Narodil se 10. prosince 1822 v Lutychu v Belgii, ale místem jeho narození se mohlo stát jakékoli jiné místo. Franckův otec Nicolas Franck se považoval za Rakušana, matka byla Němka a do Belgie je zavála naděje na lepší existenci. Skutečnost očekávání nesplnila, z důlního kontrolora sice Nicolas postoupil na místo bankovního zaměstnance, ale zdaleka to nebylo postavení, na jaké pomýšlel. O to víc se upnul k budoucnosti svých synů. V okamžiku, kdy zjistil, že jak César Auguste, tak mladší Joseph Jean projevují hudební nadání, všechno své snažení upnul k jejich budoucí slávě. Měli se stát slavnými virtuózy a otcova náhlá rozhodnutí, díky jimž se rodina v následujících letech několikrát stěhovala, sledovala vysněnou kariéru obou chlapců. Vystudovali konzervatoř v Lutychu – César klavír a Joseph housle. Jako jedenáctiletý podnikl César první koncertní cestu. Kromě cvičení připraveného repertoáru také rád improvizoval a pokoušel se komponovat, což se ovšem otci moc nezamlouvalo. Podle jeho mínění to odvádělo Césara od systematického cvičení. Teprve když zjistil, že lze učinit Césarovy koncerty atraktivnějšími, když přidá něco svého, povolil.
Když bylo Césarovi třináct let, přesídlila rodina do Paříže, blíž k vyššímu vzdělání. Ukázalo se však, že Nicolas Franck kalkuloval předčasně. Pro přijetí na konzervatoř byl César ještě příliš malý a navíc zde byl zákon o podmínce francouzského občanství. Zákon to byl sice paradoxní, protože sám ředitel konzervatoře Luigi Cherubini byl Ital, ale právě on respektování zákonu přísně vyžadoval. César tedy zatím studoval soukromě a kromě klavíru bral také hodiny teorie a nauky o skladbě u českého skladatele Antonína Rejchy (mimochodem další velké osobnosti pařížské konzervatoře z řad cizinců). Antonín Rejcha sice už v roce 1836 zemřel, důležité základy však získal César právě od něj. Po dvouletém čekání získal Nicolas Franck roku 1837 francouzské občanství a César mohl nastoupit na konzervatoř. V pěti následujících letech po sobě sklízel jednu cenu za druhou – za hru na klavír, za kompozici fugy, za varhanní improvizaci (jednou dostal „jenom“ druhou cenu se zdůvodněním, že improvizoval „příliš dlouho“). Chtěl se přihlásit do soutěže o takzvanou Římskou cenu v kompozici vokálně-instrumentální skladby. Kdyby uspěl, získal by stipendium a pobyt v Itálii. Ale Nicolas Franck skladatele z chlapce mít nechtěl. Roku 1841, sotva César absolvoval konzervatoř, přestěhoval otec rodinu zpátky do Belgie. César se podrobil a stal se klavíristou. Komponovat však nepřestal.
César Franck
Jeho prvním opusem se stala tři klavírní tria. Třetí z nich, Trio h moll, vyšlo tiskem v Lipsku na základě doporučení Franze Liszta. Setkání s Lisztem bylo pro další Césarův život rozhodující. Liszt byl pro Francka vzorem umělce, který spojuje dráhu koncertního virtuóza s dráhou skladatele, a začal toto své rozhodnutí stále důrazněji prosazovat. Navíc Nicolase Francka opět přepadla nespokojenost se sebou samým a znovu hledal štěstí v Paříži. Dvaadvacetiletý César se však už nechtěl podvolit. Další koncertní cesty odmítl a roku 1844 nastoupil jako varhaník v pařížských kostelích Notre Dame de Lorette a St. Jean-St. Francois.
Na vlastních nohou
V té době pracoval na první rozměrné skladbě, oratoriu Ruth. Publikum jej roku 1846 přijalo rozpačitě, což byla voda na otcův mlýn. Ale César už neustoupil a kdoví, jak dalece mu pomohla revoluční atmosféra roku 1848 definitivně se postavit na vlastní nohy. Oženil se se svou žačkou Félicité Desmousseaux, dítětem z herecké rodiny – její rodiče byli herci Comédie francaise. Tímto činem se César definitivně rozešel s otcem. Vyhráno ovšem neměl: manželství nebylo příliš ideální a jistě k tomu přispívaly i existenční problémy. Kompozice se však už nevzdal, i když ještě dlouho hledal svou cestu. Neúspěšně zkoušel pokračovat v tradici francouzské opery, ale nakonec za druh, ve kterém vytvořil nejlepší díla, on sám považoval oratorium. Roku 1859 se stal varhaníkem v chrámu St. Clotilde a setrval tam až do konce života.
