S novým „věkem rozumu“, jehož kolébkou byla Francie, je neodmyslitelně spojena i jeho architektonická reflexe. Francie, svádějící v této době boj o politickou nezávislost a demokracii, byla zcela přirozeně přitahována ke klasické architektuře a ke všemu, co nějakým způsobem připomínalo ctnosti a vznešenost antiky. Avšak mnohem podstatnější a významnější nežli vlastní slohová proměna byl pohled na předměty především z hlediska jejich funkce v sociální a technické oblasti. Uvědomíme-li si, že vynálezem této doby je „stroj“ doktora Guillotina, konstrukce vycházející z technických možností doby, je zcela pochopitelný následující nástup především racionalismu, materialismu v oblasti vědeckého výzkumu a utilitarismu v architektuře.
Pozdní 18. století jako experimentální laboratoř
Celkový vývoj konce 18. století je charakterizován vzrůstající zvídavostí a realizací nejednoho experimentu jak v oblasti společenské, tak i materiální. Tak v roce 1776 vychází Pojednání o podstatě a původu bohatství národů Adama Smitha, pro spisy francouzského socialisty Saint-Simona je příznačné naléhání na to, aby se vlády ujali skuteční odborníci. Nicméně přestože optimistická víra v osvícenou technokracii a možnost zdokonalení lidského jedince měla pouze krátké trvání, její odraz v architektuře do roku 1800 byl především z hlediska sociálního neobyčejně silný. Názoru, že výchova a zdraví představují cestu k záchraně, vděčilo obyvatelstvo měst za vzrůstající počet nemocnic, škol (včetně odborných), ale i vězení, donucovacích pracoven a podobně, rodily se plány na vznik vzorových průmyslových obcí.
Krása a vznešenost
Naproti tomu však byla i řada těch, pro něž se architektura nestala pouhým mechanismem, ale přitahovala je především její emocionální stránka. Tento pohled s sebou přinesl na konci 18. století neobyčejně rychlý rozvoj dějin umění a architektury. Lidé pozorovali svět i z jiných zorných úhlů, usilovali o získání seriózních informací o starověkém Egyptě, daleké Indii, ale poučovali se i o vlastní „barbarské“ minulosti Evropy. Spíše než o nových stylech však lze hovořit o nových hlediscích – především malebnosti a vznešenosti. Jeden z nejzjevnějších příkladů pohrávání si s historií představuje Chýše (Hameau), kterou si v roce 1781 nechala postavit Marie Antoinetta v parku ve Versailles.
Berlin Altes Museum, autor obrazu Friedrich Thiele, 1830
Vedle architektů napodobujících staré vzory tvořila ještě jedna skupina – těch, kteří se nespokojili s pouhým přejímáním a napodobováním starých architektonických vzorů, ale vytvářeli stavby vyzařující sílu a energii. Mezi ně bezpochyby náleží například Smirkeho Britské muzeum, jehož stavba byla zahájena v roce 1823, či Schinkelovo Berlínské muzeum (Berlin Altes Museum) postavené v letech 1823 – 1828. Nepochybně nejvýznamnějším (ne-li vůbec nejskvělejším) architektem přelomu 18. a 19. století byl Angličan John Soan. Jím vytvořené interiéry v Anglické bance z devadesátých let 18. století představují vznosné prostory s pouze nejskromnější výzdobou, jeho vlastní dům v londýnské řadové zástavbě (v Lincoln’s Inn Field) je malým mistrovským dílem romantického klasicismu. V prvé řadě stavby Soanovy a díla jim podobná, nemající nic společného s utilitarismem či historickou „směskou“, dávají tušit zárodek nové architektury.
Zrod moderního světa
Konec osmnáctého, ale především první třetina devatenáctého století byly svědkem zrodu moderního průmyslového světa – nejprve v Anglii. Konstrukční úsilí počínající průmyslové éry se koncentrovalo na budování komunikací usnadňujících a urychlujících pohyb lidí i zboží. Na jedné straně se stavěly silnice, mosty a kanály, na straně druhé se budovaly stavby, které průmysl vyžadoval – nové továrny (především textilní), kovárny, skladištní prostory, následovala výstavba pivovarů a sladoven. Ruku v ruce s rozvojem průmyslu stoupaly nároky kladené na dopravu – rozšiřovala se síť silnic, pro lodní dopravu se stavěly nové a větší loděnice, pro železniční dopravu lokomotivní depa, pro cestující veřejnost se budovaly nové zastávky, konečné stanice, ale i hotely. Ekonomicky se vzmáhající část obyvatelstva si stavěla úhledné řadové domy, rozšiřující se řady městského dělnictva naproti tomu bydlely v nevalně postavených příbytcích. A že jich bylo potřeba nemálo, je zřejmé z nárůstu počtu obyvatel, který se v první polovině 19. století zvýšil v Anglii o 111 procent.