Toccata a fuga d moll BWV 565
Spojení volné improvizační věty a kontrapunkticky výrazné fugy se stalo v období pozdního baroka běžnou záležitostí nejen varhanní produkce. Toccata a fuga d moll vznikly s největší pravděpodobností okolo roku 1709 ve Výmaru, ale není vyloučeno, že je Bach zkomponoval již v Arnstadtu.
Toccata
Úvod této toccaty je improvizační, metricky i rytmicky volný, čímž se velmi podobá fantazijním druhům 17. století. Na začátku se třikrát opakuje stejný motiv: nátryl a sestupné čtyřiašedesátiny. Po arpeggiovaném akordu na citlivém tónu tóniny d moll se rozebíhají šestnáctinové triolové figurace. Ty jsou opět přerušeny arpeggiem dominantního septakordu a krátkou kadencí. Na ni navazuje rychlejší, ale metricky pravidelnější oddíl. Po jeho závěrečné kadenci pak nastupuje závěrečná pasáž toccaty, Prestissimo, opět v šestnáctinových triolových figuracích. Rytmičtější akordický oddíl pak spojuje toccatu s fugou.
Fuga
Fuga má precizně vystavěný harmonický plán a téměř koncertní charakter – jako by se zde střídaly sólové úseky a hutnější „orchestrální“ sazba. Pravidelné šestnáctinové téma zahajuje fugu ve třetím hlasu, poté nastupuje ve hlasu druhém, v prvním a nakonec v basu. Před závěrem je rovnoměrný proud opět přerušen částí Recitativo s volným pohybem dvaatřicetin, která je na konci vystřídána rychlými běhy a akordy závěrečného Presta.
Concerto a moll BWV 593
Tento koncert pro sólové varhany je úpravou známého Koncertu pro dvoje housle, smyčce a basso continuo op. 3 č. 8 Antonia Vivaldiho z jeho sbírky L’estro armonico vydané roku 1711. Bach takto v letech 1708 – 1717 upravil šest koncertů, převážně právě od Vivaldiho. Zachoval hlavní témata, výstavbu sólových a orchestrálních úseků, jeho sazba je však oproti Vivaldimu hutnější a po melodické i kontrapunktické stránce závažnější.
Allegro
První větu zahajuje „orchestrální“ předehra, z níž zcela jasně vystupuje sólo. Následuje opět „tutti“ a sólo. Sólovou pasáž přeruší výrazné unisono „orchestru“, které se vzápětí ztišuje, aby opět podbarvilo nástup sóla. Na závěr se objevuje doslovná citace začátku věty.
Adagio
Kratší a velmi volná druhá věta nevyužívá pedál. Je zahájena sestupem v unisonu, tento motiv pak dále pokračuje ve spodním hlasu, v horním se rozezpívá melodie.
Allegro
Základem třetí, rychlé věty je rovnoměrný osminový pohyb. V harmonicky jednoduchém plánu se opět střídají „orchestrální“ a sólové úseky. Na dvou místech „orchestrálního“ partu se objevují nezaměnitelné vivaldiovské figurace.
Fuga g moll BWV 578
Co se týče kontrapunktického řemesla, tato fuga by mohla sloužit jako studijní materiál. Vznikla zřejmě ve Výmaru roku 1709, ale možná už v Arnstadtu. Rozvíjí dlouhé téma, které má charakter písňového nápěvu. Nejprve zazní ve vrchním hlasu a postupně se přidávají hlas druhý, třetí a bas.
Preludium a fuga h moll BWV 544
Další příklad spojení volné a přísné formy vznikl v Lipsku mezi lety 1727 a 1736.
Preludium
Komplikované preludium je působivé hutnou sazbou i odvážným použitím chromatiky. Nevyznačuje se zdaleka takovou nepravidelností jako Toccata d moll.
Fuga
Fuga patří mezi ty méně efektní. Její krátké, stupnicové téma v osminách se objevuje nejprve ve druhém hlasu, další nástupy pak následují ve třetím hlasu, v basu a na závěr v hlasu vrchním.Poměrně přehledná sazba se zahušťuje v závěrečné těsně.
Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 645
Tato skladba vyšla tiskem v roce 1748 spolu s dalšími pěti Schüblerovými chorály, které vznikly Bachovým upravením šesti jeho kantát. V tomto případě byla předlohou Kantáta BWV 140 č. 4 „Zion hört die Wächter singen“ z roku 1731. Materiál kantáty zůstává nezměněn. Pro kompozici tohoto poklidného varhanního chorálu je použita triová sazba s vedoucím vrchním hlasem. Začíná dvojhlasem vrchního hlasu a basu, v hlase prostředním se připojuje melodie. Zdrženlivý, opěrný bas spojuje tyto zdánlivě nesouvislé subjekty dohromady.
Toccata a fuga F dur BWV 540
Tato skladba vznikla zřejmě roku 1716 ve Výmaru, toccata však možná už v Köthenu.
Toccata
Je možné, že toccata vznikla nejprve jako samostatná věta. Odvíjí se jako šestnáctinový dvojhlas nad dlouhou pedálovou prodlevou F. Stejný motiv se pak objevuje v sólové pasáži pedálu. Další úsek nastupuje opět nad pedálovou prodlevou, tentokrát na C. Je vystřídán opět šestnáctinami v pedálu, akordickou modulací a nakonec opět prodlevou na C, která je dominantou k základní tónině F dur.
Fuga
Čtyřhlasá fuga rozvíjí materiál toccaty do velkolepé stavby. Sestupné chromatické téma v dlouhých hodnotách začíná ve třetím hlasu, poté následuje v hlasu druhém, prvním a nakonec v basu. Uprostřed fugy se objevuje dlouhá pasáž bez basu, který pak opět nastupuje. V závěru je sazba zahuštěna v těsně, která celé téma doslovně opakuje pouze v basu.