Otec, cestování a emancipace

Roku 1756 vyšla tiskem jedna z nejvlivnějších učebnic nástrojové hry století. Jednalo se o Pokus o zevrubnou houslovou školu salcburského houslisty a skladatele Leopolda Mozarta. Úspěch knihy, která byla ještě za života svého autora přeložena do několika jazyků, stejně jako její přehledné a logické uspořádání svědčí o Leopoldově značném pedagogickém talentu. Vedle tohoto „duchovního dítěte” však téhož roku přišlo na svět i dítě skutečné, totiž syn Wolfgang Amadeus. Jeho pozoruhodný životní příběh je svým způsobem také dokladem otcových mimořádných pedagogických schopností. Vyzdvihujeme-li však Leopoldovy pedagogické vlohy, je nutno říci, že ve svém synovi nalezl žáka naprosto výjimečného.

 

Wolfgang byl posledním dítětem Mozartových, z jeho sourozenců zůstala při životě pouze o necelých pět let starší sestra Maria Anna, přezdívaná Nannerl. Sedmiletou ji otec začal učit hře na klavír a malý Wolfi byl zřejmě stále u toho – sám prý rád dlouho vysedával u klavíru a hledal na klaviatuře libě znějící tercie. Jeho nadání i zájem byly mimořádné. Ve čtyřech letech ho tatínek učil drobné menuety, v pěti je již komponoval a s otcovou pomocí zapisoval. Když mu bylo šest, zorganizoval nejenom pedagogicky, ale i organizačně zdatný Leopold první koncertní cestu. Rozvíjení synkova talentu se mu stalo posláním.

Cesty po Evropě

Počátkem roku 1762 předvedl Leopold své děti před kurfiřtem Maximilianem Josefem III. v Mnichově, v září se pak Mozartovi včetně maminky vydali do Vídně, kde zůstali až do konce roku.  Byli přijati u císařského dvora, koncertovali na řadě akademií ve vídeňských šlechtických palácích a navštívili i blízký Prešpurk (Bratislavu), kde také zakoupili kočár, ve kterém v následujících letech cestovali Evropou.

Hned v příštím roce naplánoval Leopold skutečně velkou cestu – trvala více než tři roky. Cestovali přes celé Německo a Brusel do Paříže, odtud do Londýna, zpět přes Holandsko a Vlámsko opět do Paříže, dále na jih a přes Švýcarsko domů. Wolfgang cestou složil řadu sonát a sinfonií, které hned v Paříži a Londýně vyšly tiskem. Leopold popisoval úspěchy svých dětí v obšírných dopisech blízkému rodinnému příteli Lorenzu Hagenauerovi, který celou cestu zabezpečoval z domova – v Salcburku informoval o jejich úspěších, v případě potřeby poukazoval peníze na dohodnutá místa, nebo se doma staral o prodej tištěných Wolfgangových skladeb.

Leopold Mozart

Leopold Mozart

Rodina se šťastně vrátila domů, aby se hned v příštím roce vydala opět na cestu. Naplno se však tentokrát projevilo nebezpečí podobných podniků. Ve Vídni zastihla Mozartovy epidemie neštovic, a přestože před ní uprchli přes Brno do Olomouce, obě děti se nakazily. Nebezpečnou nemoc naštěstí Wolfgang i Nannerl přežili, podobných nástrah však číhala na cestách spousta. I když šlo vše dobře, bylo cestování v kodrcajícím se kočáře a za špatných hygienických podmínek nesmírně náročné. Pro mladičkého Wolfganga musely být těžkosti cestování spolu s vypětím studia, koncertováním a komponováním obrovskou zátěží.

Proč své děti Leopold vlastně takovým nástrahám vystavoval? Zpočátku bylo jeho cílem předvést světu své zázračné děti. Pro vnímavého Wolfganga bylo zároveň cestování školou, jaké se nedostalo snad žádnému z jeho současníků. Když se na příští cesty vydával Leopold pouze se synem, přibyl ještě další význam, totiž snaha o získání místa pro mladého Wolfganga u některého z navštívených dvorů.

