Claudio Monteverdi
Claudio Monteverdi prožil neobyčejný a tvořivý život ve velmi dynamické době. Původní renesanční ideály směřující k novému chápání lidské bytosti a víře v neomezenost jejich možností byly v té době již vystřídány všeobecnou skepsí a deziluzí. Evropa se zároveň mocensky, nábožensky, politicky, ekonomicky a kulturně velice rychle proměňovala. Na přelomu století se umocňovaly konflikty všeho druhu a evropský kontinent se nezadržitelně řítil do největšího válečného konfliktu v jeho dosavadních dějinách, kterým se stala třicetiletá válka. Monteverdi nezažil válečné hrůzy přímo, ale důsledky tohoto střetu bezpochyby poznal. Intenzivně a aktivně se účastnil na vzniku a prosazení nového uměleckého stylu – baroka.
Ballo delle Ingrate
Monteverdi je autorem nejen oper, které se zpočátku označovaly jako „favola in musica“ nebo také „drama per musica“, ale také dalších děl určených ke scénickému provozování. Opera byla chápána jako hudební drama, jako literární útvar transformovaný hudebními prostředky. Monteverdi a další italští autoři raného baroka skládali i kompozice určené ke scénickému provozování, které neměly charakter opery. Jednalo se o skladby označené jako ballo, turnajová hra, intermédium, prolog k inscenaci a další malé dramatické scény, které byly často doprovázeny tancem. Provozovány byly při různých slavnostních příležitostech, které přicházely v běhu dvora či města, jako kupříkladu při svatbách, oslavě narozenin významného člena vládnoucího rodu, korunovaci, význačných návštěvách, při bálech, hostinách a slavnostech všeho druhu. Tato představení vyžadovala často řadu dalších aktivit: byly pořizovány nákladné dekorace, šily se kostýmy, stavěly se stroje k vytváření divadelních efektů, cvičila se taneční a herecká vystoupení a podobně. Tyto scénické aktivity i jejich příprava byly často zřejmě více středem pozornosti než hudba k tomu zkomponovaná. Jednalo se v prvé řadě o podívanou a zábavu. Na přípravě a realizaci těchto vystoupení se často v Mantově podíleli i členové rodu Gonzagů.
Kdo to byl Claudio Monteverdi? Jaké vytvořil dílo a co znamenal pro vývoj evropské hudby? Dvě jednoduché otázky, které se na následujících stranách pokusíme zodpovědět. Hledání odpovědi není v současné době tak složité jako ještě poměrně nedávno, kdy byl Monteverdi pouhým slovníkovým heslem a tématem muzikologických studií. Ještě v sedmdesátých letech končícího století jej v učebnicích hudební historie nalezneme pouze mezi předbachovskými autory, jejichž hudba zní příliš archaicky, než aby se vrátila do koncertních síní a na operní pódia. Poslední dvě desetiletí skladatelský odkaz Claudia Monteverdiho zcela přehodnotila. V dnešní době již máme kompletně a často v několika verzích nahráno vše, co se z jeho skladeb dochovalo v úplnosti. Jeho scénická díla se stala běžnou součástí dramaturgie operních divadel, jeho madrigaly jsou opakovaně nahrávány a vydávány tiskem. Zvláštní pozornosti se těší i skladby liturgické, které prozrazují duchovní rozměr jeho osobnosti. V souvislosti s postupným poznáváním Monteverdiho díla a všech pramenů a dokumentů k jeho životu docházíme k poznání, že i jeho teoretické uvažování o hudbě, jejím smyslu, působení, podobě a vývoji bylo nesmírně moderní a je inspirující i dnes.
Rozdrobená Itálie byla již od středověku vnímána jako cíl výbojů sousedních států a panovníků, kteří by si rádi zvětšili svoji moc a prestiž na úkor slabého, leč bohatého souseda se slavnou minulostí. Od konce 15. století se na italské půdě střetávaly dvě silné monarchie: Francie a nedávno sjednocené Španělsko. Krvavé války o ovládnutí Itálie, které začaly krátce po objevení Ameriky Španěly na samém sklonku 15. století, trvaly více než šedesát let a zapříčinily mimo jiné i nejrůznější politické a sociální změny v dosud poklidně se vyvíjejících italských městech a státečcích unášených kulturou renesance a humanismu. Jen ve Florencii byl za tu dobu dvakrát vyhnán vládnoucí rod Medicejských a zřízena republika. Snaha omezit rostoucí vliv nového španělského krále a římskoněmeckého císaře Karla V. Habsburského vedla ke sblížení papeže Klimenta VII., Florencie, Milána a Benátek s francouzským králem Františkem I. Spojenecká liga opřená o francouzská vojska však nedokázala čelit španělskému tlaku a roku 1527 Španělé dobyli a vyplenili hrdý Řím. Během dalších tří desetiletí si pak zajistili moc nad většinou italského území. Samostatnost si uhájilo vedle papežského státu pouze savojské vévodství a Benátky na severu země.