moli`ere podepsal smlouvu s hereckou společností rodiny Béjartových a pokusil se o štěstí v Paříži. Ale v hlavním městě zanechal jen dluhy a tak se v roce 1645 – třiadvacetiletý – vydal se svými komedianty na „tour de France“. V Lyonu se v roce 1656 poprvé dočkal adaptace vlastní hry, Dépit amoureux a brzy byl vyzván knížetem Contim, aby obveseloval stavy v jihofrancouzském kraji Languedoc. O tři roky později již mladý herec a dramatik triumfoval se svými Směšnými preciozkami v Paříži před samotným králem, který se rozhodl nadaného umělce i jeho skupinu podržet při dvoru. Pro Ludvíkovo rozptýlení psal Moli`ere i baletní komedie – a pro obživu svých komediantů také lidové frašky. Ale již v následujících letech pobouřily hry jako Škola pro ženy, Tartuffe či Don Juan devótní stranu kolem markýzy de Maintenon, budoucí druhé manželky Ludvíka XIV. Na počátku roku 1673 podlehl Moli`ere vyčerpání: Podle legendy zemřel přímo na jevišti při představení Zdravého nemocného. Ve skutečnosti zemřel až o několik hodin později: ve foyer pařížské Comédie FrancŁaise v Palais-Royal se dodnes vystavuje křeslo, ve kterém prý umíral. Církev odmítla přijmout Moli`erovo tělo do posvěcené půdy.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.