Itálie

Po návratu z nešťastného vídeňského pobytu strávili Mozartovi rok 1769 téměř celý doma v Salcburku. V divadle arcibiskupského paláce byla provedena Wolfgangova první opera buffa La finta semplice KV 46a(51), kterou složil dvanáctiletý chlapec předešlého roku ve Vídni a k jejímuž připravovanému provedení však tehdy pro intriky nedošlo. Vedle řady drobnějších duchovních a instrumentálních děl zkomponoval Wolfgang v té době také slavnostní Mši C dur KV 66, zvanou Dominicus-Messe podle toho, že byla složena pro primici (první mši nového kněze) Wolfgangova přítele Kajetána Hagenauera, jehož řádové jméno znělo Dominik.

Na podzim se stal třináctiletý Wolfgang koncertním mistrem salcburské kapely, zatím bez platu. Zároveň se opět začal chystat na cesty, tentokrát již pouze s otcem. Zamířili přímo do kolébky umění a hudby, do Itálie. První italská cesta trvala více než rok. V Bologni bral Wolfgang lekce kontrapunktu u slavného skladatele a hudebního teoretika Padre Martiniho, byl jmenován členem slavné boloňské Filharmonické společnosti a seznámil se zde s českým skladatelem Josefem Myslivečkem. V Sixtinské kapli v Římě dokázal odposlouchat a zapsat utajované devítihlasé Miserere Gregoria Allegriho. Vrcholem cesty byl úspěch opery Mitridate, kterou Wolfgang napsal a provedl v Miláně. Počátkem roku 1771 ještě obdržel objednávku na oratorium pro Padovu. La Betulia liberata KV 118(74c) komponovaná na text italského dramatika Pietra Metastasia vznikla zřejmě až po návratu domů do Salcburku a stala se jednou z mála Mozartových dramatických skladeb na duchovní námět.

Milán byl cílem dalších dvou Mozartových cest do Itálie, které následovaly v letech 1771 a 1772 – 1773. Pokaždé se přitom jednalo o zakázku na novou operu. Mezi oběma cestami však došlo k významné události v Salcburku.

Nový panovník

Dokud byl salcburským panovníkem arcibiskup Sigismund Christof von Schrattenbach, neměli Mozartovi doma žádné problémy. Schrattenbach jim byl totiž nakloněn: povoloval Leopoldovi neobvykle dlouhou dovolenou a přispěl dokonce i na jejich první cestu do Itálie.

Starý arcibiskup však roku 1771 zemřel a jeho následníkem byl překvapivě zvolen neoblíbený Hieronymus von Colloredo. K poctě novému panovníkovi složil Wolfgang Amadeus operu, skladatel od arcibiskupa zase obdržel placené místo koncertního mistra a o několik let později též místo dvorního varhaníka. Vztah obou Mozartů a osvícensky založeného Colloreda však byl značně napjatý. Arcibiskup totiž se svými hudebníky zacházel stejně jako se sluhy, což se samozřejmě oběma zcestovalým a oslavovaným Mozartům příliš nezamlouvalo. Velký Muftí, jak mu Mozartovi přezdívali, nepřál ani Wolfgangovým a Leopoldovým cestám, v neposlední řadě proto, že nechtěl přijít o tak nadaného poddaného.

Po kratších cestách do Vídně a do Mnichova musel Wolfgang s otcem delší dobu zůstat doma. V Mnichově byla sice s úspěchem provedena jeho opera La finta giardiniera KV 196 (cestu k sousednímu panovnickému dvoru za účelem kompozice a provedení opery nemohl arcibiskup Mozartovi dost dobře zakázat), stále více se však ukazoval neúspěch Leopoldova plánu na zajištění synovy budoucnosti. Ani v Mnichově, ani ve Vídni či v Itálii Wolfgangovi trvalé místo nabídnuto nebylo.

