Zakladatel české národní hudby

Devatenácté století bylo obdobím vzrůstajícího nacionalismu, prohlubujícího se zájmu o historii a neochvějné víry v pokrok ve všech směrech lidského snažení. V hudební sféře si jej u nás téměř automaticky spojujeme se jménem Bedřich Smetana a jeho přívlastkem zakladatel české národní hudby. Je pochopitelné, že naše vnímání Smetanovy hudby je a bude ještě asi dlouho jiné, než u cizinců. Vždyť právě 19. století, v mnohém přetrvávající - ať se nám to líbí, či nikoliv - dodnes, nás učilo vidět, vnímat svět a dění kolem nás národníma očima, v národní perspektivě.

 

V souvislosti s politickou situací českých zemí v devatenáctém, ale opakovaně i v různých historických okamžicích dvacátého století, se také na hudební díla pohlíželo více z pozic funkcí, které by mohla nebo měla plnit vzhledem k soudobým politickým a ideovým koncepcím a potřebám, než aby se vnímala především jako umělecká díla. Důraz na hledání národních zvláštností a odlišností vedl ke zkreslující redukci v povědomí dnešního kulturního člověka. Dnes hledíme na českou hudební kulturu té doby spíše jako na jakýsi izolovaný celek než jako na kulturu, která si ve svých kvalitních výkonech hledala a nacházela cesty komunikace s duchovními proudy evropskými i světovými u vědomí toho, že se ve vzájemných obohacujících kontaktech podílí na vytváření duchovního obzoru lidského.

Dnešní pohled na Smetanu

V našem obrazu Bedřicha Smetany se usadily mnohé až čítankové stereotypy – typu pronásledovaný trpící genius, neohrožený bojovník za českou moderní hudbu, ale také wagnerián Smetana nebo naopak lidový skladatel. Tyto pohledy ovlivňují i vnímání jeho díla a bohužel někdy u někoho vyvolávají dojem, že skladatel je tak důvěrně známý, že naslouchat jeho tvorbě ani není třeba.

Jsme však neustále svědky toho, jak v krizových nebo slavnostních chvílích našeho společenství je to Smetanova hudba, která se stává prostředníkem, jímž vyjadřujeme a dáváme si najevo povznášející až obřadní pocity vzájemného souznění a sounáležitosti, které v sobě nesou ohromnou sjednocující moc. Smetanovo dílo tak prochází jakýmsi očistným procesem od všech těch stereotypních nánosů a je schopno stále novým a novým způsobem aktualizovat svou roli, kterou začínalo hrát v novodobé české společnosti už v závěrečných letech Smetanova života. Následující kapitoly se pokusí alespoň naznačit, pokud je to vůbec při skromném rozsahu tohoto portrétu možné, že ono spontánní přivlastňování Smetanova skladatelského stylu i jeho individuality národním společenstvím jako národní hudby ale nebylo jednoznačně narýsovaným procesem. Teprve až z odstupem dlouhých let se dotklo celé jeho tvorby v úplnosti.

Uvědomělý naplňovatel své role

Smetana si byl dobře vědom zmíněné úlohy, kterou začínaly naplňovat některé jeho skladby, a čím více začínal pro českou veřejnost zosobňovat skladatele reprezentujícího národní hudbu, o to větší odpovědnost se u něho objevovala. Uveďme si příznačnou formulaci, kterou najdeme v dopise Ludevítu Procházkovi z roku 1882, když Smetana odmítal komponovat frivolní vsuvku do Dvou vdov pro německé upravovatele opery. „Já musím hledět udržeti ono čestné a slavné postavení, které mně skladby moje v národě a ve vlasti připravily. – Jsemť dle zásluh mých a dle mého snažení skladatelem českým a stvořitelem českého slohu v dramatickém a symfonickém oddílu hudby – výhradně české... Nemohu se vpravit v takový lehkovážný text; mně se taková hudba hnusí a dokazoval bych tím celému světu, že píšu za peníze všecko, co kdo ode mně žádá.“

Úcta české moderny

Smetanův odkaz svým etickým krédem zavazoval následující skladatelské generace. Typicky se to objevuje už v generaci tzv. české moderny, která nastupuje v devadesátých letech s jinými hodnotami, než byly velké „vlastenecké“ ideály doby předchozí. Na rozdíl od jiných uměleckých oborů je v hudbě pro tuto generaci charakteristická spíše úcta než protest vůči generaci „otců“, úcta k Bedřichu Smetanovi, který dokázal, že je možno při plné odpovědnosti k národním, společenským i uměleckým ideálům doby klást si nejvyšší umělecké nároky, být otevřen světu a přitom si vybudovat vlastní individualitu. Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast, jehož nahrávku dostáváte do rukou, nazval Vítězslav Novák „symfonickým evangeliem“.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.