Ve službách chrámu
Chrám byl součástí velké výstavby Paříže v době vlády Napoleona III. a jeho zasvěcení svaté Klotyldě (Clotilde), manželce středověkého zakladatele franské říše Chlodvíka (Chlodwiga), bylo připomenutím národní tradice. Podstatná část Franckovy tvorby se vztahuje tak či onak k jeho chrámové praxi. Řada děl je určena varhanám, z varhanní sazby je odvozena i Franckova práce s orchestrem a s církevním prostředím a duchovní složkou života je spjata jeho tvorba i tématicky.
Franck je však také autorem drobných vokálních skladeb, písní, které označoval jako „mélodie“. Svým charakterem patří k žánrovému typu „romancí“. Ty byly v první polovině 19. století ve Francii neobyčejně populární a patřily jak k aristokratickému, tak měšťanskému salónu. Nesly i nejrůznější další přívlastky, jako „romance sentimentální, heroické, dramatické“ (romances sentimentales, héroiques, dramatiques) a podobně. Pro posluchače byly takové skladby vítaným podnětem k zasnění. Tyto romance psal i Franck, ale je v nich patrný i vliv tvorby Franze Schuberta a Roberta Schumanna, kterého Franck v mládí zvláště obdivoval. Jiného druhu je Franckova chrámová vokální tvorba. Ve Francii se chrámová hudba 19. století vyvíjela poněkud jiným směrem než v Německu, které usilovalo o obnovu polyfonního stylu a capella. Francouzská církevní hudba měla svým pojetím velmi blízko k opeře a jejími hlavními představiteli byli Hector Berlioz, Charles Gounod, Camille Saint-Saëns a Franck.
Chrám St. Clotilde
Ve Franckově tvorbě jsou početně zastoupeny příležitostné kompozice psané často pro tříhlasý smíšený sbor nebo sóla s menším instrumentálním doprovodem. V něm Franck užil i ne zcela běžné nástroje, například harfu. Trvalý význam mají jeho velké vokálně-instrumentální skladby s duchovními náměty. Třídílné oratorium Ruth již bylo zmíněno. Franck mu dal podtitul „eglogue biblique“, biblická ekloga. O provedení roku 1846 na pařížské konzervatoři se zasadil Franz Liszt. I v tomto oratoriu je patrná neodmyslitelná atmosféra tehdy vládnoucího operního stylu – už současníci poukazovali (ovšem bez výčitky) na vlivy Meyerbeerovy a Massenetovy. Svým dalším velkým oratoriem přesáhl ovšem Franck ideu čistě duchovní. Nazval je Rédemption, poe`me-symphonie (Vykoupení, symfonická poéma). Autorem textové předlohy byl Edouard Blau a skladba vznikala během prusko-francouzské války. Kritice byla podrobována především šroubovaná a nabubřelými frázemi přecpaná textová složka, ale mystická krása andělských chórů patří k tomu nejlepšímu, co na tomto poli Franck vytvořil. Oratorium bylo dokončeno roku 1872. Téhož roku byl skladatel jmenován profesorem varhanní hry a improvizace na pařížské konzervatoři.
Můj orchestr jsou varhany
S nástupem programní hudby a rozvojem orchestrálního myšlení ustoupila v 19. století varhanní hra do pozadí. Jen málo děl z té doby se uchovalo dodnes v repertoáru. Teprve varhanní skladby Césara Francka znamenají novou epochu v kompozici pro tento nástroj. Roku 1874 se Franck setkal s hudbou, která chytila hudební generaci druhé poloviny 19. století do pasti chromatických tónin. Byla to předehra k opeře Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Zážitek byl bezprostřední a platil jednou provždy. Franckovo oratorium Les Béatitudes, dokončené o rok později, a hlavně symfonická báseň Les Éolides to dokazují nejvíce.
Jako pedagog se Franck držel autorit, ale své žáky seznamoval také s novinkami. Uplatňoval příklady z tvorby Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Roberta Schumanna, Johannesa Brahmse, který mu spolu s Beethovenem a Franzem Schubertem sloužil jako autorita v oboru smyčcového kvarteta. K názorným příkladům patřily i ukázky z děl Richarda Wagnera. Dál působil jako varhaník a vytrvale komponoval. Jeho sepjetí s varhanami a chrámovou hudbou bylo tak pevné, že si vysloužil přídomek „pater seraphicus“ (nadpozemský otec).
Deset let psal své oratorium Les Béatitudes (Blahoslavenství). Dokončil je roku 1879 a věnoval své ženě. Jeho oficiálního veřejného provedení se však nedočkal. Premiéra se uskutečnila rok po Franckově smrti v Dijonu a Paříž toto oratorium poznala až o další dva roky později, roku 1893. Franckův žák Vincent d’Indy tehdy napsal: „Tento hudební epos je nepochybně největším dílem, které po dlouhé době zaujalo místo ve vývoji umění.“ Jiné hlasy se dokonce vyjadřovaly, že skladba překonala všechno, co dosud bylo vytvořeno po Beethovenovi. Ovšem ozývaly se i hlasy zcela opačné. Tento rozpor byl součástí rozporů Francie monarchistické a republikánské, katolické a protestantské, volnomyšlenkářské a lpící na vznešené tradici svých vládců, ale i rozporů celoevropského myšlení. Libretistkou Franckova oratoria byla žena, Madame J. Colombe, stoupenkyně kultu Srdce Ježíšova, jemuž je zasvěcen další z významných pařížských chrámů, Sacré Coeur. Franck sám považoval Blahoslavenství za své nejlepší dílo; skrze ně vede cesta k porozumění duchovní podstaty ostatní Franckovy tvorby.