Až po necelých třech letech povolil nenáviděný arcibiskup Wolfgangovi další dovolenou. Cesta přes Mannheim do Paříže byla poslední Wolfgangovou cestou, kterou plánoval Leopold. Otec tentokrát zůstal doma a se synem jela maminka. Cesta však nedopadla dobře. Wofgang opět nezískal kapelnické místo a musel se vrátit do stísněných poměrů salcburské služby. Maminka nešťastně zemřela v Paříži, a tak se vrátil sám, navíc s trpkou zkušeností milostného zklamání a se stále patrnější tendencí vzdorovat až příliš starostlivé péči milujícího otce.

Služba v Salcburku

Sledujeme-li v první řadě Mozartovu duchovní hudbu, musíme se zaměřit na právě popsaná léta strávená ve službě u salcburského dvora. Právě zde totiž vznikla valná většina z Mozartových duchovních skladeb, zatímco později se již jednalo pouze o ojedinělá díla.

O salcburských požadavcích na liturgickou figurální hudbu se dochovalo cenné Wolfgangovo svědectví v jeho dopise Padre Martinimu z roku 1777: „Naše chrámová hudba se podstatně liší od italské, a to stále víc, protože mše s celým Kyrie, Gloria, Credo a se sonátou k epištole, offertoriem či motettem, Sanctus a Agnus Dei nesmí ani o velkých svátcích, kdy mši slouží sám kníže, trvati déle než nanejvýš tři čtvrti hodiny. Tento druh skladby je zde třeba zvlášť studovat; neboť taková mše musí být přes všechno provedena se všemi nástroji, čítaje v to i vojenské trubky atd. Ach, nejváženější Otče, že jsme od sebe tak daleko. Kolik bych Vám toho chtěl říci!“

Z vřelého tónu dopisu je zřejmé, jak moc si Wolfgang svého učitele Martiniho vážil. Mozartem zmíněný požadavek na značnou stručnost skladeb se v jeho kompozicích projevuje ve skutečnosti, že mezi jeho zhudebněními mešního textu převažuje typ takzvané missy brevis, neboli krátké mše. V textově bohatých částech mší (Gloria, Credo) je často problém délky řešen tím způsobem, že v několika hlasech zaznívá současně různý text.

Kromě mší napsal Mozart pro salcburskou katedrálu čtvero litanií, dvoje nešpory a řadu kratších motet a dalších duchovních skladeb. Čistě instrumentálními skladbami určenými pro liturgické účely jsou takzvané chrámové sonáty, nazývané též podle jejich místa v mešním obřadu sonáty k epištole. Jedná se o sedmnáct skladeb určených zpravidla pro dvoje housle a basso continuo, někdy Mozart použil obligátní varhany či větší obsazení s dechovými nástroji.

Emancipace osobnosti

Roku 1780 obdržel Mozart konečně další objednávku pro dvorní divadlo v Mnichově. Provedení opery Idomeneo KV 366 v lednu 1781 bylo velice úspěšné. Rovnou z Mnichova byl Wolfgang odvolán do Vídně, kam mezitím přijel arcibiskup s celým dvorem. Zde se konečně mladý skladatel vymanil z potupné služby u neoblíbeného Colloreda – po různých tahanicích a neuposlechnutí Colloredových rozkazů byl z jeho služeb propuštěn. To ovšem znamenalo také roztržku s otcem, který takové nerozvážnosti nebyl nakloněn. Propast mezi nimi pak prohloubil Wolfgangův sňatek s Konstancí Weberovou, se kterým otec nesouhlasil.

V té době složil Mozart pro Vídeň německý singspiel Únos ze Serailu KV 384, který se stal oblíbeným po celém Německu a zvýšil skladatelovu proslulost, kýžené stálé angažmá mu však nezajistil. Mozart se ve Vídni živil výukou, koncertováním i prodejem svých skladeb, byl vlastně jedním z prvních skladatelů žijících „na volné noze“.

