Skladatel mnoha tváří

Petr Iljič Čajkovskij byl osobností s velice rozsáhlou tvůrčí dimenzí. Dokázal v sobě objevit neuvěřitelné množství vnitřních poloh, které tlumočil svou hudbou, poloh, které zřejmě zůstaly zakódovány pouze v tomto abstraktním umění. V jeho díle najdeme lyrická témata i vášnivé dramatické scény, to vše v nejrůznějších hudebních formách: sólovou písní s klavírem a smyčcovými kvartety počínaje, orchestrálními kompozicemi, instrumentálními koncerty, balety a rozsáhlými operami konče. Komponoval jak skladby sledující určitý předem daný program, tak i díla bez bližšího obsahového určení. Co se podnětů vzniku týče, nebyl Čajkovskij v žádném případě umělcem tvořícím pouze při svitu měsíce a klokotání slavíků.

V období, ve kterém tento skladatel žil, nebyla už sice hudba chápána jako jedno z řemesel, skladatelé už nebyli zaměstnáváni pouze církví či šlechtou, kladl se daleko větší důraz na originalitu, nezávislost, individualitu a vnitřní umělcovy touhy, ale ona řemeslná povaha se tak docela nevytratila. I Čajkovskij dělil zcela realisticky svou tvorbu na skladby inspirované vnitřní potřebou a kompozice psané na objednávku. Podle vlastních slov pro něj byly oba typy skladeb stejně důležité, nejen z finančních důvodů: „Hned musím poznamenat, že vím ze zkušenosti, že kvalita skladby nezávisí na tom, ke které skupině patří. Velmi často se mi stalo, že věc druhé skupiny byla velmi povedená, i když impulz k ní přišel z vnějšku, a naopak, věc, která napadla mne, se z různých příčin příliš nepovedla...,“ napsal v jednom ze svých dopisů. Připouštěl ale, že původ hudebních motivů, které ho napadaly, vysvětlit nedokáže, že je to „neproniknutelné tajemství“.

Skrývání v davu

Nakolik se Čajkovskij otevíral skrze hudbu, natolik byl uzavřený navenek. Od dětství si díky studiu mimo domov zvykl na kontakt prostřednictvím dopisů, se svou dlouholetou přítelkyní Naděždou von Mekk komunikoval výhradně psanou formou. Přirozená uzavřenost a později i životní okolnosti skladatelovu uzavřenost jen znásobily. Důvěrou obdarovával pouze rodinu a několik nejbližších přátel, ovšem i zde věděl, před kým musí střežit některá tajemství. Sám sebou mohl být jen před mladším bratrem Modestem. Snad proto, že si byli v mnoha směrech podobní, měl jistotu, že u Modesta nalezne vždy pochopení a ne odsouzení. Z Čajkovského dopisů postupně jako z mozaiky vyvstává téměř úplný obraz skladatele. Kromě zmíněné introvertní polohy se tento umělec dlouhou dobu potýkal se studem, který mu znemožňoval vystupovat před publikem jako dirigent, s přecitlivělostí a vnitřní nejistotou. Zároveň dokázal být ale tvrdohlavý a neústupný, velkorysý, mnohdy překvapivě prozaický a realistický.

Názory a setkání

Kdybychom chtěli sestavit žebříček několika Čajkovského hudebních „nej-“, na prvním místě by zcela určitě stál Mozart. Skladatel Mozartovo dílo obdivoval a miloval, pokud to bylo nutné, neochvějně jej obhajoval. Například v polemice se spisovatelem Vladimírem Vasiljevičem Stasovem, který skladatelově oblíbenci přiřkl „taliánskou sladkost a formalismus“: „Jak je mi Vás líto! Jak je mi líto lidí hudebně vnímavých, a přitom neschopných potěšit se touto božskou krásou a prostotou! Umíraje chtěl bych slyšeti úryvky z Dona Juana nebo Andante z jeho kvintetu d moll.“ Na druhém místě by mohl stát Charles Gounod, jehož si Čajkovskij vážil jako velkého operního autora: „...podle mého nejupřímnějšího mínění je Gounod dokonalý mistr, i když třeba není nejdokonalejší tvůrce.“ Rezervovanější byl Čajkovskij k současníkovi Richardu Wagnerovi, jehož opery shledával nudnými a dlouhými, a k Johannesu Brahmsovi. Preferoval hudbu francouzskou před německou. V literatuře ale neholdoval ani Emilu Zolovi, ani Victoru Hugovi. Jednoho označil za „tatrmana“, druhý byl podle něj neupřímný. „V Usově jsem se jednu pustil do Dělníků moře. Četl jsem, četl a ustavičně se vztekal na všechno to jeho pitvoření a šaškaření. [...] Od té doby nemohu na obalu knihy vidět jméno Hugo, a nikdo mě za nic nepřiměje, abych tu knihu četl...,“ napsal jednou Modestovi. Z domácích autorů na Čajkovského zapůsobil především Lev Nikolajevič Tolstoj, setkal se i s Ivanem Sergejevičem Turgeněvem. Oba spisovatelé slyšeli skladatelův První smyčcový kvartet, Turgeněv byl dokonce na jeho premiéře. Tolstoj slyšel skladbu o něco později a při větě Andante cantabile se rozplakal. Něčím si možná byli tito umělci blízcí, Čajkovskij ale nemohl nikdy přistoupit na Tolstého názor, že ruský mužik je muzikálnější než Mozart.

Čajkovského svérázné umělecké názory, jakož i hudba upoutávaly ve své době pozornost. Zpočátku snad jen zvědavost, později též obdiv a úctu. Mnohým ale došlo až po jeho smrti, s jak výraznou a jedinečnou osobností se to vlastně setkali...

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.