Jím také začal pozdní nástup Franckovy tvůrčí zralosti. Do této etapy patří další oratorium Rébecca, scéne biblique (Rébecca, biblická scéna) z roku 1881. Vokální složka Franckových oratorií má deklamační charakter. Ten vychází z charakteru francouzské řeči, prozrazuje však také Franckem osobitě transformovaný vliv Richarda Wagnera.
V opeře César Franck příliš neuspěl. První hudebnědramatický pokus Stradella na námět z dobrodružného života italského renesančního skladatele Alessandra Stradelly, nedokončil. (Roku 1837 se už stal Stradellův život předlohou opeře německého skladatele Friedricha Flotowa). Nedokončil ani druhou operu, Le valet de ferme (Čeledín). Poté vznikly opery Hulda, jejíž děj se odehrává v 11. století v Norsku, a Ghiselle na námět ze střetnutí pohanství s počátky křesťanství. Její instrumentaci přenechal Franck svým žákům. Ani jednu ze svých oper Franck na scéně neviděl, byly uvedeny až roku 1894 a 1896 v Monte Carlu a máme-li věřit úsudkům očitých svědků, scházela Franckovi schopnost dramatické charakteristiky. Nicméně jejich harmonická složka připravila cestu neobvyklým kombinacím hudebního impresionismu.
Vzory a vlivy
Franckova tvorba nezakrývá dva velké vlivy: Franze Liszta a Richarda Wagnera. Franz Liszt jej ovlivnil v tvorbě pro klavír a dovedl k řešení formy symfonického cyklu. Byl zde však i vliv opačný. Roku 1845 začal Franck psát orchestrální skladbu podle básně Victora Huga Ce qu’on entend sur la montagne (Co slyšíme na horách). Dal jí podtitul poe`me symphonique – symfonická báseň. Skladbu nedokončil, s její myšlenkou však seznámil Franze Liszta. List sám napsal skladbu podle této Hugovy básně roku 1849 a dal jí tentýž podtitul, který se stal do budoucna druhovým označením. Liszt je od té doby považován za tvůrce první symfonické básně, autorem tohoto pojmenování je však ve skutečnosti César Franck. Franck sám se k tomuto skladebnému druhu vrátil až mnohem později, jeho symfonické básně Les Éolides (Éolidy neboli Vánky, podle de Leconta de Lisle), Le Chasseur maudit (Prokletý lovec) podle básně Gottfrieda Augusta Bürgera Der wilde Jäger, Les Djinns (Džinové) opět na Huga a Psyché (v níž je uplatněn i sbor) patří k vrcholům orchestrální tvorby 19. století a zároveň však patří k tomu nejkrásnějšímu (a nejnáročnějšímu), co bylo pod tímto označením napsáno.
Roku 1886 složil Franck Houslovou sonátu A dur, nejvýznamnější skladbu tohoto typu ve francouzské hudbě 19. století. Na jejím věnování stojí dvě slavná jména, bratři Eugene (houslista) a Theophile (klavírista) Ysay¨eovi. Rok před smrtí pak napsal stejně významný Smyčcový kvartet. V komorních dílech se mu podařilo nalézt rovnováhu mezi emocionální složkou své inspirace a dědictvím polyfonie a klasických forem. Možná, že se právě zde zahajovala nová etapa jeho tvorby, kterou přerušila smrt.
Posmrtný život Franckova díla také neměl nejlepší začátek. Pařížské divadlo Eden chtělo připravit ještě v měsíci Franckova úmrtí k uctění jeho památky večer z jeho děl, ale Franckovým synům se nezdálo nastudování dost zodpovědně připraveno. Když ředitelství divadla po generální zkoušce trvalo na svém, použili policejní pomoci a zabavili notový materiál. Obecenstvo našlo zamčené dveře a rozhořčené oznámení vedení divadla.
Zbytečná smrt
Svým zjevem připomínal středověké mnichy. Byl architektem hudby, podobně jako jím byl Johann Sebastian Bach. Žil stranou společenského života, a jak konstatují dobové zprávy „nepronikl nikdy do módních společností pařížských“. Jeho způsob života i tvorby jako by se nehodil do zrychlujícího se tempa doby. Stal se vlastně jeho obětí. Zemřel na následky poranění při dopravní nehodě 8. listopadu 1890. Je zvláštní, že podobně zbytečnou a banální smrtí zahynul o devět let později i Franckův žák Ernest Chausson.