Současník budoucnosti

Gustav Mahler byl, je a bude jedním z největších symfoniků všech dob. Zároveň však také navždy zůstane jakýmsi enfant terrible jak pro odbornou, tak i pro laickou hudební veřejnost. V čem vlastně tkví jeho až naléhavě soudobý umělecký odkaz, který způsobil, že za života nebyl pochopen? To by zase nebylo tak neobvyklé, protože umělců neoceněných a nedoceněných svou dobou bylo jistě mnoho. V Mahlerově případě však jde o víc. Řečeno s trochou nadsázky: na to, aby lidstvo pochopilo jeho hudbu, muselo prožít dvě nejničivější války ve svých dějinách a projít vším tím, čemu se říká civilizace, bouřlivý technický rozvoj a životní tempo rychlosti uragánu. Zkrátka dvacáté století. Byl snad Mahler jakýmsi Franzem Kafkou hudby, prorokem věštícím depresi a zmar? Je skutečně objektivní vykládat jeho dílo jako vesměs pochmurné vize, kde radost a veselí jsou zároveň děsivou parodií? A byl si vůbec vědom všech možných výkladů svého díla?

 

Bolest rodinná i manželská

Tyto otázky můžeme alespoň částečně osvětlit nahlédnutím do jeho života, pozorováním zvyklostí, myšlenkových pochodů a inspirací, tak jak zůstaly zachovány ve vzpomínkách současníků, přátel a především jeho ženy Almy. Začněme u dosti pochmurného dětství, kdy smrt sourozenců (osm jich zemřelo v dětském věku) zanechala velké stopy na již tak přecitlivělém Gustavovi. Sám vzpomínal na to, jak si jeho sestra Justina (která mu později spravovala domácnost až do jeho 40 let), inspirovaná pohřby svých bratrů, hrála na mrtvou. Rodinné zázemí bylo pro něj velmi skličující a nesl je jako těžké břímě po celý život. Na jedné straně dominantní až neurvalý otec, na straně druhé utrápená matka, kterou velmi miloval. Náhlou smrtí otce a hlavně předčasnou smrtí matky byl také dlouhou dobu zcela zdrcen. Almě o tom řekl: „Ty jsi na tom dobře, jsi z dobré a šťastné rodiny. Tobě se jde lehko životem, žádná bolestná minulost tě netíží, nikdo z rodiny na tobě není závislý. Kdežto já měl život těžký, stále jsem nesl na nohou okovy.“

Ještě jedna příhoda na něm zanechala stopy: jako jedenáctiletý byl během svých studií na bytě v Praze. Jednoho dne přistihl syna svého domácího se služkou. Ležel na ní a ona sténala a vyrážela slabé výkřiky... Mahler jí chtěl pomoci. Oba ho však zapřísahali, aby o tom nikomu nic neříkal. Vyvodil z tohoto zážitku následující závěr: takhle tedy musela má matka trpět, takové násilí a bolest snášet. Proto si řekl, že nemůže a nechce žádné ženě působit takové bolesti... Jisté je, že tato scéna mu navždy zůstala vryta do paměti a značným způsobem ovlivnila jeho chování. Byl posedlý představou, že jedině Panna Maria ztělesňuje ideál ženy, která muže povznáší. Tato idealizace způsobila četné problémy v manželství s o dvacet let mladší, krásnou a žádoucí Almou, která ho zprvu bezvýhradně obdivovala, později však začala toužit po rovnocennějším vztahu. Zvláště když se Mahler snažil svou mladou ženu vyloženě zotročit a donutit ji, aby svůj budoucí život do nejmenších maličkostí podřídila jeho potřebám. Alma totiž sama projevovala umělecké sklony – komponovala písně, zajímala se o výtvarné umění, chtěla žít i společenským životem, jak bylo ve Vídni u žen obvyklé. S Mahlerem byla donucena všechny tyto touhy potlačit. Při pobytu na rodinném venkovském sídle musely být dokonce i jejich dvě dcerky zavřeny ve svých pokojích, aby Mistra-otce nerušily v práci.

Symbol evropského smutku

Nejde o to podrobovat Mahlera psychoanalýzám, i když on sám se zúčastnil sezení u Sigmunda Freuda. Jeho dílo však musíme chápat právě v kontextu s překážkami, jež mu připravil život, i s těmi, jež nosil sám v sobě. Mohutný epos devíti symfonií (a jedné nedokončené) svou provázaností, mohutností a pojetím jako světové drama nemá v podstatě obdoby. Žádná z nich nestojí o samotě, nýbrž přináleží k celému cyklu. Nabízí se zde paralela k Balzacově Lidské komedii. Milan Kundera ve svém románu Nesmrtelnost píše o Mahlerově hudbě jako o jakémsi obecném vyjádření evropského smutku, skepse a následného smíření. Mahlerovy symfonie se prý hrají vždy po ukončení nějakého válečného konfliktu a všichni se v nich „najdou“. Hudba spojující oficiálnost s niterností tak zůstává velkolepým zrcadlem světa.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.