Franz Schubert
Franz Peter Schubert se narodil na vídeňském předměstí 31. ledna 1797 v rodině učitele, obdařené mnoha dětmi a nedostatkem existenčních prostředků. Schubertův otec byl dvakrát ženatý a zplodil devatenáct dětí (devět jich přežilo). S učitelským povoláním byla tehdy hudba neodlučně spojena, a to nejen jako povinné profesní vybavení, ale i jako možnost přilepšení k rodinnému rozpočtu. Hudbu měl tedy malý Franz kolem sebe od narození a jeho hudební nadání bylo zpočátku chápáno jako něco samozřejmého. Franz však schopnostmi brzy předčil své sourozence, a tak když se stal roku 1808 zpěvákem konviktu u Augustiniánů, ubylo otci starostí o výživu jednoho krku. Poměry v konviktu však byly víc než bídné a Franz často trpěl hladem. Přísný kázeňský řád mu zpříjemňovala hudba. Po čtyřech letech ztratil Franz chlapecký soprán a přešel do orchestru. V té době již komponoval. Jeho nejstarší zachovaná skladba je čtyřruční Fantasie pro klavír z roku 1810.
Vídeň byla na začátku 19. století po Londýně a Paříži třetím největším městem Evropy. Habsburská monarchie byla mnohonárodnostní stát a její obyvatelstvo hovořilo různými jazyky. Pro hudební život byla pestrost obyvatelstva požehnáním – setkávaly se zde nejrůznější hudební světy. Lidé, kteří přesídlili do Vídně, přinášeli s sebou kousek svého původního domova. Mohlo tomu tak být i u Schubertových rodičů, kteří měli kořeny v zemích Koruny české. Franz sám se narodil ve Vídni, jeho původ se však stal později předmětem mnoha spekulací. Objevovaly se snahy odvozovat od rodiště rodičů Franzovu národní identitu (jednou moravsko-slezskou, jindy sudetoněmeckou) a zdůvodňovat jí jeho sklon k písni, lidovost jeho melodiky ap. Spekulace, u nichž přání bylo otcem myšlenky a které vytvářely ideologizující dějiny. Pokud zde rodinná tradice svou roli sehrála, pak to byla tradice kantorská: v učitelských rodinách té doby hrála hudba stále ještě prvořadou roli. K průměrné vídeňské rodině té doby patřila hezká řádka dětí: rodina Franze Schuberta může sloužit jako typická. Vysoká byla nemocnost, k nejčastějším nemocem patřily případy tuberkulózy a pohlavní nemoci. Veřejně se o tom sice nemluvilo, ale zejména mezi umělci byly tyto choroby metlou.
Dlouholeté války proti Napoleonovi, nemalé zadlužení státu, ale i jednotlivců, jehož vyvrcholením byl roku 1811 státní bankrot, hluboce zasáhly hospodářský život v zemi. Je až s podivem, že právě nejtěžší válečná léta představují zároveň období největšího rozmachu vídeňské porcelánky a kromobyčejného rozvoje řady odvětví uměleckého řemesla. Nemalou zásluhu na tom má nepochybně i povolání Heinricha Friedricha Fügera na místo ředitele Vídeňské akademie v roce 1795. Byl to právě Füger, zajímající se zejména o antické umění, jehož zásluhou doznala Akademie nového rozmachu.
„Měj odvahu užívat vlastního rozumu!“ V této výzvě je jasně vyjádřena základní snaha osvícenství 18. století o prosazování vlády rozumu a jeho samostatného užívání. Neboť pouze ten, kdo dokáže přemýšlet a jednat sám za sebe, řídit se svým vlastním intelektem, se může emancipovat a osvobodit z područí. Zásadních změn doznává v této souvislosti přirozeně i tradiční náboženství a ruku v ruce s ním církevní praxe. Náboženstvím osvícenství se stává deismus se svou vírou v jednoho Boha – stvořitele světa i tvůrce jeho zákonů, jeho působení na další životní procesy a osudy však popírá. Hlavní úkoly a náplň činnosti církve pak měly být soustředěny především do oblasti etické a morální – to znamená ukazovat cestu a vést věřící k mravnému životu.