Vídeňské společnosti však byly Wolfgangovy umělecky stále náročnější skladby cizí. Postupně se dostával do izolace, což s sebou neslo i finanční tíseň. Neměly zde výrazný úspěch ani jeho opery napsané na libreta dvorního básníka Lorenza Da Ponte – jak kontrastní s chladem vídeňského publika byl obrovský úspěch Mozartových skladeb v Praze. Zmíněnými operami i skladatelovými pražskými pobyty se budeme zabývat v některém z příštích čísel, a tak se nyní zaměřme na Mozartovu duchovní hudbu tohoto období a zejména na poslední rok skladatelova života, ve kterém vznikly obě skladby nahrané na naší nahrávce.     

Tři nedokončené mše

Žádná z Mozartových mší komponovaných po odchodu ze Salcburku nebyla dokončena. Dnes neznáme důvod, pro který začal Mozart v létě 1782 práci na velké Mši c moll KV 427(417a). Skladatel zhudebnil pouze části Kyrie, Gloria, část Creda, Sanctus a Benedictus. Skutečnost, že způsob zhudebnění odpovídá v té době již zastaralému typu pozdně barokní takzvané kantátové mše opravňuje k domněnce, že se jednalo o tvůrčí reakci na velká díla J. S. Bacha a G. F. Händela, která Mozart v té době poznal na domácích koncertech konaných u barona Gottfrieda van Swieten.

Mše c moll

Mše c moll

Mše, doplněná o zbývající části ze starších skladeb, byla v létě 1783 provedena při Mozartově návštěvě Salcburku. Jeden ze sólových sopránových partů prý zpívala Wolfgangova žena. O dva roky později použil Mozart hudbu nedokončené mše pro oratorium Davidde penitente KV 469, které bylo téhož roku provedeno na koncertě vídeňského spolku hudebních umělců (Wiener Tonkünstlersozietät).    

O Mozartově zvýšeném zájmu o duchovní hudbu v posledních letech jeho života svědčí řada fragmentů zhudebnění různých částí mše (zpravidla Kyrie či Gloria) pocházejících z let 1789 – 1790. V této době vzniklo také velké Kyrie d moll KV 341(368a), skladatel měl přitom možná v úmyslu zkomponovat celou mši. Je pravděpodobné, že se tak dělo v souvislosti s Mozartovou snahou získat bezplatné místo pomocníka kapelníka svatoštěpánského kůru. Zdejší kapelník Leopold Hoffmann byl totiž nemocen a Mozart doufal, že by mohl nastoupit na jeho místo. Hoffmann však nakonec Mozarta o dva roky přežil.

Poslední rozpracovanou mši již Wolfgang Amadeus dokončit nestihl. Symbolicky se jednalo o mši zádušní, slavné Requiem.

Poslední rok

Rok 1791 znamenal pro Mozarta nesmírné tvůrčí vypětí. V první polovině roku pracoval vedle tanců a skladeb pro hrací stroje na německém singspielu Kouzelná flétna KV 620 na text svého přítele a ředitele divadla „Na vídeňce“ Emanuela Schikanedera. Schikaneder byl stejně jako Mozart svobodným zednářem a opera je prodchnuta zednářskými ideály a symbolikou.

Skladatele ovšem sužovaly i značné starosti – – byl stále značně zadlužen, jeho žena Konstance byla nemocná a navíc opět čekala dítě. V červnu odjela se synem do lázní Baden poblíž Vídně, kde je Mozart často navštěvoval. Pro Antona Stolla, varhaníka a sbormistra ve zdejším farním kostele, složil Wolfgang Amadeus při jedné ze svých návštěv krátké moteto Ave verum corpus KV 618.

V červenci obdržel Mozart anonymní objednávku na zádušní mši a přibližně ve stejné době zakázku na korunovační operu pro pražskou korunovaci Leopolda II. Opera La clemenza di Tito KV 621 byla v Praze provedena 6. září 1791, churavému Mozartovi přitom pomohl s komponováním recitativů jeho žák F. X. Süßmayr. Přestože první provedení opery nemělo úspěch, pražské obecenstvo si kus postupně velmi oblíbilo.

Zatímco byl v Praze reprizován Titus, vrátil se Mozart do Vídně a začal komponovat Requiem. Práce byla přerušena přípravami na premiéru Kouzelné flétny, která se konala 30. září. Současně Mozart pracoval na Klarinetovém koncertu KV 622 pro svého přítele Antona Stadlera, který byl dosud v Praze, kde účinkoval ve dvou virtuózních áriích s koncertantním klarinetem a basetovým rohem v Titovi. K dalším rozpracovaným skladbám z této doby patřil Koncert pro lesní roh KV 412. 15. listopadu dokončil Mozart takzvanou Zednářskou kantátu „Laut verkünde unsre Freude“ KV 623, rovněž na Schikanederův text. Pod skladatelovým vedením byla provedena o tři dny později. Zároveň začal znovu pracovat na Requiem, již za několik dní však musel nemocen ulehnout. Ještě čtvrtého prosince uspořádal nemocný skladatel s několika zpěváky zkoušku některých částí rozpracované zádušní mše, v noci na pátého prosince však zemřel.

Cesta k novému stylu

Mozart neznal objednavatele své poslední skladby, ani jeho požadavky či možnosti, hudebníky, kteří měli Requiem provést, ani kostel, ve kterém měla být skladba provedena. Dá se tedy říci, že měl při komponování své poslední skladby zcela volnou ruku při výběru prostředků. Jeho volba byla pozoruhodná. Skladba je určena na svou dobu poměrně skromně obsazenému orchestru: vedle smyčců byly Mozartem předepsány trubky, tympány a pozouny, vedené však kromě jednoho pozounového sóla colla parte, tedy jako podpora zpěvních hlasů. Z dřevěných dechových nástrojů byly použity fagoty a basetové rohy, tedy nástroje s temnou barvou zvuku.    

Z dochovaného torza skladby jasně vystupuje způsob Mozartovy kompozice. Ve většině částí je vypracován pouze kontrapunkticky vedený vokální čtyřhlas, který tvoří jádro skladby, kromě toho je zpravidla naznačen vedoucí instrumentální hlas, většinou první housle nebo případný sólový nástroj, například pozoun v části Tuba mirum.

Nadvláda jednotně pojímané čtyřhlasé vokální věty nad instrumentální složkou skladby (upomínající na barokní stile antico), která se před Requiem objevuje již v motetu Ave verum corpus, výrazně odlišuje styl těchto skladeb od dřívějších Mozartových církevních kompozic. Stejně jako v ostatních oblastech své tvorby tedy Mozart ve svých posledních duchovních skladbách vytvořil zcela nový styl, ve kterém organicky spojil moderní prvky s podněty vycházejícími z odkazu mistrů vrcholného baroka.

Spory o Requiem

Po Mozartově smrti zadala Konstance nedokončenou partituru Requiem včetně skic a poznámek několika skladatelům k dokončení, nakonec se zkompletování a dokončení skladby ujal F. X. Süßmayr. Jeho úloha spočívala zejména v instrumentování většiny Mozartem zkomponovaných částí, doplněna musela být část Lacrimosa a zejména Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Při komponování těchto částí však Süßmayr zřejmě vycházel z nedochovaných Mozartových poznámek, či dokonce ústních pokynů.

Konstance splnila Wolfgangův závazek a předala dokončené Requiem tajemnému objednavateli, jehož totožnost ostatně brzy vešla ve známost. Byl jím jistý hrabě von Walsegg-

-Stuppach, který měl ve zvyku anonymně zakoupené skladby opsat a vydávat je za vlastní. Requiem objednal pro výroční smuteční mši za svou manželku, která zemřela počátkem roku 1791.

Ve druhé polovině dvacátých let 19. století proběhla v tisku prudká diskuse o tom, do jaké míry je možno pokládat Requiem za Mozartovu skladbu. Jeho velkolepé torzo ostatně láká badatele i praktické hudebníky dodnes. Řada zjevných nedostatků a neobratností v Süßmayerově dopracování si v posledních desetiletích vyžádala několik dalších pokusů o dokončení Mozartovy poslední skladby.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.